Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ukrajinská vláda ho v roce 2022 označila za „informačního teroristu“. Rolf Mützenich byl ještě ještě donedávna předsedou frakce socialistických poslanců a jedním z nejmocnějších politiků Německa. A také předním odpůrcem vojenské pomoci Ukrajině i americké vojenské přítomnosti v zemi.
Po únorových volbách se zdálo, že jeho vliv je nenávratně pryč. Křídlo zastánců spolupráce s Ruskem v sociální demokracii muselo ustoupit do ústraní. Jedině tak bylo možné otevřít cestu ke koalici s křesťanskými demokraty kancléře Friedricha Merze. Ten totiž volby vyhrál se slibem, že jeho vláda bude Ukrajinu v její obranné válce podporovat „zcela bezvýhradně“ – na rozdíl od předchozího kabinetu Olafa Scholze.
Mír jen „společně s Ruskem“ a „iracionální zbrojení“
Od uzavření koaliční smlouvy uplynul sotva měsíc a tento bezvýhradný kurz je terčem vzpoury. V jejím čele stojí, mimo jiné, opět Rolf Mützenich.
„Manifest“, který kromě něj podepsali další čtyři socialističtí poslanci, vyznívá jako přesný opak Merzovy zahraniční politiky. A některé jeho formulace nápadně připomínají kremelskou propagandu.
Rolf Mützenich, vůdce vzbouřenců proti Merzovi.
„V Německu a Evropě se prosadily síly, které vidí budoucnost ve vojenské konfrontační strategii a ve zbrojení. Podle nich není možné míru dosáhnout společně s Ruskem, mír je prý nutné si na Rusku vynutit,“ píše se mimo jiné v textu.
Zvýšení obranných výdajů v kvůli „údajnému“ válečnému ohrožení je prý „zcela iracionální“. O podpoře Ukrajiny se v textu říká jenom tolik, že musí být propojená s „oprávněnými požadavky“ dalších aktérů. To znamená „rozhovory a spolupráci“ s Ruskem.
Ruskou agresi proti Ukrajině sice autoři Manifestu označují za porušení mezinárodního práva, viníky ale vidí spíše na Západě. Třeba kvůli útoku NATO na Srbsko před více než čtvrt stoletím a úderu „koalice ochotných“ v Iráku v roce 2003.
Proti vlastní tajné službě
Řeč naopak není o ohrožení pobaltských států či Moldavska, ani o ruských hybridních a sabotážních operacích v evropských zemích – včetně samotného Německa. Už vůbec se nemluví o ruských nárocích na omezení suverenity zemí Střední Evropy, včetně České republiky. Cílem signatářů je zamezit rozmisťování amerických raket v Německu, což by ze země údajně mohlo udělat „cíl útoku od první hodiny“.
Signatáři Manifestu tvrzením o „údajném válečném ohrožení“ de facto popírají zjištění německé tajné služby BND, jejíž šéf právě minulý týden už poněkolikáté veřejně potvrdil, že se Rusko chystá na útok proti zemím NATO.
Důraz signatářů na jednání s Ruskem o jeho „oprávněných požadavcích“ zase opomíjejí podmínku, kterou si Moskva nově klade pro ukončení války na Ukrajině – tedy stažení NATO z Pobaltí. Podobné omezení vlastní suverenity Rusko v minulosti požadovalo i po Česku.
A když socialisté odsuzují „iracionální“ výdaje na zbrojení, zapomínají na mínění vlastního stranického kolegy. Byl to totiž právě zmocněnec pro Bundeswehr Hans-Peter Bartels, kdo německou armádu označil za nebojeschopnou.
Emoce vzbuzuje i postava Ralfa Stegnera, socialistického poslance, který provolání ostatním politikům rozeslal. Ještě v lednu 2022 útočil na německá média, když popisovala ruské přípravy na invazi. Podle něj se dopouštěla „verbálního chřestění zbraněmi“.
Dodávky zbraní Ukrajině později označil za cynismus a mimo jiné prohlásil, že „problém není nedostatek zbraní, ale to, že nemluvíme s Putinem“. On sám se o to zprostředkovaně snažil ještě letos v dubnu, kdy se tajně sešel s ruskými zástupci v Ázerbajdžánu.
Znovu krvácející rána
Když se Manifest objevil v chatové skupině socialistických poslanců, zavládlo mezi nimi většinou zděšení. „Jsem naštvaný, rozčílený, rozzlobený,“ řekl RTL vysoce postavený poslanec Sebastian Fiedler. Ministr obrany Boris Pistorius pak rovnou mluví o „popírání reality“.
Pro německou sociální demokracii jde o ránu, která se ne a ne zahojit. Strana si s sebou nese břemeno dlouholeté orientace na Rusko, která má kořeny už v „Ostpolitik“ kancléře Willyho Brandta. Ta měla své politické opodstatnění a přinášela i příležitosti pro německou ekonomiku. V neposlední řadě ale šlo také o obohacení jednotlivců.
Symbolem této éry se stal bývalý kancléř Gerhard Schröder, dodnes zaměstnanec ruského státního kolosu Gazprom, který stále hájí „svého přítele“ Putina. Peníze od kremelského režimu sice momentálně nedostává, ale ne proto, že se by se jich zřekl. Banka Sparkasse Hannover je odmítla převést na jeho účet ve strachu z amerických sankcí.
Po zahájení otevřené ruské invaze na Ukrajinu prošla strana dlouhou a bolestnou debatou. I poté, co tehdejší kancléř Olaf Scholz oznámil „Zeitenwende“, tedy zásadní obrat v německé zahraniční politice, lidé kolem Ralfa Mützenicha dál bojovali proti dodávkám těžkých zbraní Ukrajině. Proti jeho pozicím se postavila i skupina historiků spjatých se sociální demokracií. Ti vyzvali členy strany, aby se následkům povolnosti vůči Rusku postavili v otevřené debatě.
Zdálo se, že s volbami v únoru letošního roku tato debata skončila naprostou porážkou „mírového křídla“. Mützenich musel odejít z čela poslanecké frakce a předseda strany Lars Klingbeil otevřeně kritizoval postoje svých předchůdců a v zásadě se podvolil zahraničně-politickému kurzu nového kancléře Friedricha Merze. Poslední úlitbou tradičním postojům se pak stalo socialistické veto na dodání moderních střel Taurus Ukrajině.
Strach z rebelů
Aktuální provolání je však důkazem, že Rusku nakloněné křídlo socialistů se stále nevzdává. A znamená také nečekanou ránu konsensu ohledně zahraniční politiky, o který se kancléř Merz spolu s koaličním partnerem Klingbeilem pokoušeli.
Otevřený dopis navíc přichází v mimořádně citlivou chvíli. Za dva týdny se koná summit NATO, kde se bude jednat o novém standardu obranných výdajů ve výši pěti procent HDP. Právě na něj výzva útočí. A nejen na něj. Jedná se také o politický atak proti předsedovi SPD Klingbeilovi.
Muž, bez kterého se Merz neobejde. Předseda sociálních demokratů Lars Klingbeil má lví podíl na sestavení současné německé vlády.
Ten má důvod k obavám. Podepsaní politici sice tvoří jen zlomek členů strany, nechybí mezi nimi ale vlivná jména jako třeba Walter Borjans, Klingbeilův předchůdce na předsednickém postu.
Za necelé dva týdny se navíc koná stranický sjezd. Tam bude Klingbeil hájit nejen svou pozici, ale i celý projekt společné koaliční vlády s Merzem.
Také on má důvod zbystřit. Už fiasko při prvním kole volby, která z něj měla udělat kancléře, ukázalo, jak křehká je většina, díky které vládne. Pod Manifest se sice zatím podepsalo jen pět poslanců, což je příliš málo na to, aby otřásli koalicí, ale pokud by k nim měli přibývat další nespokojenci, musel by se kancléř připravit na vážné nepříjemnosti na samotném začátku své vlády.
