Cestou do Alp zastavte v Linci. Nejen kvůli pekárně fungující skoro 500 let

Některá města mají tak trochu smůlu. Všichni je znají, ale málokdo v nich opravdu byl. Leží totiž u hlavních tahů k dovolenkovým destinacím. Ruce by si mohly podat například Regensburg, který kdekdo míjí cestou na Mnichov, a Linec u trasy na Salzburg a dál.

Právě v Linci, kolem kterého mnozí projíždějí třeba cestou za alpským dobrodružstvím, přitom rozhodně stojí za to udělat si zastávku. Nelákají vás historická centra? Nevadí. Toto město uspokojí i každého, kdo jen neodolá dobrému jídlu, zejména tomu obsahujícímu lepek. V centru lze totiž najít vyhlášenou pekárnu a kavárnu fungující od roku 1570.

Zhruba pět minut odtud to pak je k největší rakouské katedrále, která stojí také za návštěvu, pokud vám zbyde ještě chvíle času. Návštěva obojího vám zabere zhruba hodinu a půl, záleží, jak moc se budete chtít toulat po městě.

Cukrárna a kavárna k. u. k. Hofbäckerei (k. u. k. znamená kaiserlich und königlich, tedy císařský a královský, pozn. red.) v uličce Pfarrgasse má neuvěřitelně dlouhou historii. Byla založena už v roce 1570 a od té doby nepřetržitě funguje. Dům, ve kterém se nachází, je přitom ještě starší, první známý pramen o něm mluví už v roce 1371 jako o „domě pekařského cechu“.

K první větší úpravě pekárny došlo v polovině 19. století, kdy ji tehdejší majitel Joseph Ramsauer rozšířil ještě o prodejní místo a zázemí k posezení. Na konci 19. století přibylo dřevěné obložení domu, které vštípilo pekárně její nezaměnitelný ráz.

V roce 1903 se pak tehdejší majitel Karl Helletzgruber stal výhradním dodavatelem pečiva pro arcivévodu Petra Ferdinanda Habsbursko-Lotrinského. Právě díky tomu se z podniku stala c. k. dvorní pekárna.

Tradice se dědila po pokolení dál, až k Fritzi Rathovi, což je dosud žijící Karlův pravnuk, který pekárnu postupně a citlivě převedl do moderní doby, ovšem se zachovalými tradicemi. Ty můžou chutnat třeba jako císařský dort. Tajný recept na něj Rath získal od arcivévody Gottfrieda Toskánského, syna Petra Ferdinanda.

Jenže když Rath zestárnul, neměl komu dalšímu tradici předat. Jeho dcery měly už své životy zařízené jinak. Nic ale není tak horké, jak se upeče, ani ty linecké koláče. Rath začal shánět, kdo by podnik po něm převzal. Podmínkou bylo, aby se zachoval genius loci. A tak podal inzerát.

Ozvala se na něj tehdy osmadvacetiletá Corinne Wandlingová s manželem Michaelem Dalem. Nebyla přitom ani vyučenou pekařkou, v té době pracovala v cestovní kanceláři.

„Sedět za počítačem se pro mě stalo dost nudné, toužila jsem dělat něco rukama,“ vysvětluje svou motivaci, proč se rozhodla tak zásadně změnit povolání. Vrátila se kvůli tomu i do školy, aby se naučila řemeslu. Za tu dobu, co pekárnu s manželem vede, kromě ukončení školy zvládla ještě i porodit dvě děti a pečovat o ně.

Když vejdete do pekárny, dýchne na vás duch c. k. mocnářství. Na stěně visí rodokmen Františka Josefa, jeho podobizny zdobí zdi na vícero místech, stejně jako dobové tiskoviny a fotografie z různých časových období. Tyto relikty minulosti má na svědomí předchozí majitel. A Corrine byla naštěstí naladěna na stejnou notu jako on, jak mi říká, když se spolu usazujeme ke stolku v zákoutí kavárny.

Vypráví mi o začátcích podnikání, které nebyly snadné - ostatně jako kdekoli jinde. Koláče se člověk naučí péct, obsluhovat zákazníky také. Na co se ale nikde teoreticky nepřipravíte, je, jak fungovat se zaměstnanci. Těch má v současné době stálých 12.

„To byla pro mě na začátku dost výzva. Chcete s nimi být kamarádka, ale je to těžké, když zároveň musíte mít jasně stanovené mantinely. Zažila jsem spoustu rozčarování a zklamání, ale nakonec jsem si našla svoji cestu, jak na to,“ vypráví Corrine nad šálkem kávy, od kterého každou chvíli odbíhá pomáhat na plac či za kasu nebo do kuchyně - pekárny.

Potkaly jsme se tu v jednu ze dvou hlavních sezon - v prosinci před Vánoci. Tou druhou je letní období, protože k pekárně náleží i zahrádka. Lidé jsou zvyklí sem chodit nejen na linecký dort, ale také na snídaně.

Mezi stálé zákazníky patří i bývalý majitel Franz Rath. U snídaně či jen kávy si třeba čte noviny nebo se dá do řeči s dalšími hosty. Doklad, že tento podnik není žádná turistická past, ale místo, které navštěvují zejména Linečtí.

Pekárna, kavárna, bistro se snídaněmi - to vše ale znamená, že současné prostory už pomalu přestávají vyhovovat. Tak se Corrine snaží vyjednat rozšíření zázemí, kde je nyní pekárna s kuchyní. Jako by mě chtěla přesvědčit, bere mě do kuchyně, kde se akorát peče linecké cukroví. Dle jejích slov ale v Rakousku mají velice striktní zákony ohledně rekonstrukcí historických objektů, proto je celá akce během na dlouhou trať.

Jakmile nasytíte žaludek, je čas i na duchovní naplnění. Stačí pětiminutová procházka a stanete před unikátním svatostánkem, který by byla velká škoda minout. Ostatně v centru Lince je vše v dochozí vzdálenosti pět až deset minut.

Jde o neogotickou Novou katedrálu, která je zasvěcená Neposkvrněnému početí Panny Marie - proto jí místní říkají Mariendom. Je to největší katedrála v Rakousku, ačkoli spousta lidí si myslí, že toto prvenství patří svatému Štěpánovi ve Vídni.

Linecká katedrála původně aspirovala také na nejvyšší stavbu někdejšího Rakouska. Jenže v tu dobu nebylo povoleno, aby byl jiný chrám vyšší než svatý Štěpán ve Vídni. Takže zatímco ten vídeňský měří na výšku 137 metrů, linecký jen 134,8 metrů.

Unikátní jsou také vitrážová okna. Je jich tu 140 a každé vypráví jiný příběh. Na některých lze vidět osobnosti, které přispěly na výstavbu katedrály, ovšem nejznámější je asi to, které představuje historii města. Část oken byla během druhé světové války zničena, později byla nahrazena moderním uměním.

Při prohlídce se vydejte i do krypty. Jsou zde hrobky biskupů linecké diecéze a výstava rouch. Ale hlavně je tu vyobrazení narození Ježíše - velký betlém, který čítá přes čtyřicet ručně vyřezaných dřevěných figurek vyrobených v létech 1908-1913. K vidění tu bude až do 2. února.