Článek
Představte si, že jednou v sobotu nějaká mocnost zaútočí na Česko. Nemusí to být válka fyzická, dokonce ani obchodní, postačí ta kybernetická. Za útokem nemusíte hledat žádné racionální důvody. Útočníci si často chtějí útokem potvrdit jenom svoji „velikost“, případně se zapsat do historie. Reformátory školství v antickém Řecku si nepamatujete. Alexandra Velikého ano.
Útok zasáhne elektrickou síť v Česku, Rakousku a Dánsku. Útok povede k rychlému vypínání a zapínání generátorů, které se v důsledku buď roztrhají nebo explodují. Test, že něco takového je možné, byl proveden již v roce 2007 pod názvem Aurora Test.
Generátory jsou vyráběny na míru a dodávka trvá 6 až 18 měsíců. V důsledku toho by zasažené sítě byly dva dny zcela bez elektřiny. Během 48 hodin by zkolabovala infrastruktura, netekla by voda a po následující dlouhé měsíce by elektřina fungovala jen několik hodin denně na příděl.
Šetření by ukázalo, že útok byl umožněn díky softwaru dodávaného německou firmou přes francouzskou VPN. Podobný útok proběhl již v roce v roce 2020, kdy se útočníci přes software firmy SolarWinds dostali i do Pentagonu a amerického ministerstva zahraničí.
Zatímco se sítě hroutí, evropští lídři jsou rozeseti po celém světě, řeší domácí skandály nebo domácí volby - a do toho jim tajemníci začínají plánovat společnou schůzku. Variantou k Evropské radě, tedy setkání hlav států, která drží největší moc v EU, by pak byl „nejděsivější“, jak sarkasticky poznamenal americký ministr financí Scott Bessent, nástroj Evropanů, a to pracovní skupina v Bruselu.
Evropští lídři by se potkali na Evropské radě ve čtvrtek. Tři z nich by řešili, zdali za to může ten německý softwarehouse, francouzská VPN nebo firma mající servery po celé EU. Dva by žádali o „řádné prošetření a žádné ukvapené závěry“. Jeden by uplatnil právo veta, „protože je to celé nějaké divné“. Mezitím byste nemohli kojencům ohřát mléko a pro benzin by se jezdilo do Německa nebo na Slovensko. Pracovní skupina by se ale ustanovila.
Už v Antice věděli, že potřebujete jednoho lídra
Evropané mají fascinující schopnost stále znovu vynalézat kolo. Naši předci v antickém Řecku si všimli a následně praktikovali, že stát musí mít silného lídra (někdy dva), parlament, soudce a následně někoho, kdo na toho silného vladaře dohlíží. Moderní výzkumy pak ukazují, že aby bylo obyvatelstvo bohaté, musí být politická a ekonomická moc ve státě silně rozdělena, ale jednotlivé orgány musí být vysoce akceschopné.
Ale velké kolektivy, jako např. Evropská rada, mají nízkou akceschopnost, ukázaly výzkumy. Maximilien Ringelmann objevil, jakou sílu vynakládají jednotlivci, když táhnou provaz. Táhne-li provaz jeden, dává do toho 100 % úsilí. U tří lidí je průměr na 85 %. U osmi již na 49 %. Kolik by to bylo u 27 lidí, bohužel nespočítal.
Ivan Stainer v roce 1972 spočítal, jak je nemožné uřídit skupinu, jsou-li všichni propojeni na stejné úrovni. Máte-li dva lidi, řídíte jenom jeden vztah. U 10 lidí řídíte 45 párů vztahů. U 27 hlav států je to 351 unikátních vztahů.
Neřiditelnost takovýchto týmů potvrdili výzkumem z roku 1970 i Hackman a Vidmar: Nejvýkonnější týmy mají pět až sedm lidí. U dvou až čtyř lidí týmu chybí individuální schopnosti a úhly pohledu. U týmů od osmi lidí zase vzrůstá pravděpodobnost, že se na ničem neshodnou, vytvoří se různé frakce a skryté agendy.
Proto už v antické Spartě měli právě pět eforů, kteří dohlíželi na krále a mohli jej i sesadit. Římských kurfiřtů, kteří také mohli sesadit římského císaře, bylo sedm. I švýcarská federální rada má sedm členů.
Chce-li být tedy Evropská unie akceschopná, nemůže si v nebezpečném světě dovolit čekat, až si 27 lídrů sesynchronizuje kalendáře. A pak se modlit, aby jeden z nich neuplatnil právo veta. Představte si, že by ve vašem SVJ mohl každý vetovat cokoli. Třeba jenom proto, aby se pomstil sousedovi na patře, demonstroval svoji moc nebo se předvedl před manželkou či dětmi.
Vytvořit federální vládu EU bude extrémně obtížné. Tak obtížné, že v některých zemích by to vyžadovalo aktualizovat ústavu.
Úplně stejný problém řešili zakladatelé USA při přeměně konfederace svrchovaných kolonií na USA. Možná by to v případě EU znamenalo vytvořit zcela novou organizaci, kde by nebyly všechny státy EU.
Federální vláda by navíc ušetřila Evropanům mnoho peněz. Např. místo toho, aby se dělalo 27 výběrových řízení na nový tank nebo stíhačku, bylo by výběrové řízení jenom jedno. V USA jim to funguje. V manželství také ztratíte suverenitu. Ale bydlet ve dvou je levnější, nežli po jednom.
Ale vládu je třeba přísně hlídat
V antickém Řecku i Římě opakovaně zjišťovali, že některý typ politiků a politických uspořádání je vynikající na dobré časy a jiný politik a jiné uspořádání je vhodné na špatné časy. Řídit obranu nebo protiútok nelze synchronizováním 27 kalendářů.
Proto do špatných časů potřebujete politiky, kteří se nebojí dělat nepopulární, někdy až agresivní kroky. Pokud na vás někdo útočí nebo vás šikanuje, je nejlepší obranou být neskutečně agresivním na něho.
Útočníci si chtějí často jenom vyzkoušet, čeho všeho dosáhnou. „Zaberu si Sudety a uvidím, jaká bude reakce.“ „Obsadím Čechy a Moravu a uvidím, jaká bude reakce.“ „A co kdybych ještě zkusil zabrat Polsko?“
Jenže se zde otevírá jiný problém:
„Quis custodiet ipsos custodes?“, tedy „Kdo dohlédne na hlídače?“, řešili Římané i tvůrci americké ústavy. Základem je předpoklad, že existuje nenulová pravděpodobnost, že se vládcem stane někdo špatný, neschopný nebo třeba už nemohoucí. Jak pak zabránit tomu, aby to nepoškodilo občany?
Poučeni z posledních zhruba tří tisíc let evropské historie víme, že nestačí mít silného politického lídra, který je schopen bojovat.
Zároveň vždy víme, že moc korumpuje. A absolutní moc korumpuje absolutně. Proto tvůrci ústav vždy přemýšleli, jak omezit moc. Prvním krokem bylo rozdělit moc. Druhým bylo kontrolovat moc.
Jenže v průběhu posledních 2500 let máme opakované zkušenosti, že se vládcům podařilo ovládnout jak parlament, tak soudnictví. Naštěstí jsme také nashromáždili dostatek poznatků, jak těmto problémům předcházet.
Už ve Spartě otestovali, že kromě silného krále a parlamentu je potřeba mít i dohlížitele na krále, takzvané efory. Vzhledem k tomu, že instituce eforů fungovala 600 až 1000 let (podle toho, jak to počítáme), můžeme ji považovat za prověřenou, včetně objevivších se problémů.
Eforů bylo pět. A pečlivě sledovali, zdali je spartský král statečný, dodržuje ústavu a prospívá Spartě. Pokud jel král do boje, jeden až dva z eforů ho vždy doprovázeli, aby na něj dohlíželi a mohli ihned zasáhnout. Důležité totiž je, aby si lídr uvědomoval, že je sledován mocnou skupinou, která jej může rychle sesadit.
Za poslední tři tisíce let tedy vidíme, že potřebujeme mít, ať už se jedná o firmy nebo státy, silného představitele, ale zároveň silný orgán, který na něj dohlíží. Ve vyspělém světě je zásadou, že každá větší firma musí mít silnou správní radu. V Česku bohužel máme častěji jakési parodie na představenstvo nebo dozorčí radu. Ale ve světě, když se zakladatel Uberu špatně chová, tak jej správní rada odvolá z pozice CEO.
Spoléhat se na volby můžete v době míru, nikoli v krizi. Parlamenty selhávají v kontrolní funkci také, pokud znovuzvolení poslance závisí na rozhodnutí kontrolovaného lídra, lídr ovládá parlament, lídr je blízký poslanci nebo když se poslanec bojí, že by přišel o vysoký plat a další benefity nebo byl šikanován.
Proto navrhuji, aby kromě silné evropské federální vlády, jejíž hlava bude moci reagovat na útok v řádu minut, byla zřízena i rada eforů. Možná by se mohla transformovat ze současné Evropské rady. A která bude stejně jako před dvěma a půl tisíci lety přísně dohlížet na evropského lídra.
Máme ponaučení za tisíc let fungování eforů v antické Spartě, že efoři musí být dostatečně nezávislí a prokazovat dlouhodobou mravní vyspělost pro to, aby je hlava státu nebyla schopna nijak ovlivňovat. Také musí mít jiný, nezávislý, zdroj moci nežli volby. Protože i v antické Spartě se stávalo, že král ovládnul volby eforů, a ti mu pak schválili vše.
Za tři tisíce let jsme si vyzkoušeli už mnoho, a tak víme, že ideální bude, pokud efor za a) bude muset splňovat vysoké morální a schopnostní parametry, b) úřad získá jenom na krátkou omezenou dobu s nemožností opakování, c) úřad se získá na základě losování z možného poolu osob splňujících body a) a b).
Jak si všimli už v antických Athénách, volby nejsou demokratické. Ve volbách, psali už antičtí filozofové, vždy vyhrávají ti bohatí, známí nebo výmluvní. Kdežto los zaručuje absolutní rovnost. A pokračovali, že před volbami probíhají hádky a uplácení voličů a po nich apatie těch, kteří prohráli.
Snad se z těch poznatků ponaučíme. Jinak dopadneme jako demokratické Athény. Sparta, kde byl smíšený režim, zvítězila, Athény pobořila a dosadila 30 tyranů.
