Komentář: České daně jako Pat a Mat. Co musí nová vláda dotáhnout?

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Český daňový systém už roky připomíná stavbu „Pat a Mat v akci“, kde se střídají zedníci, ale chybí architekt. Každá vláda něco přidá, jinou část zbourá a po čase už nikdo přesně neví, kudy vede nosná zeď. Přitom podnikatelé nežádají nic víc než stabilitu a předvídatelnost. Změny často nejsou samy o sobě špatné, ale jejich četnost, nekoncepčnost a krátkodobost způsobují, že české daňové právo je stále komplikovanější. Pokud chce nová vláda skutečně zlepšit podnikatelské prostředí, měla by se zaměřit na pět konkrétních úkolů.

Za posledních patnáct let se zrušily nebo zásadně změnily desítky daňových zákonů. Došlo ke zrušení daně z nabytí nemovitostí nebo superhrubé mzdy, omezení silniční daně, k zavedení daně z mimořádných zisků (windfall tax) a především k opakovaným úpravám DPH.

Ještě větší chaos zaznamenáváme u daně z příjmů. Zákon byl od svého zrodu více než dvěstěkrát novelizován, tedy průměrně osmkrát ročně. Původní zákon měl 42 relativně jednoduchých ustanovení a vešel se na 25 stran tisku. Dnes čítá přes 300 paragrafů a zabírá kolem 220 stran textu. Je plný odkazů a výjimek, a pokud se do něj chcete začíst, brzy vám nestačí prsty obou rukou, kterými si musíte značit rozečtené stránky.

Každý ministr financí přichází s vlastním „balíčkem“, často bez dopadových studií a s účinností v řádu měsíců. Daňové zákony by se přitom měly měnit maximálně jednou za volební období a po předchozím testování a diskusi s odborníky. Stabilita je základní hodnota, kterou podnikatelské prostředí postrádá. Čím častěji se mění pravidla, tím více nákladů firmy vynakládají na pouhé přizpůsobování se namísto investic a růstu.

Projekt Jednotného inkasního místa z roku 2011 měl být revolucí. Představoval jeden formulář, jedno inkaso, jednu kontrolu. Účinný měl být od ledna 2015, ale byl zrušen dřív, než začal platit. Od té doby se digitalizace tříští mezi finanční správu, sociální správu a zdravotní pojišťovny. Portál MOJE daně sice existuje, ale zdaleka není centrálním nástrojem, který by podnikatelům zjednodušil administrativu. Nová vláda by měla sjednotit datová rozhraní a propojit systémy, které už fungují.

Pozitivní zprávou je alespoň příprava Jednotného formuláře, který má začít platit od příštího roku a umožní podání přiznání k daním, sociálnímu a zdravotnímu pojištění na jednom místě. Snad jej vláda opět nezruší, když už probíhá testování.

Zcela opomenutou oblastí jsou digitální účetní doklady. Formát ISDOC (Information System Document), vyvinutý pracovní skupinou ICT Unie ve spolupráci s Ministerstvem financí s cílem sjednotit elektronickou výměnu účetních dokladů, byl oficiálně uveden už v roce 2008. Po sedmnácti letech však stále není běžným standardem – stát ani většina firem jej dosud plošně nevyužívají. Místo jednoduché elektronické faktury, kterou lze automaticky zpracovat, firmy často vytvářejí složité a nákladné systémy pro „vytěžování“ dat z obrázků a PDF a jejich následnou archivaci.

Přitom Evropská unie stanovila povinnost implementovat elektronické doklady nejpozději do června 2030. Slovensko začíná se systémem už od příštího roku a dává tak příklad, jak lze digitalizaci udělat koncepčně. Česko by nemělo čekat do poslední chvíle.

Tzv. švarcsystém je symbolem právní nejistoty. Místo abychom se zaměřili na moderní formy práce, přitvrzujeme zastaralý model z 90. let. Realita trhu se přitom proměnila – generace mladších pracovníků hledá flexibilitu, možnost kombinovat více činností a spolupracovat projektově. Postihování spolupráce na IČO proto neřeší příčinu problému, ale jeho důsledek.

Firmy i odborná veřejnost dlouhodobě volají po větší právní jistotě, především po jasnějším testu statusu pracovníka, aby bylo předem zřejmé, co je ještě OSVČ a co už zaměstnání. Stejně důležité je transparentní odstupňování sankcí, aby tresty padaly až při opakovaném a zjevném porušení. Bez těchto pravidel hrozí, že posuzování jednotlivých případů zůstane čistě v rukou konkrétních inspektorů. A i firmy, které mají spolupráci nastavenou legálně, se často obávají postihů z nejasného výkladu.

Jako řešení se nabízí koncept nového režimu, který vláda aktuálně připravuje. Měl by přinést legální alternativu mezi zaměstnancem a OSVČ. Podle návrhu by spolupracující OSVČ měla získat některá pracovní práva, například placenou dovolenou či ochranu před diskriminací, ale zároveň si zachovat určitou volnost a samostatnost. Úprava má být součástí chystaného startupového zákona a vstoupit v platnost od roku 2027. Klíčovým prvkem by bylo i to, že odvody by odváděl zadavatel, podobně jako u zaměstnanců, čímž by se odstranila část byrokratické zátěže pro samotné pracovníky.

Tento návrh považuji za krok správným směrem. Pracovní trh se za poslední roky zásadně proměnil, přibývá projektové práce, hybridních forem zaměstnání a lidí, kteří se chtějí živit svobodně, ale zároveň mít určitou míru ochrany. Stávající právní rámec je však příliš černobílý: buď zaměstnanec, nebo podnikatel. Takové rozdělení neodpovídá realitě dnešní ekonomiky. Pokud se podaří nově nastavit jasná pravidla pro spolupracující OSVČ, může to přinést větší jistotu jak firmám, tak samotným pracovníkům, kteří už nebudou nuceni balancovat na hraně zákona. Takový model by mohl podpořit flexibilitu trhu práce, snížit počet sporů a konečně dát jasnou odpověď na otázku, jak legálně spolupracovat mimo klasický pracovní poměr.

Český daňový systém je prošpikovaný výjimkami, které vznikaly nahodile podle momentálních priorit vlády. Sleva na manžela, školkovné, studentská sleva, daňové odpočty za odběr krve, zaměstnanecké benefity… Každá nová výjimka znamená složitější výpočty, větší administrativu a více prostoru pro chyby.

Příkladem daňové nekoncepčnosti je i srážková daň z podílů na zisku. Nejprve byla zrušena, ale vzápětí bylo zrušení zrušeno a daň se znovu vrátila. U společností, kde práce je vykonávána samotnými společníky, jde v zásadě o dvojí zdanění, kdy je zisk nejprve zdaněn na úrovni společnosti, a poté znovu při jeho výplatě společníkům. Pokud by tato daň nebyla aplikována, výběr daně by ve výsledku mohl být vyšší, protože firmy by neměly motivaci hledat výjimky, přesouvat zisky či vytvářet umělé daňové optimalizace.

Skutečná reforma by měla spočívat v odvaze tyto výjimky omezit a systém sjednotit a zjednodušit. Daňový systém má být jednoduchý, srozumitelný a neutrální. Méně výjimek znamená spravedlivější přístup ke všem a paradoxně i vyšší výběr daní díky snížení chyb a obcházení pravidel.

EET je ukázkovým příkladem, jak stát dokáže vytvořit složitý systém tam, kde už jiný, efektivnější nástroj existuje. Elektronická evidence tržeb měla zamezit daňovým únikům, ale místo toho se stala symbolem přebujelé byrokracie. Fungovala paralelně s jinými systémy, zejména s kontrolním hlášením DPH, které Finanční správa zavedla o několik měsíců dříve.

Kontrolní hlášení má přitom obrovský potenciál být skutečným hlídacím psem výběru daní. Každý měsíc poskytuje detailní přehled o obchodních transakcích mezi plátci DPH. Pokud by se tato data systematicky analyzovala a propojila s dalšími databázemi státu, například s účetními výkazy nebo daty z veřejných zakázek, stát by dokázal efektivně odhalovat rizikové subjekty i bez dalších administrativních povinností.

Není třeba znovu zavádět nákladný a pro mnoho podnikatelů demotivující systém, který přináší víc papírování než výsledků. Finanční správa by měla využívat datovou analytiku a automatizaci, ne rozšiřovat povinnosti. Moderní digitalizace má být nástrojem kontroly i pomoci, ne přítěží.