Znepokojivé trhliny ve štítu Patriotů straší Ukrajinu i Západ

Ještě v roce 2024 se zdálo, že ukrajinská obrana našla relativně účinný recept na jednu z největších ruských hrozeb. Americké systémy Patriot dodané na jaře 2023 si na nebi nad Kyjevem a dalšími klíčovými místy vydobyly velmi dobrou pověst. Dokázaly spolehlivě ničit nejen letadla a střely s plochou dráhou letu, ale i balistické rakety Iskander a dokonce i Kinžály, zbraně, které ruská propaganda léta líčila jako nezastavitelné. Pro obyvatele hlavního města to byla hmatatelná změna, příslib bezpečí a demonstrace technologické převahy Západu.

V posledních měsících se však v tomto štítu začaly objevovat znepokojivé trhliny. Ruské balistické střely znovu dopadají na cíle hluboko v ukrajinském zázemí. A nejde o ojedinělé zásahy. Mezi zničenými objekty jsou podle dostupných zpráv čtyři továrny na výrobu dronů a jejich komponent, ale také politicky citlivé budovy v Kyjevě, jako je zastoupení Evropské unie či sídlo kabinetu ministrů.

Všechno jsou to místa, která měla být pod ochranou nejlepších dostupných systémů protivzdušné obrany. Podle oficinálních ukrajinských údajů (shromažďovaných například zde) se v srpnu 2025 ukrajinské defenzivě údajně dařilo zachytit okolo 37 procent ruských balistických střel, v říjnu to mělo být pouhých šest procent. Co se stalo?

Když na Ukrajinu dorazily první baterie Patriot, znamenalo to kvalitativní zlom. Země do té doby disponovala především systémy ze sovětské éry, jejichž schopnosti proti moderním balistickým raketám byly velmi omezené. Patrioty přinesly změnu. Hned v prvních týdnech nasazení si připsaly sestřely, které si získaly pozornost.

Poprvé v historii boje prokazatelně zničily střelu Ch-47M2 Kinžal, ze vzduchu odpalovanou verzi rakety Iskander. Tento úspěch byl o to cennější, že jej Moskva prezentovala jako „hypersonickou“ zbraň, proti které neexistuje obrana. Dodejme hned, že „hypernosických“ je celá řada balistických střel, protože řada z nich překračuje v některé fázi letu rychlost pětinásobku rychlosti zvuku a v nějaké míře manévruje – a tyto dva body stačí k naplnění definice.

Během roku 2024 a velké části roku 2025 se zdálo, že obrana Kyjeva je jen těžko prostupná. Rusko se ji sice opakovaně pokoušelo zahltit kombinovanými útoky dronů, střel s plochou dráhou letu i balistických raket, ale klíčová infrastruktura v metropoli a jejím okolí zůstávala chráněna.

Vznikl pocit jistoty – zjevně však poněkud falešný. Zmíněné úspěšné zásahy cílů v Kyjevě a dalších městech otřásly touto jistotou a vyvolaly debatu mezi vojenskými analytiky. Pokles úspěšnosti zachycení balistických střel je totiž zjevný – otázkou však zůstává, proč k němu došlo tak náhle a v takové míře.

První nabízené vysvětlení zní, že Rusko dokázalo své zbraně vylepšit tak, aby pro americké obranné systémy představovaly větší výzvu. To považovaly za klíčové například zdroje novinářů u Financial Times. Nejde přitom o vývoj zcela nové generace raket. Podle Fabiana Hoffmanna, odborníka na raketové technologie, je pravděpodobné, že Rusko přistoupilo k relativně jednoduché, ale účinné úpravě letového profilu svých stávajících střel. Konkrétně se jedná o využití výrazně strmější trajektorie v poslední fázi letu.

Co to v praxi znamená? Balistická střela letí většinu své dráhy po předvídatelné parabolické křivce ve velkých výškách. V poslední fázi se vrací do atmosféry a míří na cíl. Právě zde mají obranné systémy jako Patriot největší šanci ji zasáhnout.

Pokud se ale útočící střela na cíl snáší pod velmi strmým úhlem, blízkým 90 stupňům, výrazně se tím zkracuje čas, po který ji mohou radary obranného systému sledovat a navádět na ni vlastní „protiraketu“. Strmější úhel zároveň znamená vyšší vertikální rychlost, což klade enormní nároky na manévrovací schopnosti obranné střely, která se s ní potřebuje srazit.

Podle Hoffmanna je klíčové, že taková změna nevyžaduje složité a nákladné úpravy hardwaru rakety. Jde o úkon, který lze provést čistě softwarově, přeprogramováním řídicího počítače a softwaru pro plánování mise. To ruskému průmyslu umožňuje reagovat pružně a zavádět vylepšení napříč celým arzenálem bez nutnosti budovat nové výrobní linky. Rusko se evidentně učí z dat posbíraných na bojišti a své zbraně neustále zdokonaluje.

Je však třeba dodat – jak upozorňuje například analytik Jarosław Wolski nebo jiní odborníci –, že ruské rakety jako Iskander schopností manévrovat v konečné fázi letu disponovaly od samého začátku. Nejde tedy o zcela novou schopnost, ale spíše o optimalizaci a nalezení takového způsobu útoku, který je pro stávající nastavení obranných systémů nejproblematičtější.

Jakkoliv je teorie o ruském technologickém vylepšení raket relevantní, stále větší počet analytiků se přiklání k názoru, že hlavní příčiny nedávných ruských úspěchů nejsou skryty v tajných konstrukčních kancelářích, ale jsou mnohem viditelnější. Leží v prosté matematice, ekonomice a strategických omezeních, kterým ukrajinská obrana nevyhnutelně čelí. Podle této školy myšlení neselhává primárně západní technika, ale naráží na limity reálného světa, kde počet zbraní a jejich cena hrají stejně důležitou roli jako jejich technologická vyspělost.

Prvním a zřejmě nejdůležitějším faktorem je kritický nedostatek těch správných obranných střel. Pro laika je „Patriot“ jednolitý systém, ve skutečnosti však používá několik typů raket pro různé účely. Zatímco starší a dostupnější verze PAC-2 byly navrženy především proti letadlům a střelám s plochou dráhou letu, proti rychle manévrujícím balistickým cílům mají jen velmi omezenou účinnost. Skutečným „zabijákem Iskanderů“ je až moderní, menší a výrazně dražší střela PAC-3 MSE.

Ta cíl neničí explozí v jeho blízkosti, ale přímým nárazem v obrovské rychlosti – jde o technologii známou jako „hit-to-kill“. A právě těchto střel má Ukrajina zoufalý nedostatek.

Situace nutí ukrajinské velení k nesmírně obtížným rozhodnutím: na některé přilétající hrozby nestřílet vůbec a doufat, že nenapáchají velké škody, nebo použít méně vhodnou střelu PAC-2 s vědomím, že šance na úspěch je malá. V obou případech se to negativně promítne do celkových statistik úspěšnosti, aniž by to cokoliv vypovídalo o skutečné kvalitě střel PAC-3 MSE.

Někdy mohou ukrajinské cíle také pálit méně, než „by měly“. Standardní doktrína NATO pro zajištění co nejvyšší pravděpodobnosti zničení nebezpečného cíle velí odpálit na něj hned dvě obranné střely. Pokud má jedna například 70% šanci na zásah, dvě odpalené současně zvyšují pravděpodobnost na více než 90 procent.

Z videí, která se objevila v prvních měsících po nasazení Patriotů, je zřejmé, že Ukrajina tuto taktiku zpočátku uplatňovala. Může si však takový „luxus“ dovolit v současné situaci? Neoficiální údaje a zprávy z ukrajinské armády nasvědčují, že se v řadě případů přechází na riskantnější strategii jedné střely na jeden cíl.

To samo o sobě, čistě matematicky, snižuje celkovou míru úspěšnosti, aniž by se na straně útočníka či obránce technologicky cokoliv změnilo. Nejde ovšem o úplně nový vývoj, nedostatek střel je dlouhodobější a tento faktor tedy plně nevysvětluje významný zářijový pokles úspěšnosti ukrajinské obrany.

Druhým zásadním faktorem je geografie. Ukrajina je rozlohou největší evropskou zemí a v současnosti brání svá města a infrastrukturu zřejmě pomocí sedmi či osmi baterií Patriot (přesný počet je tajný). To je počet, který ani zdaleka nestačí na pokrytí celého území; na to by podle ukrajinských odhadů bylo zapotřebí dalších deset baterií.

Obrana je tak logicky soustředěna do několika bodů nejvyššího strategického významu, především kolem Kyjeva. Ruské velení se tomu mohlo přizpůsobit. Místo, aby se snažilo znovu a znovu prorazit nejsilnější obranu, stále častěji může směřovat balistické údery na cíle, o kterých ví, že se nacházejí mimo ochranný deštník Patriotů. Jde například o města blíže k frontě nebo o jiné průmyslové aglomerace, které nejsou považovány za tak životně důležité. Každý takový útok na nebráněný cíl je ze své podstaty stoprocentně úspěšný.

Přesný výčet zasažených cílů na Ukrajině ovšem k dispozici nemáme, stejně jako polohy baterií Patriot, a tak můžeme o vlivu jednotlivých faktorů do značné míry pouze spekulovat. Protože je tolik informací tajných, jinak to ani nejde. Suverénní tvrzení jsou ve válce doménou propagandistů, či naopak amatérů.

Kde tedy leží pravda? S největší pravděpodobností není v žádném z těchto vysvětlení samostatně, ale spíše v jejich kombinaci.

Současná situace na ukrajinském nebi je krystalickou ukázkou souboje mezi útočnými a obrannými zbraněmi. A v něm žádná výhoda netrvá věčně. Rusko se bezpochyby učí a své zbraně mírně vylepšuje. Účinek vylepšení je však dramaticky zesílen faktem, že ukrajinská obrana operuje s extrémně omezenými zdroji a čelí protivníkovi, který hledá její slabá místa.

Obě strany z každého jednotlivého úderu i sestřelu získají spoustu dat. Ruští inženýři zkoumají, které trajektorie a manévry vedly k úspěšnému proražení obrany, a snaží se je replikovat. Západní výrobci a ukrajinští operátoři naopak analyzují data ze zachycení, aby mohli vylepšit software a prediktivní algoritmy obranných systémů. Tato neviditelná „datová válka“ je stejně důležitá jako samotné střely a radary.

Tvrzení, že systém Patriot náhle selhal, nebo se stal zastaralým, které šíří zejména proruské zdroje, nedává smysl. Možná má nižší účinnost než měl, ale je velmi pravděpodobné, že pokud je k dispozici dostatek munice, zůstává vysoce efektivní zbraní.

Stejně mylná je ale i představa, že Patriot je jakýsi magický štít, který dokáže stoprocentně ochránit cokoliv a kdekoliv. Je to sofistikovaný, ale zároveň limitovaný a extrémně nákladný obranný prostředek. A zkušenost z Ukrajiny ukazuje, že odhodlaný a vynalézavý protivník, který má navíc početní výhodu, dokáže nacházet způsoby, jak jej překonat.

Bezprostřední poučení pro Ukrajinu z vývoje posledních měsíců je zřejmé: její obrana není primárně problémem technologické kvality, ale kvantity. K efektivní ochraně země potřebuje více baterií a více střel - a tady se zásadní zlepšení situace očekávat nedá, protože obojího je pomálu. Ukrajina tedy bude muset jednoduše ruský nápor vydržet a vymýšlet jiné způsoby, jak škody minimalizovat.

Ta nejdůležitější lekce, kterou si z ukrajinské zkušenosti musí odnést zbytek Evropy i celý Západ, je jiná: i ten nejlepší obranný systém bude vždy děravý. Jeho zdokonalování navíc podléhá tzv. zákonu klesajících výnosů. To jednoduše znamená, že vylepšování začne být postupně neúnosně drahé: každé další procento efektivity navíc stojí astronomické částky, zatímco útočník může hledat cesty k jeho překonání levněji a flexibilněji.

Příklad Ukrajiny tak ukazuje, že omezit se jen na obranu znamená stavět se do mimořádně nevýhodné pozice. Skutečně funkční obranná strategie může těžko existovat bez silného odstrašujícího prvku - tedy schopnosti způsobit potenciálním agresorům srovnatelné, či větší škody „na oplátku“. Hrozba bolestivé odvety – například dostatek vlastních zbraní s dlouhým doletem – může od agrese odradit lépe než ta neúčinnější obrana.