Velký objev, velká nedůvěra. Převratné vakcíny ohrožuje problém v USA

Začátkem srpna 2025 oznámil americký ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy Jr. zrušení grantů a smluv na vývoj mRNA vakcín v celkové výši téměř 500 milionů dolarů.

Krok se dotkl 22 projektů spravovaných agenturou BARDA, která se zaměřuje na vývoj nástrojů pro boj s pandemiemi a novými infekcemi. A přišel jen pár měsíců po zrušení jiné velké smlouvy s firmou Moderna na vývoj vakcíny proti ptačí chřipce.

Ministerstvo uvedlo, že namísto mRNA bude upřednostňovat jiné typy vakcín, například ty založené na celobuněčném, tedy přes sto let starém přístupu. Jde o zjevné pokrytectví: Kennedy sám právě využívání celobuněčných vakcín v rozvojových zemí prezentoval jako důvod, proč Spojené státy zrušily podporu mezinárodní organizace Gavi. Jejím cílem je rozšiřování vakcinace do chudších zemí.

Srpnové rozhodnutí je podobného charakteru. Úřad podle Kennedyho slov „zhodnotil vědecké důkazy“ a „naslouchal expertům“. Co tím myslel, nebylo zprvu jasné, protože tiskové prohlášení nic takového neobsahovalo. O dva dny později do něj přibyl odkaz (zdokumentoval například Bulwark) vedoucí na soubor více než 180 vědeckých prací, které měly dokládat nebezpečnost mRNA vakcín.

Kritici se ozvali záhy. Příkladem za všechny může být reakce odborníka na infekční choroby Jakea Scotta pro zdravotnický informační portál STAT. Ukazuje, že předložené důkazy jsou přinejmenším nepřesvědčivé.

Většina citovaných prací se týká škodlivých účinků tzv. spike proteinu viru po nákaze virem, nikoliv po očkování. Mnohé z těchto studií ve skutečnosti naznačují, že očkování, které tělu dodá kontrolované množství tohoto proteinu bez samotného množícího se viru, je logickou a bezpečnější cestou k imunitě. Ke zdůvodnění přerušení podpory mRNA vakcín tak byla využita mimo jiné i práce, která výslovně uvádí, že přínos očkování proti nemoci covid-19 výrazně převažuje nad riziky.

Soupis pak také zcela pomíjí rozsáhlé mezinárodní studie (např. výsledky sledování 99 milionů očkovaných osob), které neukázaly na vážné problémy. A pochopitelně ani analýzy, které dochází k závěru, že vakcíny zabránily milionům úmrtí.

Vracet se k debatám o přínosu vakcín proti covidu nemá velký smysl. Data v minulosti ukazovala a stále ukazují, že snižují riziko vážného průběhu onemocnění a úmrtí (i když míra ochrany se postupně měnila). Přesvědčit skeptiky, mezi které Kennedy zjevně patří, je však zřejmě nemožné.

Situace tak v některých ohledech připomíná dnes trochu zapomenutou debatu kolem geneticky modifikovaných (GM) technologií. I ty provází nedůvěra, přestože léky vyrobené s jejich pomocí (například inzulin) bez problémů užívají miliony a miliony lidí po celé planetě.

Důvod je prostý: Podobně jako GM technologie, tak i platforma mRNA nabízí natolik obrovský a rozmanitý potenciál, že si lze jen těžko představit, že by kvůli politickému rozhodnutí jedné administrativy zcela upadla v zapomnění.

Zde je namístě připomenout, že technologie mRNA vakcín je výsledkem desítek let trpělivého výzkumu. Představte si mRNA jako krátkou zprávu, recept, který doručíte do buňky. Ta si ho přečte a vyrobí podle něj určitou bílkovinu, která pak může způsobit v buňce všechno možné i nemožné.

Jak si všichni pamatujeme, v případě vakcín proti covidu-19 to byl kousek viru. Imunitní systém se s touto neškodnou bílkovinou seznámil a naučil se ji rozpoznávat pro případ skutečné infekce.

Ale to je jen jedna z mnoha možností, kterou postup nabízí. Proto vidina využití mRNA už v druhé polovině 20. století budila mezi vědci takové nadšení. Místo návodu na virový protein můžete buňkám poslat instrukci k výrobě prakticky čehokoliv. To ovšem časem upadlo. Než se podařilo přijít na to, jak do buněk dopravit křehkou molekulu mediátorové RNA (mRNA), trvalo to několik desítek let. Vydrželo u toho jen pár nejvěrnějších (ale ti „nejzarputilejší“ se za to dočkali Nobelovy ceny).

Klíčovou výhodou mRNA technologie v zatím poslední pandemii byla rychlost. K výrobě mRNA vakcíny totiž není potřeba pěstovat samotný virus. Tradiční postupy vyžadují pěstování virů v buněčných kulturách nebo ve vejcích a jejich následné oslabení či usmrcení. Tento biologický proces trvá měsíce a je pro každý virus jiný.

V případě mRNA stačí znát pouze genetickou informaci patogenu (což je v podstatě textový soubor na počítači). Tuto informaci vloží do již zavedeného, standardizovaného výrobního procesu, který je pro všechny mRNA vakcíny prakticky stejný. Je to jako mít jednu tiskárnu (výrobní linku), do které jen posíláte různé dokumenty (genetické kódy). Jakmile tedy vědci získali genetický kód viru SARS-CoV-2, samotný návrh vakcíny byl otázkou dní.

Tato schopnost „programovatelnosti“ je klíčová pro to, aby bylo možné se připravit i na nečekané zdravotní hrozby. Umožňují totiž „naskladnit“ univerzální část komponent (například enzym pro množení RNA) a po přečtení genetické informace nového „škůdce“ pak podle něj rychle vyrobit „recept“, který naše tělo například s novým virem rychle seznámí.

Stejná výhoda se však uplatní i v každoročním boji s proměnlivými viry, jako je chřipka. Dnešní chřipkové vakcíny se musí vyrábět s mnohaměsíčním předstihem na základě odhadů, které kmeny budou v sezoně dominovat. S mRNA se může proces zkrátit na týdny, a umožnit tak výrobu vakcín, které mnohem přesněji odpovídají viru, který aktuálně obíhá. Tím by se měla zvýšit účinnost (ale pokud se bude podávat injekcí, chřipkou se pořád můžete nakazit, jen průběh by měl být lehčí).

Ze stejného důvodu se technologie zkouší i proti viru HIV. To je notoricky nepolapitelný cíl pro očkovací látky (žádná vakcína na něj zatím není), ale mRNA vakcíny lze tak snadno upravovat, že je možné relativně jednoduše vyzkoušet celou řadu různých variant. Výsledky jsou zatím relativně slibné. Ale ve vývoji vakcín proti HIV jsme se dočkali tolika zklamání, že bychom si neměli dělat velké naděje.

Zároveň se pracuje i na ceně vakcín. Jednou z nevýhod prvních generací mRNA vakcín bylo, že dávky musely být poměrně velké. Molekula mRNA se v těle rychle rozkládá, a tak se jí do ní muselo v injekci dostat dost. Aby vakcíny měly požadovaný účinek, musely být skladovány v extrémně nízkých teplotách (kde v nich mRNA vydržela) a podávány v množství, které zaručovalo dostatečnou imunitní odpověď.

Ale vše se dá dělat efektivněji. Představte si běžnou mRNA vakcínu jako tisíc letáků, které rozdáte. Ale proč místo toho nerozdat jeden leták s instrukcí: „Zkopíruj mě tisíckrát a pak teprve rozdej.“ Vakcína kromě samotného receptu na cílový protein obsahuje i návod na výrobu enzymu, který umí tuto mRNA v buňce namnožit.

Důsledky jsou zásadní. První taková „množivá“ vakcína již byla schválena nejprve v Japonsku a poté v Evropě. Prokázala vyšší účinnost s několikrát menším množstvím účinné látky, než bývalo běžné u mRNA vakcín první generace. Podle letos zveřejněných výsledků by mělo být možné ještě množství RNA výrazně snižovat. To znamená více z podobného množství vyrobeného materiálu a potenciálně i méně vedlejších účinků.

Další novinkou je změna tvaru. Standardní molekula mRNA je „rovná“. Má začátek a konec. V buňce se ovšem pohybují enzymy, které právě od těchto konců začínají molekulu „požírat“ a rozkládat v rámci běžného „úklidu“ (mRNA je v buňkách velmi běžná, a ty ji tedy umí rychle rozkládat). To pak znamená, že vakcína má omezenou životnost. Proto se pracuje na kruhových RNA molekulách (circRNA). Rozkladové enzymy se na ní doslova nemají čeho „chytit“.

To má hned několik výhod. Jednak to slibuje dlouhodobější imunitu po jedné dávce. Zároveň vyšší stabilita znamená, že tyto vakcíny zřejmě nebudou vyžadovat tak přísné podmínky pro skladování a přepravu – a cena dalších generací by tedy měla alespoň teoreticky být nižší než u mRNA vakcín proti SARS-CoV-2.

V poslední době ovšem na sebe v této oblasti snad největší pozornost strhává pokrok v oblasti protinádorových vakcín „na míru“. Nejde o prevenci, jak ji známe třeba u spalniček. Tyto vakcíny neléčí příčinu vzniku rakoviny, ale učí imunitní systém, aby rozpoznal a zničil již existující nádor (tj. jde o formu cílené imunoterapie).

Každý nádor je totiž unikátní. Během svého růstu hromadí genetické mutace, které z něj dělají cizorodý element v těle. Problém je, že se umí velmi dobře maskovat a unikat pozornosti imunitních buněk. Personalizovaná mRNA vakcína funguje jako dodatečně vydaný zatykač.

Postup je bohužel poměrně komplikovaný, a nebude tedy levný (ovšem to v onkologii je dnes máloco): Lékaři nejprve odeberou vzorek nádoru a pomocí genetické analýzy v něm najdou specifické mutace, které se na zdravých buňkách nevyskytují. Pak na jejich základě v laboratoři vytvoří mRNA vakcínu „na míru“ pro jednoho jediného pacienta. Imunitním systém tak dostane jasný signál, že má v těle zatím přehlíženého nepřítele.

Probíhající klinické studie ukazují slibné výsledky například u pacientů s rakovinou slinivky a melanomem, tedy u diagnóz, které patří k nejobtížněji léčitelným. Klinických zkoušek této technologie proběhlo k lednu 2025 podle této práce už zhruba 120 (další přehled výsledků poskytuje například tento článek v Cancer Letters).

Velkou otázkou je v tomto případě cena léčby. Technologie mRNA je sice „rychlá“ a jednoduchá, ale příprava do velké míry unikátní vakcíny pro každého pacienta stále vyžaduje dost práce. Zároveň není jednoduché správně vybrat vhodné „cíle“ na nádorech. Uvidíme, co v tomto případě přinese pokrok v „umělé inteligenci“; toto by mohly být úlohy pro ni velmi vhodné.

Ovšem asi nejpřekvapivější směr výzkumu obrací princip vakcinace naruby: tedy naučit imunitní systém toleranci a snášenlivosti vůči jen domnělým „protivníkům“. Je to slibný směr vývoje v léčbě autoimunitních onemocnění, kde imunitní systém ničí buňky vlastního těla, tedy nemocí, jako je artritida, lupénka, celiakie, ale i cukrovka.

Současná léčba často (ne rozhodně vždy) spoléhá na plošné utlumení imunity, což sice zmírní útoky, ale pacienta zároveň činí zranitelnějším vůči běžným infekcím. Nový přístup využívá mRNA k doručení „receptu“ na vlastní proteiny těla – přesně ty, na které imunita mylně útočí. Cílem není vyvolat poplach, ale naopak imunitní systém cíleně „převychovat“ a zastavit jeho útok.

Tato metoda byla před několika lety úspěšně otestována na myších modelech roztroušené sklerózy. Vědci použili speciální mRNA, která nesla návod na výrobu obalů nervových buněk, které si tělo samo při této nemoci ničí. Léčba vedla ke zvýšení počtu „regulačních“ imunitních buněk, které imunitní útok tlumí, a naopak snížila počet „agresivních“ buněk, které poškození způsobují. Podařilo se tak zcela zastavit postup nemoci, a to bez toho, aby došlo k oslabení schopnosti těla bojovat proti opravdu nebezpečným patogenům, tedy bez oslabení imunitního systému v jeho jiných funkcích.

Je to výsledek, který ilustruje, proč někteří vědci u zkoumání mRNA vydrželi i přes dlouhé roky neúspěchů: Je to pro nás nový a efektivní způsob, jak tělu „podstrčit“ informace, které povedou ke zlepšení jeho zdraví. Těžko si představit, že by vědci a farmaceutický průmysl tak zajímavou novinku nechali být jen kvůli politickým tahanicím – i když zrovna teď probíhají v zemi, která pro medicínský výzkum v posledních desetiletích udělala více než kterákoliv jiná.