Hlavní obsah

Zavřené hranice? Argument, že virus je nebezpečný, nestačí, říká právník

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Jsou zavřené hranice proti ústavě? Rozhovor s ústavním expertem Janem Kyselou.

Reklama

Od poloviny března nesmí až na výjimky nikdo do Česka ani ven. Vláda cestování omezila ve snaze zabránit šíření pandemie, podle některých ústavních právníků je to proti ústavě. Rozhovor s ústavním expertem Janem Kyselou.

Článek

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Vzdali se Češi svých práv v zájmu bezpečí s lehký srdcem?

To je těžká otázka, na kterou se dá velmi obtížně odpovídat, aniž bych znal nějaké reprezentativní výzkumy. Myslím, že je to kus od kusu. Některá omezení byla přijímána s větším pochopením, jiná s menším pochopením. Na sociálních sítích jsem s překvapením zjistil, že skupina, kterou bychom označili jako pravdoláskaře, to znamená lidé, kteří v běžných poměrech lidským právům velmi fandí, byla v téhle situaci poměrně vstřícná k docela výrazné restrikci. Nejspíše v naději, že když se na nějakou dobu omezíme, tak se zvýší šance, že se vrátíme k normálu. Zatímco ti, kteří nepatří k pravdoláskařskému výseku světa, některá omezení mířící k restrikcím pospolitého života brali s trochu větší měrou úkornosti. Takže se do určité míry přepólovalo to, co bych ve společnosti vnímal jako tradiční usazené nastavení postojů. Otázka je, co se s tím bude dít do budoucna.

A jak pečlivě jednotlivá omezení práv zvažovali, když to tak pozorujete, naši političtí představitelé?

Tam bych asi viděl výraznější deficity. Jakkoliv samozřejmě do hlavy nikomu nevidím, jednání jsem se neúčastnil, s nikým jsem o tom nemluvil. Omezující opatření se pojila s kosými, respektive žádnými odůvodněními. Já jsem z tiskových konferencí nabyl dojmu, že dominantní hledisko je to epidemiologické. Do určité míry se uplatňovalo i doplňkové hledisko ekonomické. Ale nepřišlo mi, že by velkou roli hrálo hledisko právní, což je vlastně v tomhle případě primárně hledisko ústavněprávní nebo ještě spíš lidskoprávní. Takže nejde o to, že by vláda nesměla různé věci dělat. Ale měla by si být lépe vědoma, že vstupuje na citlivou půdu, kde se vyskytují lidská práva. Tam některé věci dělat můžeme až po pečlivém promyšlení alternativ a také důsledků. A to se mi zdá, že vláda úplně nedělala, alespoň to nebylo příliš vidět.

To čtete třeba z výroku pana premiéra Andreje Babiše, který nedávno pronesl, že otevírání hranic není priorita?

Je to jeden z dílčích střípků, ale není to jediná věc. V zásadě jde o celou produkci těch opatření. Protože odůvodnění, která ministerstvo zdravotnictví začalo produkovat, jsou v zásadě všechna založena na přesvědčování veřejnosti o tom, že virus je výrazným nebezpečím. A abychom to nebezpečí zdolali, uvalujeme tuhle restrikci, což je samozřejmě možné, ale není to úplný pohled. Máme nějaká práva, v tomhle případě se nejčastěji mluvívá o svobodě pohybu a pobytu, ale jde také o práva podnikat, jde o právo na vzdělávání, jde do určité míry o zásahy do práva na vyznávání náboženství, protože ve chvíli, kdy zavřete kostely, tak to pospolité vyznávání kultury je tím limitováno. Nejde o to, že byste to vše nemohla dělat, koneckonců Listina základních práv a svobod, která ta práva a svobody vypočítává, v zásadě vždycky připouští, aby to právo bylo omezeno. Nicméně říká, že má být omezeno zákonem, má být omezeno tam, kde je to nezbytně nutné, a má být omezeno z nějakých důvodů, tady se točíme kolem ochrany veřejného zdraví.

Foto: Profimedia.cz

Ústavní právník Jan Kysela.

Když se podíváte konkrétně na uzavření hranic a zvážíte veškeré aspekty, které jste zmínil, je z vašeho pohledu protiústavní, nebo ne?

Uzavření hranic je asi nejmarkantnější slabina. Problematické bylo určitě už odložení voleb v Teplicích, ale to je nějakým způsobem zhojeno, problematický byl zákaz jednání orgánů úředních samospráv, ale ten, pokud se nemýlím, už byl zrušen. Takže zůstává tohle citlivé opatření. A když se podíváme do čl. 14 listiny, tak zjistíme, že nám garantuje jednak obecnou svobodu pohybu a pobytu. A garantuje nám na základě zkušeností s dobou před rokem 1989 zvláštní právo, aby každý, kdo se na území České republiky zdržuje oprávněně, to území také mohl opustit. A tyhle dvě svobody je možné omezit, jde o to, za jakých podmínek. Ta první podmínka je zákon, ta druhá podmínka je nevyhnutelnost, respektive nezbytnost, a ta třetí podmínka je, řekněme, ochrana veřejného zdraví. My máme určitě splněnou tu třetí podmínku, to znamená ochranu veřejného zdraví. Ale určité otazníky visí nad těmi prvními dvěma.

Musí být splněny všechny tři?

Musí být splněny všechny tři. Ale nejsem si jistý, že bychom našli zákon, který říká: „Omezuji svobodu pohybu a pobytu tak, že uzavírám hranice.“ Pořád se točíme kolem dvou zákonů, to je krizový zákon a to je zákon o ochraně veřejného zdraví. A ty sice nabízejí určité formulace zmocňující vládu a ministerstvo zdravotnictví něco dělat, ale najít tam formulaci o uzavření hranic by vyžadovalo vysokou míru fantazie. A současně má být splněna podmínka, že když už hranice zavřu, musí to být nevyhnutelné. Abychom tuhle podmínku mohli testovat, museli bychom být konfrontováni právě s těmi odůvodněními, kde nám někdo řekne: „Měli jsme k dispozici sedm osm variant toho, co dělat. Různě jsme je zvažovali, postupně jsme je vyloučili a zjistili jsme, že jsou sice mírnější, ale neúčinné nebo že jsou příliš přísné…“

A to odůvodnění vám chybí?

A to se mi úplně nedostává, přesně tak.

Kde je právo?

Do určité míry. Záleží na tom, jak pracujete s pojmem práva. Právo je vlastně sociální konstrukt, soubor pravidel, jimiž se chceme řídit a jimiž se řídíme. Když budeme tvrdit, že právo je pouze to, co jsme napsali do nějaké sbírky zákonů nebo do nějakého informačního systému, ale budeme na něm žít úplně nezávisle, tak jde o to, jestli to úplně odpovídá naší představě nějakého normativního systému. Jinými slovy, pokud budou miliony lidí ignorovat to, co je jako právo psáno, tak jde o to, jestli to, co je psáno, je nakonec právo.

Takže když miliony lidí přestanou nosit roušky, tak už to právo nebude?

Z hlediska sociologického to vlastně právem přestává být, protože to nikdo nedodržuje a nikdo to nesankcionuje. Je to něco, co je na papíře. Z pohledu pozitivního práva nepřestává být porušované právo právem. Pokud se tedy podřídíme jakékoliv regulaci, jakkoliv odůvodněné, bojujeme se zlem, bojujeme s nebezpečím, bojujeme v zásadě s čímkoliv, tak potom ta regulace nás bude omezovat. Pokud dáváme najevo, píšeme svým poslancům, senátorům, vládě, že některé věci považujeme za dočasně akceptovatelné, nicméně ta dočasnost nemůže být měřena v letech či desítkách let, tak je to samozřejmě nějaký signál, se kterým ten regulátor pracuje. Ve chvíli, kdy se nikdo neobrací na soudy, protože se zkrátka podřizuje té regulaci, má to evidentně jiný ohlas, než když těch podání k soudu míří desítky.

Ještě k zákazu cestování, český prezident Miloš Zeman mluvil na Frekvenci 1 o tom, že by mohl trvat rok. Epidemiolog Roman Prymula v březnu zmiňoval dokonce až dva roky. To byste považoval za přiměřené k současnému stavu, aby to nebylo proti ústavě?

Aby to bylo přiměřené, tak někdo musí snést na hromadu ohromné množství argumentů, které nás přesvědčí o tom, že ve chvíli zavření hranic dojde k nějaké závažné poruše na těch chráněných statcích, v tomhle případě na veřejném zdraví. To znamená, že nám budou hrozit tisíce mrtvých, bude hrozit selhání zdravotního systému, a všechna jiná opatření, než je uzávěra hranic, selhávají. Když řešíte nějaký problém, v tomhle případě tedy pandemii, tak můžete evidentně aplikovat optiku epidemiologa, můžete aplikovat už trošku odlišnou optiku imunologa, můžete zvolit optiku právníka, optiku ekonoma.

A ideálně mixujete optiky všechny, ne?

Není úplně nejšťastnější, když se jedna z těch optik stane dominantní a ty ostatní vytěsní. Ve chvíli, kdy řeknete, že ekonomice se nesmí nic stát, kola ekonomiky musí jet dál a to, že někdo umře, je druhotné, tak to není úplně šťastné. Ve chvíli, kdy nicméně řeknete, že prvořadé je ochránit všechny před šířením viru, a proto musíme všechny na týdny až měsíce někam zavřít, a že je jedno, jestli ekonomika zkrachuje, tak to také, myslím, není úplně šťastné. Takže podstata politiky je podle mého soudu v tom, že všechny tyhle dílčí pohledy vstřebává a vyvažuje. Rozhodnete a za to rozhodnutí nesete odpovědnost. Když necháte rozhodnout epidemiologa, tak kdo s ním bude účtovat? Maximálně přijde o odbornou pověst. Politický systém je založený na tom, že odpovědnost nesou politici a s nimi účtují jejich voliči.

Jak se jako ústavní právník díváte na to, že by se do některých zemí s nízkou hladinou nákazy, jako je třeba Chorvatsko nebo Slovensko, cestovat smělo? Není to přizpůsobení práva jen podle toho, kam Češi rádi jezdí na dovolenou?

Záleží, jakým způsobem formulujete ty argumenty. Nemá to být na principu, že máte kopretinový květ a teď z něj trháte lístky. Ale máte nějakým způsobem doložit, že když hranice otevíráte, tak je otevíráte tak, aby to nepůsobilo škodu. Když je uzavíráte, tak proto, že si jiným způsobem počínat nemůžete. Takže když dospějete k závěru, že z hlediska epidemiologických rizik právě a pouze Slovensko a Chorvatsko jsou země bezpečné, tak je to přesvědčivější, než když to pojmete tak, že na Slovensko a do Chorvatska hodně jezdíme, když to zavřeme, popudíme spoustu voličů, nechceme popudit spoustu voličů, tak je tam necháme jet. Takhle ta právní úvaha nemůže být vystavěna.

Právník Ondřej Dostál, který zákaz cestování zažaloval, napsal: „Soudní přezkum těchto opatření před správními soudy nebude možný, přezkumu před Ústavním soudem se bude možno vyhnout jejich zrušením a vydáním nového každé dva týdny. Aspoň tak to napsali právníci ministerstva do repliky k mojí žalobě.“ I vy to vidíte tak černě? Nebude možné například zákaz cestování přezkoumat?

Záleží na tom, kdo je producentem opatření. Těch opatření, která prapůvodně vydávala vláda, je už minimum, takže se v zásadě konfrontujeme s opatřeními ministerstva zdravotnictví. Opatření ministerstva zdravotnictví v zásadě mají povahu opatření obecné povahy. A ta jsou žalovatelná před správními soudy. Je nicméně možné, že by mohla být po obsahové stránce posouzena jako právní předpis. A potom by to nebyla věc jednoho každého občana před správním soudem, ale kvalifikovaných navrhovatelů před Ústavním soudem. Pokud jde o to, že se pokoušíte vyrvat tomu soudnímu řízení ten nosič tím, že vždycky něco zrušíte a vydáte to znovu, tak o to se pokoušely vlády už v minulosti, třeba při regulaci nájemného. Že zkrátka zrušily cenový výměr, soud zastavil řízení a ony vydaly nový cenový výměr. Nicméně s tím si Ústavní soud poradil. A bylo by po zkušenosti s regulací nájemného mimořádně smutné, pokud by byla výkonná moc v pokušení vyhnout se přezkumu svého jednání před mocí soudní tím, že bude dělat takovéhle hanebné triky.

Reklama

Související témata:

Doporučované