Článek
Potápěč stoupá k hladině. Kontroluje pohyb objevu, který jeho kolegové na laně vytahují z vody. Rukama se přitom dotýká zrezlého pláště. Ten ukrývá přes sto kilogramů výbušniny, která by snadno rozmetala nejen potápěče, ale i jeho domovskou loď.
Jedná se o německou pumu z druhé světové války. A potápěči vědí, že i když riskantní operace dopadne dobře, brzy půjdou do rizika znovu. Záběry, které natočili podvodní kamerou pro dokument televize Welt, odhalují dno hustě pokryté dalšími kusy munice.
Tak vypadá realita velké části německého pobřeží. Neblahé dědictví druhé světové války přitom nyní dostalo Německo do centra úvah ohledně aktuálního konfliktu - americko-izraelské operace proti Íránu a hrozby Teheránu, že nechá zaminovat jednu z nejdůležitějších vodních tras na světě.
Bomby vyhodit do moře, ostrov do vzduchu
Celkem v německých vodách leží podle odhadů na 1,6 milionů tun munice, jejíž výbušná síla odpovídá zhruba deseti- až patnáctinásobku jaderné pumy shozené na Hirošimu.
Zdaleka se nejedná jen o miny, nastražené v Baltu a Severním moři během války, či nevybuchlou munici, použitou při bojových operací. Neblahé dědictví je následek bezprecedentní akce spojenců po skončení války.
Zejména britská armáda přistoupila k záměru odzbrojit Německo a zbavit Evropu jednou provždy hrozby tamního militarismu bez ohledu na budoucí následky. Statisíce tun munice ze skladů německé armády a námořnictva byly naloženy na lodní paluby a shozeny na dno.
Přebytečná německá munice sehrála hlavní roli i při operaci, která skončila bezmála vyhozením celého ostrova do vzduchu.
Šlo o Helgoland, německou výspu v Severním moři o rozloze pouhých 4,2 kilometrů čtverečních, ale s mimořádným strategickým významem. Za druhé světové války tu vznikly mimo jiné obří podzemní bunkry pro nacistické ponorky.
„Big Bang.“ Jeden z největších umělých výbuchů lidské historie.
Právě do nich Královské námořnictvo svezlo mimo jiné 4 tisíce německých torpéd a přes 50 tisíc granátů. Operace „Big Bang“ skončila 18. dubna 1947 jedním z největších člověkem způsobených, nejaderných výbuchů v dějinách.
Jeho hlavním cílem bylo zničit ponorkové základny. Britské úřady ale otevřeně počítaly s možností, že z hladiny zmizí celý ostrov. Tato obava se nakonec nenaplnila, i když se do moře sesulo na 70 tisíc metrů krychlových zeminy.
Ohrožení přírody i větrných elektráren
V roce 2017 se vydala jistá dáma z Hamburku za oblíbenou zábavou místních: sbírání jantaru, který občas moře vyplavuje na baltské pláže. Po procházce se usadila na lavičce a bundu, do které uložila své úlovky, odložila vedle sebe. Naštěstí. K jejímu překvapení bunda vzplála.
Do kapsy totiž majitelka kromě jantarových nálezů uložila i kousek fosforu, který se za války používal do zápalné munice. Jantaru se silně hořlavý materiál podobá a německé televize vysílají naučné pořady, jak je od sebe rozlišit.
Ohrožení sběratelů jantaru je ale menší z rizik, které munice na dně moře představuje. S tím, jak reziví, uvolňuje se do vody obrovské množství toxických látek, jako je olovo nebo arsen.
Problémům čelí i projekty výstavby větrných elektráren na širém moři. U severoněmeckého pobřeží pro ně jinak panují takřka ideální podmínky. Nálezy munice ale často jejich konstrukce enormně zdržují a prodražují.
Německé know-how
Nejen kvůli neblahému dědictví minulosti patří německé námořnictvo k těm nejlépe vybaveným a nejzkušenějším, pokud jde o zbavování pobřežních vod výbušných nástrah.
V případě otevřeného konfliktu s Ruskem by se Baltské moře pravděpodobně stalo dějištěm rozsáhlých minových operací, jak tomu ostatně bylo i během první a druhé světové války.
Oblast, kterou Německo nezanedbalo. Kancléřka Merkelová při výcviku posádky minolovky.
Němečtí námořníci se na tuto eventualitu chystají už desetiletí a spolu s finskými kolegy v tomto ohledu patří ke světové špičce.
Páteř specializovaných sil tvoří desítka minolovek třídy Frankenstahl. Jejich trup je vyrobený ze směsi sklolaminátu a hliníku, a tudíž odolný vůči magnetickým minám. Doplňují je bezposádkové podmořské drony. Tam, kde to nejde jinak, vstupují do hry i zkušení potápěči.
Německá vlajka v Hormuzu? Až po válce
„Tohle není naše válka“. Těmito ráznými slovy odmítl 16. března německý ministr obrany Boris Pistorius výzvu Donalda Trumpa, aby se i Německo zapojilo do operace na otevření Hormuzské úžiny, blokované útoky íránských sil.
„Očekává snad Donald Trump, že pár evropských fregat v Hormuzské úžině zmůže to, co nedokáže mocné americké námořnictvo?“ dodal Pistorius.
Ne všichni experti ale souhlasili s jeho odmítavým tónem. Jedna z nejznámějších německých politoložek Claudia Majorová vyzvala německou vládu, aby jednala s USA právě o využití německých minolovek a německého know-how v Hormuzské úžině. Jednak kvůli zlepšení vztahů s USA, jednak proto, že zaminování Hormuzského průlivu by znamenalo opravdovou katastrofu pro německé hospodářství.
Berlín skutečně v posledních dnech začal mluvit smířlivějším tónem. Pistorius připustil, že, by se Německo mohlo na zajištění svobodné plavby průlivem podílet.
Jak jeho návrh, tak vize Claudie Majorové ale mají jedno společné: německá nabídka platí jen pro dobu, kdy otevřená válka skončí.
