Za americkým snem a zpátky na chalupu. Vyšly rozhovory s Křesťanem

Když ho opustila touha být námořníkem, neměl v raném věku už jinou ambici než stát se muzikantem nebo spisovatelem. Robert Křesťan svůj plán splnil – je uznávaným zpěvákem, textařem a překladatelem.

Mořeplavcem se stal alespoň obrazně, počtem překonaných mil. Urazil jich násobně víc než těch tisíc z proslulé písně Waldemara Matušky. K němu tíhl od dětství, než ho dostali se vším všudy, tedy i s banjem, Greenhorns skladbou Rovnou, tady rovnou. Sedmašedesátiletý hudebník na to vzpomíná v knize rozhovorů, které s ním vedl novinář Tomáš Hrubý. Pod názvem Psát texty mě bolí ji nedávno vydalo nakladatelství Galén.

Křesťan nesčetněkrát překonal oceán v letadle. Se svou kapelou Druhá tráva, inspirovanou americkou skupinou New Grass Revival a banjistou Tonym Trischkou, vytvořil roku 1991 natolik výjimečnou českou verzi bluegrassové hudby, že s ní prorazil v zemi jejího původu. První, rozhodující dojem u amerického publika udělala Druhá tráva střetem kultur – bluegrassovou proměnou Skočné od Bedřicha Smetany. Podle Křesťana to byl obrovský úspěch. „Hráli jsme svoje a jim se to líbilo, protože to bylo exotický; my jsme tam prostě byli v těch prvních letech za exoty,“ říká hudebník k období, kdy si Druhá tráva budovala v USA renomé.

S kapelou se tam vracel opakovaně, v jednom roce i třikrát. Vystupovali na velkých festivalech, v hospodách a klubech po všech amerických státech kromě Aljašky, Havaje a Maine. Několikrát na koncert nikdo nepřišel, mnohokrát jim ale tleskaly davy. To se z českých skupin téměř identicky podařilo ještě Už jsme doma. Tito alternativní rockeři jsou dokonce o jeden stát dál – hráli také v Maine.

Americká kapitola Druhé trávy však představuje jen jedno z mnoha témat rozhovorů, které Hrubý s Křesťanem roku 2018 vedl chronologicky o životě a práci. Součástí publikace je také 135 Křesťanových písňových textů. Podle zpěváka často vznikaly na poslední chvíli, třeba pod tlakem blížícího se nahrávání, kdy jich musel napsat i několik přes noc. „Je to pro mě pomalý a psychicky velmi bolestivý proces. Proto to dělám nerad,“ říká.

Přesto jeho texty patří ve zdejší populární hudbě k těm nejoriginálnějším. Písničkář Jiří Smrž v knize vysoce hodnotí také Křesťanovy převody textů Boba Dylana. „Jestliže kdosi kdysi napsal, že Čapkovy překlady moderní francouzské poezie jsou kongeniální s originály,“ říká Smrž, „pak to o Robertových přebásněních Dylanových textů platí stejně tak.“

Bolestivá možná byla autorizace a příprava knihy k tisku – vzhledem k sedmi letům od pořízení rozhovorů po datum vydání. Jiří Plocek, dlouholetý Křesťanův spoluhráč z 80. let z tehdy velmi úspěšné skupiny Poutníci, to v předmluvě přisuzuje „uzavřenosti protagonisty“.

Co z té uzavřenosti pramení a jak se projevuje, postupně vyplývá z rozhovorů, které Hrubý kromě Křesťana vedl s 21 lidmi z jeho okolí. Hned v úvodu hudebníkova manželka připomíná, že po desítky let, co jsou spolu, si chrání soukromí. Když se jí někdo kvůli příjmení zeptá, zda má něco společného s Robertem Křesťanem, prý se směje, že jde o shodu jmen.

Sám hudebník v epilogu konstatuje, že k sobě nikoho nepouští, nemá potřebu navazovat kontakty. „A když se tvářím dostatečně nepřístupně, pak je nikdo nenavazuje se mnou,“ tvrdí a můžeme jen odhadovat, jak velká je to nadsázka u člověka, jehož profese by bez publika nedávala smysl.

Věta jako by ale skrývala klíč k tomu, proč Křesťanovy převody písní Boba Dylana do češtiny, nahrané například na albu Dylanovky z roku 2007, jsou tak ceněné a s originály v souladu. Vždyť uzavřený, nepřístupný americký písničkář a mystifikátor si osobně nepřevzal ani Pulitzerovu, ani Nobelovu cenu. Že by oba ostýchavé muže vychovaly stejné srny?

Tomáš Hrubý se celý rozhovor snaží Roberta Křesťana nevyplašit. Neklade kontroverzní otázky. Přitom je empatickým průvodcem vybaveným encyklopedickými znalostmi nejen o bluegrassové hudbě či Křesťanových kapelách – před Poutníky a Druhou trávou to byli v hudebníkově mládí brněnští Trapeři, v nichž hrál na banjo.

Dialog někdy zachází do detailů, jaké ocení spíš úzká skupina čtenářů, kteří se hlouběji zajímají o brněnskou country scénu nebo personální změny v sestavě Druhé trávy. Například když se Hrubý postupně ptá na jednotlivé hudebníky, kteří se za tři desetiletí ve skupině vystřídali. Jako by tázající ukrýval zpovídaného pod dekou, z níž vystrkuje jen krky kytar a kontrabasů či paličky na bicí.

Křesťanova osobnější, až intimnější podoba z různých pasáží rozhovoru ale problikává. Nakonec se z těch záblesků dá sestavit barvitý portrét muže, který kdyby měl opravit hodiny, raději by je z nervozity rozflákal, zato u překládání románů amerických literátů Walkera Percyho či Williama Eastlakea, které si sám vybral, trpělivě vydržel svého času od rána do půlnoci a považoval to za krásně strávený den. „Ale jakmile jsem dostal první zakázku, to znamená knížku, kterou jsem si nevybral, jakmile se to stalo prací, tak mě to přestalo bavit,“ vysvětluje, proč s touto profesí skončil. Poslední knihy už překládal s vnitřním přemáháním: „Jako bych šel skládat píseň.“

Do překládání se pustil před čtyřicátinami, když na něho přišla životní krize a naivně si myslel, že by se touto činností mohl uživit. Literatura ho zajímala od dětství. Četl více knih než spolužáci. Postupně zdolal všechny dostupné tituly moderní americké či francouzské literatury a hodně ruských. Dnes se zajímá spíš o literaturu historickou – český středověk, druhou světovou válku, americké indiány. „Číst špatné romány mě nebaví,“ říká. „Číst dobré romány mě baví, ale nevím, které to jsou. Už jsem prostě přečetl všechny, o kterých jsem to věděl.“

V další rovině kniha načrtává příběh chlapce žijícího v Brně jen s matkou a jeho cestu k americkému snu. A od něho zase zpátky – do uzavřeného azylu na vysočinské chalupě, protože s Amerikou to bylo „takové postupné umírání“.

Matka pracovala jako knihovnice, otec byl „notorický lhář se sklonem ke konspiračním teoriím“. Než emigroval na Západ, živil se jako operní zpěvák v oblastních divadlech a skoro se o syna nezajímal.

Robert Křesťan založil první kapelu, Trapery, ve třinácti. O deset let později na plzeňském finále festivalu Porta, kam jezdilo 30 tisíc lidí, už s Poutníky vyhrál hlavní interpretační cenu. Portu si odnesl také za píseň Panenka.

To vyvolalo obrovský zájem. Stodvacetitisícový náklad debutové desky Poutníků se rozprodal za měsíc. Kapela hrála až 200 koncertů za rok a koncem 80. let díky tomu Křesťan vydělával kolem 15 tisíc korun měsíčně. Na tehdejší dobu, kdy se běžné platy pohybovaly mezi dvěma až třemi tisícovkami, to byla vysoká částka. Pak v nejlepším oznámil s banjistou Lubošem Malinou odchod z Poutníků a založili Druhou trávu.

Titul Psát texty mě bolí má ještě další vrstvu – didaktickou. Třeba když se Hrubý s Křesťanem baví o jeho oblíbené hudbě, může to být dobrý návod, jak se proposlouchat nahrávkami určujících bluegrassových osobností, počínaje klasiky Lesterem Flattem, Earlem Scruggsem a Billem Monroem. Nebo hovoří-li o filmových westernech, dokáže Křesťan podrobně na příkladech rozebírat, nakolik je problematické, když indiány hrají „nabarvení běloši“, a o kolik je lepší, ztělesňují-li Čejeny a Apače aspoň Navahové jako ve filmech Johna Forda.

Kniha Tomáše Hrubého tak přináší manuál k lepšímu pochopení složité a doposud poněkud tajuplné osobnosti, která toho o sobě během dosti výjimečné, pět desetiletí trvající hudební kariéry veřejně mnoho neprozradila. Ale možná je stejně všechno relativní. „Člověk vlastně vůbec nerozumí životu. A pak umře – a to je jediný moment, kdy vlastně ten celý život pochopíš,“ říká Robert Křesťan.