Komentář: Co je doma, to se počítá – i dobře přeparkovaný Agrofert

Premiér – a nyní stále ještě majitel Agrofertu – Andrej Babiš slibuje dotáhnout avizované odstřižení od firmy první lednový týden. Přestane být přímým vlastníkem a akcie vloží do svěřenského fondu, na jehož zřízení si najal známou českou investiční společnost Roklen.

Nově jsou známa jména tří lidí, kteří budou na fondovou strukturu dohlížet. A zajišťovat, co Babiš před jmenováním do funkce premiéra veřejně slíbil. Tedy že přestane mít jako šéf vlády na Agrofert vliv a z jeho podnikání nebude mít žádný ekonomický prospěch.

Holding má zůstat ve fondu zaparkovaný nevratně až do Babišovy smrti, pak si ho převezmou jeho děti. Tak to aspoň Babiš před Mikulášem slíbil.

V mezidobí zůstane Agrofert v rukou správce. Tím je nyní rakouský bankéř Wilfried Elbs, působící dříve ve skupině Erste. Jeho počínání budou dozorovat dva lidé z Česka, kteří doposud neměli s Babišem žádnou zjevnou spojitost.

Jsme o poznání dál než před osmi lety, kdy Babiš rovněž nastupoval do Strakovy akademie jako majitel Agrofertu. Odstřižení je větší, přinejmenším po právní a formální stránce. V holdingu už třetím rokem není vydavatelství Mafra, okruh problémů je o jednu dimenzi menší. Vztah k Agrofertu je daleko méně přímý.

Do nedokonalého českého zákona se nově zvolené řešení nejspíš vejde – byť se nyní dozvídáme, že fond má garantovanou nezávislost jen po dobu, kdy Andrej Babiš sedí ve vládě, a ne napořád, jak bylo původně ohlášeno.

Že by ale největší střet zájmů principiálně skončil, to se tak úplně říct nedá. Nejspíš neskončí nikdy. Jiný Babiš není k dispozici – do politiky jde s celým svým dědictvím, hrdě jako úspěšný a zámožný podnikatel. Prochází mu to a těžko se najde síla, která by ho korigovala víc, než to nyní zvládl prezident.

I v roce 2017 skládal Babiš premiérský slib ještě jako majitel Agrofertu. Také tehdy ho krátce po volbách vložil do svěřenských fondů, za správce ale dosadil své blízké lidi – manželku a dlouholetého právníka. Vyhověl zákonu v tom smyslu, že už Agrofert přímo nevlastnil. Podržel si ale roli obmyšleného, tedy poživatele výtěžků fondu.

Po dvou letech přišla reakce z Evropské komise, že to, co vypadá jako kachna a kejhá jako kachna, skutečně kachnou je – tedy že řídit stát a současně mít ve fondu zaparkovanou firmu, která je ve stejném státě největším příjemcem dotací, není úplně normální a hlavně to neodpovídá zákonu. A protože většinu těchto dotací Unie platila, jejich přísun zastavila.

Hlavní výtka tehdy zněla, že manévr se svěřenskými fondy Babiš provedl jen proto, aby formálně vyhověl zákonu. Ale že dál dotovanou firmu reálně ovládá a že sedět takto na dvou židlích nelze. Protože takové jsou předpisy a kam by pak důvěra daňových poplatníků a voličů přišla.

Při čtení osm let starých zpráv zní nynější dění trochu jako déjà vu. Opět jsou tu svěřenské fondy, jen trochu jiné, ale modus operandi je stejný. Nějak to vymyslet, aby se vlk nažral, ale Agrofert zůstal celý aspoň v rámci rodiny. Protože – a to je pádná námitka – copak do politiky mají mít přístup jen lidé žijící v paneláku, ale majitelé velkých firem ne?

Zákon o střetu zájmů je tu od toho, aby to šlo, ale aby zároveň existovaly mantinely. Aby práce pro stát nebyla jen bokovkou, nástrojem pro ochranu a zvelebování vlastního jmění. Pojďme si tedy postupně probrat, co přesně zákon říká – ať je jasné, že Babišovi právníci vědí, co dělají, a že na nově chystanou situaci jsou paragrafy tentokrát krátké.

Poslední bod půjde tentokrát v nově vytvořené struktuře s fondem RSVP Trust rozporovat jen těžko. Právně vzato nebude Babiš ovládat Agrofert ani fond. Přesný status fondu a pravomoci správce neznáme, možná už je nikdy znát nebudeme, protože Babiš zbytek označí za svou soukromou věc. Kdo je tentokrát obmyšleným, také nevíme. Ale co zatím slyšíme – tedy řešení přes tři lidi – se sotva vejde pod spojení „ovládaná osoba“.

Pak už je tu jen obecný paragraf 3, který – bez sankce – říká, že „veřejný funkcionář je povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce“. Osobní zájem je v dalších větách definován jako majetkový přínos, a to i pro „osoby blízké“, ledaže by šlo o přínos „ve vztahu k neomezenému okruhu adresátů“, myšleno třeba všech firem v oboru.

Jak ale od Babiše už dlouho víme, jeho pojetí – a nebo možná i upřímné přesvědčení – je takové, že střet zájmů nezneužívá. Protože co je dobré pro Agrofert, je dobré i pro Česko. Ve svém světě se zakázaného jednání zdržuje dávno.

Dokáže mu někdo opak? Obecný paragraf číslo tři zkrátka jako prevence nestačí. „Problém tkví v zaměňování obecné debaty, co je střet zájmů, s naší zákonnou úpravou. Zákonu můžete vyhovět, a přesto můžete myslet na prospěch Agrofertu,“ prohlásil k chystanému řešení ústavní právník Jan Kysela už při prvním zveřejnění záměru začátkem měsíce. „Jenže to nemá žádné řešení vyjma toho, že by Andrej Babiš neměl žádný vliv na výkonnou moc,“ dodává Kysela.

Osobní zájem samozřejmě věcně potrvá. Má-li Babiš rád své děti, bude v podobném střetu zájmů jako doposud. I když z Agrofertu už sám nic mít nebude, nakonec holding stejně skončí v rukou potomků jako dědictví. Bude-li příležitost nějakým rozhodnutím firmě prospět, což se ve vládě při velikosti a košatosti Agrofertu děje dennodenně, vždy bude „osobní zájem“ rodiny ve hře.

Stejně tak na druhé straně bude trvat pokušení dalších veřejných funkcionářů a příslušných úředníků, aby chápali skutečnou realitu. Tedy aby si nedělali si problémy a proti zájmům Agrofertu nešli.

Často se zkratkovitě mluví o tom, že Babiš převádí Agrofert tentokrát do slepého trustu, to je ale velmi nepřesné. Za prvé, jak už delší dobu zdůrazňuje řada právníků, institut slepého trustu v českém zákoně ani neexistuje. A za druhé, opravdový slepý trust vypadá jinak.

V zahraničí funguje pro účely, kdy někdo jde do politiky ne jako majitel jednoho podniku, ale jako pasivní investor. Správci nechá volnou ruku v tom, jak portfolio promění, zda ta či ona aktiva prodá a koupí za ně něco jiného. Aniž by se správce kohokoli ptal a aniž by vkladatel o aktuální struktuře svého jmění něco věděl – v tom má spočítat slepota.

Takové opatření má pro politiky smysl – mohou mít ve slepém trustu miliardové majetky, ale když neví, čí akcie nebo dluhopisy správce prodal a které nakoupil, padá podezření z nadržování té či oné firmě. Nic takového se ale v případě nově chystaného fondu RSVP Trust pro Babiše neděje. Sám Babiš nám přece hned na začátku řekl, že Agrofert ve fondu zůstane pro děti.

Opravdová slepota se v Česku nemůže konat i proto, že správci fondu nemají garantovanou plnou nezávislost. „Tuto možnost české právo neumožňuje. Specificky správci fondu jsou v principu žalovatelní původním vlastníkem,“ upozornil v ČTK ekonom a analytik z investiční společnosti Natland Petr Bartoň.

Nemluvě o tom, že topmanagement Agrofertu zůstal do velké míry stejný ještě z dob, kdy Babiš z představenstva jako výkonný šéf odešel. „Své“ dlouholeté manažery může mít dál na telefonu, kdykoli je může dál úkolovat a správce obcházet. Nevíme, že by to někdy dělal – ale nevíme ani o ničem, co by mu v tom bránilo.

Trochu jiné ustanovení, které střet zájmů také upravuje, lze najít v evropské legislativě. Střet zájmů je v ní ošetřen ve třech laicky srozumitelných a krátkých odstavcích v nařízení 1046 z roku 2018. Každé nařízení je závazný právní text s přímou účinností ve všech státech, bez nutnosti převádět text do národní sbírky zákonů a hlasovat o něm v národním parlamentu.

Článek 61 říká, že členové vlád a další funkcionáři s vlivem na finance EU „se zdrží jakéhokoli jednání, jež by mohlo uvést jejich zájmy do střetu se zájmy Unie. Přijmou rovněž vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů“.

Posun proti českému zákonu je v tom, že veřejní funkcionáři se mají vyhnout i takovým situacím, které lze jako střet zájmů jen „vnímat“. Unijní norma dále říká, že závadným střetem zájmů je i to, když je z osobní či rodinných důvodů „ohrožen nestranný a objektivní výkon funkcí“. Vadí i příležitost.

Unijní text požaduje po veřejných činitelích, aby v takových situacích „přijali vhodná opatření“. A pokud jde o sankce, ty jsou teoreticky stejně silné jako minule, kdy na základě unijního auditu a zjištěného střetu zájmů došlo k zastavení některých typů dotací.

Nejvhodnější opatření by samozřejmě bylo to, co od Babiše chtěli od začátku jeho političtí oponenti – tedy ať do vlády vůbec nevstupuje, nebo ať Agrofert prodá, případně ať holding nečerpá dotace (a ty, které pobral v době předminulé vlády, vrátí).

To první Babiš jako vítěz voleb logicky nechce, to třetí bere jako nefér diskriminaci jedné konkrétní firmy, protože v zemědělství, o které primárně jde, má zkrátka na hlavní dotace nárok každý. A nutit vlastníka velké firmy k prodeji, aby vůbec do politiky směl, je v demokracii s respektem k volné politické soutěži a nedotknutelnosti majetku ztěží proveditelné.

O tom se zmiňuje i nález Ústavního soudu z roku 2020, vydaný poté, co se na něj obrátil prezident Miloš Zeman, protože se mu tehdejší čerstvě upravený zákon o střetu zájmů zdál příliš přísný a diskriminační, respektive šitý na míru Babiše. Mimo jiné třeba v tom, že přístup k dotacím nebo k mediálnímu byznysu zapovídal.

Soud Zemana odmítl. V dlouhém odůvodnění ale zmiňuje, že existují státy, kde jsou nároky přísnější než v Česku. Vládní činitel se tam nesmí ani „jevit“ ve střetu zájmů, aby nebudil „zlé zdání“, že v politice pomáhá sám sobě.

Babiš bude zlé zdání budit dál. Třeba ve chvíli, kdy bude státní aparát řešit další nákupy řepky nebo snižování daní pro firmy. Anebo když se budou na summitu EU dojednávat nové principy dotační politiky v zemědělství.

Tím ale prozatím příběh končí. Velké části veřejnosti toto „zlé zdání“ nevadí, podle českých zákonů nic takového lidem vyčítat nejde. Nanejvýš podle těch evropských, které jsou ale stále relativně nové a v praxi, jako je ta česká, je nikdo neotestoval. Víc nezjistíme, dokud někdo nevznese oficiální protest a neproběhne další soud, to ale může trvat další roky.