Trvalý mír, jak by ho zařídil Čechy odmítaný kníže a diplomat

Rakouský diplomat a kníže Klement Václav Metternich byl vůdcem koalice, která dokázala v roce 1814 porazit Napoleona, a pak řídil osudy Evropy až do roku 1848. I potom našel následovníky, kteří udrželi jeho systém rovnováhy mezi velmocemi až do vypuknutí první světové války.

O tom, že takový člověk by se hodil i dnes, nepochybuje Adrian Karatnycky, autor magazínu Foreign Policy, který v článku „Metternich z Bronxu“ popisuje specifickou roli Stevea Witkoffa, osobního vyslance prezidenta Donalda Trumpa. Poté, co Witkoff jménem nastupujícího prezidenta dohodl dvouměsíční příměří mezi Izraelem a Hamásem, byl pověřen také jednáním s Ruskem a Íránem. „S výjimkou historických diplomatických legend – například Klementa von Metternicha z Rakouského císařství nebo Henryho Kissingera ze Spojených států – je odpovědnost za několik mezinárodních jednání s vysokými sázkami jen zřídka svěřována jedinému úředníkovi,“ podotkl Karatnycky.

V případě Metternichova následovníka z Bronxu jsou však výsledky „skromné“, například jednání mezi Ruskem a Ukrajinou „nikam nevedla“. Maximálně dokázal dočasně vzbudit zdání, že jeho prezident je mírotvůrce.

Příkladem, kterým se poměřují jeho následovníci, se stal někdejší rakouský šéfdiplomat relativně nedávno. Zasloužil se o to zmíněný Kissinger nejen tím, že ve své první knize „Obnovený svět“ z roku 1957 popisuje úsilí evropských státníků v čele s Metternichem a jeho anglickým kolegou Robertem Castlereaghem o vybudování trvalého míru po napoleonských válkách. „Rakouský diplomat – tajnůstkářský, manipulativní a ve svém pohledu na svět tragický – byl později často vnímán jako postava, kterou si Kissinger bral jako vzor, ​​ačkoli to sám Kissinger popírá,“ napsal v magazínu The Atlantic Robert D. Kaplan.

Pokud se Metternich zasloužil o mír v 19. století, a pokud se od něho nechal inspirovat jeden z nejúspěšnějších diplomatů minulého století, pak ho nelze přehlížet ani v Česku. Sice byl v letech 1809-1848 v čele vlády habsburské monarchie, kam patřily i české země, přesto ho zdejší historici zpravidla bez většího zájmu zatracovali. „Odmítal západoevropský liberalismus, stíhal národní demokratická hnutí, a to i vojensky,“ odsoudil konzervativního politika například Robert Kvaček v učebnici pro střední školy v kapitole s nadpisem „Metternichův absolutismus“.

Dohnat zpoždění umožňuje český překlad knihy „Metternich, stratég a vizionář“ od mnichovského profesora Wolframa Siemanna. Čtenář se z ní dozví i to, jak blízko měl legendární diplomat k Čechům. A šlo o víc, než o milostný vztah s vévodkyní Vilemínou Zaháňskou, známou z Babičky Boženy Němcové.

Metternich se sice narodil v Porýní a sám se považoval za Němce, ovšem hlavním majetkem jeho rodu bylo od roku 1630 panství Kynžvart v západních Čechách. Jen díky Kynžvartu byl podle Siemanna tak zajištěn, že se mohl oženit s vnučkou Václava Antonína z Kounic-Rietbergu, nejdéle sloužícího rakouského kancléře, a proniknout tím do vyšší vídeňské společnosti. Metternich později přikoupil panství Plasy a v kryptě místního kostela zřídil rodinnou hrobku.

Na 400 stranách, tedy téměř polovině své knihy, popisuje Siemann příběh dvaceti let, ve kterých Metternich dozrával na špičkového diplomata a potom v čele protinapoleonské koalice zastavil expanzi samozvaného francouzského císaře. Válečné události přesto slouží především jako úvod k dalším 400 stranám, které začínají tím, jak Metternich spolu s vyslanci Anglie, Ruska, Pruska a Francie dohodli v roce 1815 na Vídeňském kongresu „Smlouvu o všeobecném míru“. Na jejím základě se nově narýsovaly hranice Evropy rozvrácené Velkou francouzskou revolucí a následnou napoleonskou expanzí, ale především podle ní vznikl „Metternichův systém“, příležitostně označovaný za „Svatou alianci“, „Pentarchii“ nebo „Evropský koncert“, který měl zabránit, aby se podobná katastrofa opakovala.

Podpisem vídeňských protokolů se pět mocností zavázalo, že zabrání, aby se opakovalo něco podobného francouzské revoluci, kterou považovali za hlavní příčinu právě skončených válek. Ještě víc však šlo o to, jak diplomatickými prostředky a v horším případě zbraněmi znemožnit, aby se po Francii jakákoli jiná mocnost znovu pokusila ovládnout své sousedy, nebo dokonce získat nadvládu v celé Evropě.

Dodnes se vedou diskuze, jak mohl systém přežít pád samotného Metternicha v roce 1848 i všechny dílčí krize, ze kterých byla největší šestiměsíční francouzsko-německá válka v roce 1870/1871, a rozpadnout se teprve v roce 1914, když už byli všichni tak zvyklí na mír, že je ani nenapadlo, že může nastat stejný, nebo ještě horší konflikt jako v časech Napoleona.

Podle Siemanna šlo o to, že evropský koncert měl v základě morální myšlenku. Nešlo jen o to udržet diplomatickými prostředky a potlačením všech revolucí „řád a pořádek“, jak se Metternichův plán často zjednodušuje. „To byly prosté samozřejmosti, bez kterých by neplatilo žádné právo, neexistovala by svoboda ani blahobyt,“ vysvětluje mnichovský profesor.

Metternichova vize však měla vyšší úroveň. Předpokládala, že zúčastněné státy uznají navzájem své zájmy a po odstranění konfliktních témat je konstruktivně spojí. Vyváženost zájmů přitom nemohla fungovat, kdyby neměla morální základ, jinými slovy, kdyby se nemohla opřít o princip vzájemné solidarity mezi monarchy či národy.

Tento model samozřejmě fungoval nejlépe, dokud na něj dohlížel sám Metternich. Počátkem dvacátých let 19. století pentarchie zasahovala na žádost právoplatných vládců proti liberálním revolucím v Neapolském, Sardinském a Španělském království, a patřilo k věci, že v letech 1830-1831 podpořila carský režim při potlačení polského povstání. Přesto vždycky nemuselo jít o udržení statu quo. Velmoci například ukončily belgickou revoluci z roku 1830 tím, že připustily vznik nezávislé Belgie, o dva roky později vzniklo jako výsledek povstání proti Turkům Řecké království. V obou případech to prosadil Metternich, který se bál, že francouzskou anexí Belgie či ruským patronátem nad Řeckem partnerské mocnosti příliš posílí.

Rakouský kancléř měl hlavní zásluhu na tom, že se Německo za jeho života nespojilo v jeden stát, ale že se desítky menších království, vévodství i ještě menších držav spojily v konfederaci s názvem Německý spolek. Byl dost silný, aby se dokázal bránit útokům zvenku, rozdrobenost mu však bránila napadnout jakýkoli sousední stát.

Siemann polemizuje s názorem liberálů 19. století, podle kterých byla epocha konzervativního kancléře Metternicha obdobím hospodářského a sociálního úpadku po osvícenských reformách císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Metternich sám měl zájem na hospodářském a sociálním vzestupu, který podle něho byl nejlepší prevencí proti revolucím, a řadu josefínských reforem dotáhl.

To potvrzuje i vídeňský historik Franz Leander Fillafer. V knize „Osvícenství po habsbursku“ na jedné straně připomíná, jak k rozvoji kapitalismu přispělo zavedení tzv. františkánského katastru, na druhé straně se občanským zákoníkem zavedla rovnost všech občanů před zákonem.

S tím nepolemizují ani tuzemští autoři včetně citovaného Roberta Kvačka. Sice si stěžuje na policejní a byrokratický útlak, přesto ocenil, že za Metternicha bylo Rakousko včetně českých zemí ušetřeno války, což umožnilo nebývalý rozvoj hospodářství a vzdělanosti. Náhodou nebylo ani to, že právě v časech Metternichova kancléřství vydali Josef Dobrovský a Josef Jungmann česko-německé slovníky a František Palacký německou i českou verzi „Dějin národu českého“.

Kancléř se sice podle profesora Siemanna národního probuzení obával, protože v jeho očích byl nacionalismus vedle špatných sociálních poměrů hlavní roznětkou revolucí. Nechtěl však proti němu bojovat, ale oslabit jeho politický náboj tím, že podporoval rozvoj národností na kulturním poli. Přímo se zasloužil například o zřízení katedry češtiny v Praze, slovinštiny v Lublani a polštiny ve Lvově, nemluvě o vyučování italštiny na německých univerzitách.

Proti nařčení, že byl ze zásady antidemokrat, hájí Siemann Metternicha připomínkou, že jeho vzorem byla Anglie včetně parlamentu a nezávislého tisku. Trval však na tom, že zavedení liberální demokracie jako v Anglii brání v Německu a Rakousku ekonomická, a tím i sociální zaostalost.

Dvojnásob to platilo pro habsburskou monarchii. Ta byla podle svého kancléře dokonce „shnilou budovou“, kterou se marně pokoušel změnit na federaci. Ovšem i ve své podobě z počátku 19. století chránila své národy mnohem lépe, než by to dokázaly národní státy, jejichž vládci obvykle nejsou schopni zaručit mír. Jednotlivé korunní země Rakouska-Uherska včetně Čech, Moravy a Slezska se mohly opírat o zemské sněmy ovládané šlechtou, proto také nebylo třeba zřizovat společný parlament ve Vídni.

Metternichova skepse vůči liberální demokracii by dnes neobstála, na druhé straně se i v této otázce osvědčil jako pragmatický politik. První vážná roztržka mezi Čechy a českými Němci nastala během nepovedené liberální revoluce v roce 1848, když němečtí předáci přišli s nápadem rozdělit české království na dvě části podle používaného jazyka. Do společného rakouského parlamentu se poprvé volilo v roce 1873, ovšem od roku 1897 byl většinu času zablokován obstrukcemi v důsledku nacionálních sporů mezi Čechy a Němci.