Článek
Bezpečnostní analytici i zasvěcení novináři se už před několika týdny shodovali napříč médii: pokud se útok amerických a izraelských sil na Írán uskuteční, bude to o víkendu a bude to brzy. Válka je děsivou tragédií, ale byť je to možná tvrdé říct, my máme to štěstí, že se nás týkají jen její sekundární dopady. To by nás ovšem nemělo děsit o nic méně.
Lety napříč kontinenty a oceány se dnes už asi neobejdou bez určité úzkosti. Na celém světě jsou již buď aktivovány, nebo teprve bublají horká místa vojenských konfliktů a tenze je cítit snad v každém regionu. Své o tom ví i Češi, kteří nyní uvízli ve státech Blízkého východu bez snadné cesty domů.
To jsou ovšem s dovolením poměrně samozřejmé věci, které tyto někdy až doslovné výbuchy konfliktů doprovázejí. Česko a Evropa obecně se i nyní mohou chlácholit tím, že konflikt je daleko a krom krátkodobých cenových vzrůstů jim „nic moc“ nehrozí (byť tento přístup Evropy směrem k Ukrajině se někdy pohybuje na hranici zdravého rozumu).
Válka americko-izraelské koalice s Íránem ale poodhaluje jinou hrozbu, jiný druh konfliktu. Takový, který se nevyhrává letadly a tanky, takový, který je méně explicitně viditelný, ale který je možná svým způsobem zásadnější, protože vytváří půdu nejen pro všechny konflikty světa, ale také do velké míry pomáhá určovat vítěze a poražené.
Je to bitva, ve které nám ani nákup nejnovějších stíhaček a děl nedává tak optimistickou vizi, jak by si někteří přáli. Propojení ekonomického a průmyslového segmentu s technologickým, vědeckým a výzkumným pokrokem staví a poráží velmoci nyní a bude i v budoucnu. Zde sice neprohráváme, ale vítězství je stejně tak v nedohlednu.
Zničit ekonomiku jde i bez raket
Všechny současné války mají nebo budou mít energetické pozadí. Každý stát je schopen bránit své území a stavět takovou obranu a armádu, kolik mu dovolí jeho energetická infrastruktura, přísun surovin nebo vyspělost technologií.
Pro Česko výkyvy na poli globální stability znamenají vždy riziko vyšších nákladů v dopravě a ve výrobě, tlak na marže a případně i další komplikaci pro inflaci a plánování firem. Pokud dojde k deeskalaci, část tohoto efektu vždy může rychle odeznít. Pokud se konflikt protáhne, půjde o delší období volatility a dražších energií. Nejsme proti těmto vlivům silně odolní.
Zároveň je zjevné, že obranyschopnost nemůžeme chápat jen jako nákup tanků a letadel. Stejně důležité je zabezpečení spolehlivých dodavatelských řetězců, energetické a logistické odolnosti a stabilního prostředí pro firmy. V krizi se ukazuje, že i „plán B“ může selhat, a právě proto musí být odolnost ekonomiky součástí bezpečnostní strategie. To je ovšem značně složitější než nákup vojenského vybavení.
Technologie a vzdělání, dlouhodobá achilovka
Další dopad je strukturální: tlak na vyšší výdaje na obranu poroste a nebude to jen o objemu peněz, ale i o tom, do jakých schopností půjdou. Smysl dává posun směrem k sofistikovaným obranným systémům a technologiím. Příklady ze světa ukazují, že státy, které investují ve velkém do obrany a zároveň do technologického zázemí, si tím budují výhodu do budoucna.
Pro Česko z toho plyne ještě jedna věc: pokud chceme být odolnější a konkurenceschopní, potřebujeme mnohem lepší podněty pro firmy k investicím do výzkumu a vývoje, a to nejen v obranném průmyslu. Vláda to dlouhodobě slibuje v programech a strategiích, ale klíčové je dostat podporu do praxe co nejdříve. Podobné konflikty se ve výsledku „vyhrávají“ hlavně tím, že je ekonomicky překonáme: udržíme výkon, inovace a schopnost adaptace firem.
Dnes jsme svědky situace, kdy lidské životy i ekonomiku chrání tak pokročilé systémy, jako jsou americký Patriot, izraelský Železný dóm a další. Singapur k tomu navíc přistupuje typicky po svém: dlouhodobě drží obranu zhruba kolem 3 % HDP a stojí na principu, že v krizi mu nikdo automaticky nepřijde na pomoc. I proto tu mají muži povinnou National Service, obvykle kolem 18 let, často ještě před univerzitou. A nezůstávají jen u toho.
Jen nákup technologií ale nikdy nevytvoří technologický náskok. Přesvědčil se o tom jistě teď i Friedrich Merz při návštěvě Číny. Pravda, Čína umí dělat okázalé robotické show a její cesta k technologiím je často lemovaná pochybnými metodami, ale už se nikdo neodváží říct, že nejde o technologický powerhouse.
V Singapuru je poměrně univerzální přístup: každý takový vzdálený konflikt je zatěžkávacím testem vlastní ekonomiky, vlastní infrastruktury, vlastní technologické kapacity.
A co Evropa? Stále na své probuzení čeká. Prozatím hledá způsoby, jak přežít jen s odřenýma ušima, ale na vrchol se nedere. Čas se jí ovšem nepříjemně krátí.
