Trump si myje ruce nad Ukrajinou. Rozhodnout může vzdušná bitva o ropu

Americký prezident Donald Trump se zřejmě rozhodl řídit heslem „slibem nezarmoutíš“. A válka vyvolaná ruskou invazí na Ukrajinu je snad nejzářnějším příkladem jeho přístupu. Během kampaně ji sliboval vyřešit do čtyřiadvaceti hodin, v posledních měsících pak několikrát vyhlásil ultimáta, která měla boje zastavit.

Jenže nezastavila. A tak v posledních dnech prezident Spojených států znovu a výrazně „přitvrdil“ ve svých vyjádřeních vůči Kremlu a naopak překvapivě silně podpořil Kyjev.

„S časem, trpělivostí a finanční podporou Evropy a zejména NATO se původní hranice, na kterých tato válka začala, stávají možností,“ napsal Trump na své sociální síti a dodal, že „Putin a Rusko jsou ve velkých ekonomických potížích, a je tak čas, aby Ukrajina jednala“. Pro Kyjev, který ještě v únoru slyšel z Bílého domu, že „nemá v ruce karty“ k vítězství, to může znít jako rajská hudba.

Při bližším pohledu je ovšem pravděpodobnější, že jde o změnu čistě rétorickou. Trump totiž nedává najevo žádnou reálnou snahu změnit svůj dosavadní, spíše pasivní přístup. Nepokládá na stůl nové rozsáhlé balíky pomoci Ukrajině, neslibuje nasazení americké diplomatické váhy.

Nabízí v podstatě jen pokračování toho, co jeho administrativa už dělá: prodej zbraní spojencům v NATO, kteří je pak mohou poslat na Ukrajinu. „Neřekl například: Ukrajině poskytneme zbraně v určitém objemu a určitého druhu. Zmínil pouze, že zbraně jsou k dispozici a na prodej,“ zhodnotil prezidentova slova pro Seznam Zprávy historik David Svoboda.

Ve skutečnosti se za svalnatou rétorikou skrývá strategie, která evropské diplomaty naplňuje rostoucími obavami. Podle několika zdrojů z evropských vlád, které citoval deník Financial Times, si Trump ve skutečnosti jen připravuje půdu, aby mohl z ukrajinského konfliktu vycouvat a odpovědnost hodit na Evropu. Jeho cílem je vyhnout se obvinění z pasivity a ústupků Rusku.

„Je to začátek hry o hledání viníka,“ řekl listu jeden z úředníků. Podle něj Trump záměrně klade Evropě nesplnitelné podmínky.

Chce, aby Evropská unie úplně zastavila nákupy ruské ropy a plynu. Zároveň požaduje, aby zavedla stoprocentní cla na Čínu a Indii jako trest za to, že ruskou ropu odebírají. To jsou kroky, na kterých v Evropě neexistuje shoda a které by například maďarský premiér Viktor Orbán – v řadě jiných ohledu Trumpův ideologický spojenec – okamžitě zablokoval.

Trumpovy poslední manévry z nedávných dní je možné vyložit tak, že si „buduje alibi“ – staví se do takové pozice, aby mohl z pokračování konfliktu obvinit neschopnou Evropu, až bude potřebovat. Zdá se, že americký prezident, frustrovaný neschopností ukončit válku i samotným Vladimirem Putinem, se snaží, aby se „Bidenova válka“ po devíti měsících v úřadě nestala i „Trumpovou válkou“.

Tomuto výkladu nasvědčují i další kroky Washingtonu, které jdou přímo proti logice nové, tvrdé rétoriky. Před několika dny například Pentagon oznámil, že omezuje financování bezpečnostní pomoci Pobaltí, tedy státům, které jsou v první linii eventuálního příštího střetu Západu s Ruskem.

Mezi baltskými spojenci a Trumpovou administrativou ostatně panuje značná nedůvěra. V kuloárech Pentagonu údajně někteří činovníci mluví o „estonizaci“ evropské zahraniční politiky jako o problému – což je narážka na fakt, že šéfkou diplomacie EU je bývalá estonská premiérka Kaja Kallasová známá svým nekompromisním postojem vůči Moskvě. Baltští politici jsou například podle reportéra Financial Times vnímáni jako „nebezpečně agresivní“ a „ideologičtí“.

Zdá se tedy, že od americké diplomacie nelze v dohledné době čekat řešení konfliktu. A protože Evropa není v dostatečně silném postavení, aby si vynutila rychlé ukončení války (není dost mocná ani jednotná) a Peking se do řešení aktivně nezapojuje, těžiště událostí se přesouvá z jednacích sálů zpátky přímo na bojiště.

Právě tam se nyní rozhoduje o tom, pro kterou ze stran se náklady na pokračování války stanou dříve neúnosnými. Jiné řešení se v současné chvíli realisticky řečeno bohužel nenabízí.

Při pohledu na frontu je přitom jasné, proč Moskva jeví pramalou ochotu cokoliv měnit. Na zemi se jí totiž daří: fronta se pomalu, ovšem vytrvale posouvá jediným směrem – do nitra Ukrajiny.

Nejde o žádné bleskové postupy ve stylu druhé světové války, spíše o pomalé a krvavé ukrajování území, které se měří v jednotkách kilometrů za měsíc. Z pohledu Kremlu, který na životy vlastních vojáků příliš nehledí, však jde zřejmě o úspěšnou vedenou „opotřebovávací“ válku.

Ukrajinská armáda je podle všech dostupných informací vyčerpanější než ruská. A co je horší, zdá se, že Rusko dokázalo v posledních měsících smazat technologický a taktický náskok, který Kyjev držel v jedné z klíčových oblastí: v nasazení dronů. Válka se do velké míry přesunula do prostoru těsně nad zemí, některými analytiky a pozorovateli nazývanou „vzdušné příbřeží“.

Rusům se podařilo systematicky adaptovat. Po letech váhání a přešlapů vytvořili efektivní systém specializovaných jednotek, jejichž hlavním úkolem je rozbíjet celý ukrajinský systém dronové války a narušovat zásobování jednotek na frontě. Specializované ruské týmy tak „loví“ ukrajinské bezpilotní stroje, hledají jejich operátory a především ničí logistiku hluboko za frontou.

Výsledkem je, že ačkoliv ukrajinská obrana není na pokraji kolapsu, je pod obrovským tlakem a jen obtížně hledá odpověď na nové ruské postupy. Pokud v ukrajinské armádě neproběhne další kolo úspěšných inovací, je pravděpodobné, že se ruský postup v nadcházejících měsících ještě o něco zrychlí.

Z tohoto úhlu pohledu dává smysl, že Kreml nemá velký zájem na ukončení bojů.

Jenže válka se neodehrává jen v zákopech na Donbasu. A právě mimo hlavní frontu se Ukrajině podařilo otevřít druhé, pro Rusko možná ještě nebezpečnější bojiště. Tím je systematická a stále se stupňující dronová kampaň proti ruskému ropnému průmyslu. Ta představuje nejúspěšnější ukrajinskou strategickou operaci od začátku války a její dopady začínají být pro Moskvu skutečně citelné.

Nejde přitom o první pokusy. Drony útočily na ruské rafinerie i v minulosti, ale jejich dopad byl jen krátkodobý a omezený. Současná kampaň je ovšem jiná ve třech zásadních ohledech: v kvantitě, přesnosti a frekvenci. Ukrajina nyní útočí v masivních rojích čítajících i přes sto dronů, které mají za úkol přehltit protivzdušnou obranu.

Údery mohou navíc být díky dnešním technologiím vedeny levně, a přitom s vysokou přesností na technologicky nejzranitelnější a nejobtížněji nahraditelná zařízení, jako jsou destilační kolony. A co je extrémně důležité: útoky jsou časté, a dokonce se opakují vůči stejným provozům, což extrémně komplikuje opravy a vede ke kumulaci škod.

Výsledky jsou těžko zpochybnitelné – a nemluvíme jen o kusých zprávách o nedostatku paliv v některých oblastech Ruska. Podle názoru polského analytika Konrada Muzyky, jednoho z nejrespektovanějších expertů na tento konflikt, budou mít Rusové v dohledné době mimo provoz více než třetinu své rafinérské kapacity. Pokud se udrží dosavadní tempo, může se podle názoru polských analytiků toto číslo přiblížit i ke čtyřiceti procentům. To už je drtivý zásah do finančně nejdůležitějšího sektoru ruské ekonomiky.

Dopady jsou vidět už nyní. V Rusku se údajně vážně debatuje o úplném zákazu vývozu nafty, která je klíčová pro chod armády. Vývoz benzínu už zakázán byl, což souvisí s faktem, že právě kapacity na jeho produkci mají v Rusku výrazně menší rezervy než výroba nafty.

Nabízí se otázka, do jaké míry je agresivní ukrajinská kampaň paradoxním a (zřejmě nechtěným) důsledkem současného přístupu Donalda Trumpa k ruské agresi vůči Ukrajině. Když se snaží dát od Ukrajiny „ruce pryč“, zároveň se tím zbavuje možnosti ovlivňovat politiku Kyjeva. Je totiž velmi pravděpodobné, že Washington bude mít vůči podobné snaze své výhrady.

Poškození, ne-li dokonce zničení velké části ruských rafinérských kapacit nakonec nevyhnutelně povede k růstu cen pohonných hmot na světových trzích. A každý americký prezident (obzvláště pokud jde o volební rok, což letošní není) je na cenu ropy extrémně citlivý, protože ovlivňuje ceny pohonných hmot u amerických pump. Je tedy velmi pravděpodobné, že angažovanější Washington by měl silnější „páky“ k tomu, aby ukrajinské útoky zastavit nebo alespoň omezil, aby ztlumil možnost nějakého velkého šoku na trzích.

V minulosti údajně Bidenova administrativa proti ukrajinským úderům na ruské rafinérie ve skrytu protestovala a vnímala je jako potenciální riziko další eskalace (což je zase obava z ukrajinského hlediska až absurdní). Není to nepochybně jediný důvod, proč Kyjev spustil dronovou ofenzívu proti ruským rafinériím až letos - musel si nejprve vybudovat výrobní kapacity, jednotky a zkušenosti s nasazování dálkových dronů i oslabit ruskou protivzdušnou obranu - ale postoj předchozí americké administrativy nějakou roli v ukrajinském plánování zjevně hrál.

Pokud náš výklad významu Trumpových slov není zcela mylný a „odpoutání“ Washingtonu od evropských záležitostí bude pokračovat, znamená to tedy mimo jiné, že ruské protivzdušné obraně se v boji proti ukrajinským dronům diplomatické pomoci patrně nedostane. Zda to bude stačit, v tuto chvíli není jasné - je velmi dobře možné, že ruská obrana se zlepší a zefektivní a ukrajinská ofenzíva skončí neúspěchem.

Válka ale v každém případě i vlivem pasivnity Washingtonu nenápadně vstupuje do dalšího - a znovu intenzivnějšího - kola. Jestli to povede k jejímu rychlejšímu konci, nebo ne, nedokážeme předpovídat. Nicméně pokud Trump opravdu touží po Nobelově ceně míru, jak dává často najevo, tak minimálně na Ukrajině se jí zatím spíš vzdaluje.