Tomáš Baťa byl v Americe nejpomalejší dělník. V Anglii ho pak měli za blázna

Počátek podnikání Tomáše Bati rozhodně nenasvědčoval tomu, že právě on „převálcuje“ místní obuvníky. Jeho otec měl ševcovskou dílnu ve Zlíně, ale přestěhoval se do Uherského Hradiště, které bylo důležitějším centrem obchodu. Tomáš se u otce vyučil a v roce 1894 založil se sourozenci Antonínem a Annou obuvnickou firmu ve Zlíně.

Po roce podnikání měli dluhy, postupně se jim je podařilo splatit. Stále však nenabízeli nic jiného než ostatní ševci ve Zlíně. Tomáš byl ze sourozenců nejmladší, ale firmu vedl sám. Antonín odešel na vojnu a Anna se vdala a podnik opustila.

V roce 1897 Baťa zavedl výrobu baťovek - plátěných bot s koženou podešví. Do té doby obuvníci na Zlínsku vyráběli papuče z vlněných nití, které lidé nosili hlavně doma. Plátěné baťovky měly větší uplatnění a díky nim měl Baťa podstatně větší tržby. Získal zakázky po celém Rakousku-Uhersku. Investoval i do strojního vybavení, už od roku 1903 měl vlastní strojírenské oddělení.

Baťa se zajímal o technologické novinky, proto se v roce 1905 vydal do USA, aby zjistil, jak fungují obuvnické továrny. Podle historika Jana Hermana nejsou k dispozici zápisky z jeho několikatýdenního pobytu. Ale Baťův životopisec Antonín Cekota popsal, co podnikatel v zámoří zažil.

Obcházel továrny, avšak zpočátku ho nikde nechtěli zaměstnat. Když se ptali, co umí, řekl: „Všechno!“ Oni ale hledali někoho, kdo umí skvěle jednu činnost v tovární výrobě.

Když práci získal, měl problém stíhat rychlé tempo u strojů, ale postupně se zaučil. Když pak několik týdnů strávil v Anglii, ostatní dělníci ho měli za amerického blázna, který nasadil neskutečné tempo. A ukázal, že se dá pracovat efektivněji, než byli zvyklí.

Tomáš Baťa se pak do Ameriky vypravil ještě jednou. V roce 1919 navštívil automobilku Henryho Forda, kde zkoumal pásovou výrobu. Zavítal i do obuvnické továrny Endicotta Johnsona. Zaujalo ho, že majitel má sociální program pro zaměstnance.

Po návratu ze své první americké cesty do Zlína v roce 1906 nechal Baťa postavit první tovární budovu podle amerických vzorů hned u nádraží. A začal se systematickým budováním podnikatelského kolosu. Jeho firma se ještě před před první světovou válkou dostala na osmé místo mezi největšími obuvnickými továrnami Rakouska-Uherska.

V roce 1917 Baťa otevřel první prodejnu ve Zlíně, následovaly další v Liberci, Brně, Praze i dalších městech. Díky síti obchodů po celém Československu měl pak dobrý přehled o tom, co zákazníci chtějí, a mohl na jejich přání reagovat.

Velmi mu záleželo i na názoru zaměstnanců. Z ředitelské kanceláře proto často vyrážel do továrny, aby se podíval, kdo jak pracuje, a pozeptal se, zda má někdo nápad na inovaci výroby. Zaměstnanci však nebyli příliš nadšení, když se u nich zjevil „pan šéf“. Neustále chrlil nápady a leckdy nebylo snadné splnit jeho přání. Chtěl, aby lidé přemýšleli nad svou prací, a očekával, že budou přicházet s dalšími a dalšími inovacemi.

Pro hyperaktivního podnikatele bylo důležité rodinné zázemí. V roce 1905 se chtěl oženit s Marií Babičkovou, dcerou zlínského učitele. Jenže záhy po zasnoubení zjistil, že má jeho budoucí žena tuberkulózu. Stejnou nemocí trpěl Tomášův bratr Antonín, a proto Tomáš věděl, jak rychle choroba postupuje. Zrušil tedy zasnoubení, což vzbudilo velké pohoršení ve zlínské společnosti. Nakonec se s Mariiným otcem dohodl, že jí dá 40 tisíc zlatých jako odškodné.

Další Marie vstoupila Tomášovi do cesty ve Vídni, a tentokrát to bylo osudové setkání. Marie Menčíková byla dcerou dvorního rady, měla tak dobré kontakty na vídeňskou honoraci. V roce 1912 se ve Vídni vzali.

Na líbánky jeli do Itálie, Řecka a Egypta. Jenže Marie po cestě znejistěla, koho si to vzala. „Nechápala, proč se Tomáš pořád dívá ženám na nohy. Odpověděl jí, že sleduje, co se tam nosí za boty. Tehdy jí došlo, že se vlastně neprovdala ‚jen‘ za Tomáše, ale za firmu, protože on pracoval neustále,“ říká Jan Herman.

Dva roky po svatbě se manželům narodil Tomáš junior, kterému se říkalo Tomík. Tomáš starší doufal, že bude mít velkou rodinu, jenže Marie po náročném porodu nemohla mít další děti.

Rodina žila ve vile poblíž továrního areálu. V přízemí byla Tomášova pracovna a salon, v němž Marie hostila vzácné návštěvy. Dnes uvnitř sídlí Nadace Tomáše Bati, konají se zde komentované prohlídky a přednášky.

Podnikatel nechtěl, aby jeho jediný syn měl nějaké výhody jen proto, že vyrůstá v luxusu. Dopřál mu sice vzdělání na prestižních školách ve Švýcarsku a v Anglii. Jinak však po něm chtěl to, co po každém zaměstnanci. Tomík musel absolvovat klasické baťovské kolečko v továrně – jednotlivé fáze výroby obuvi.

Také Marie se aktivně zapojovala do chodu firmy. Uměla několik světových jazyků, a tak mohla pomáhat manželovi s obchodními kontakty a doprovázet ho na služebních cestách.

Na rodinnou dovolenou Tomáš příliš času neměl. Čas od času však Baťovi jezdili do Loučky nedaleko Zlína, kde koupili statek. „Pamětníci vzpomínají, že prý vídali Baťu ležet na louce. Nechápali, proč tak dlouho. Prý počítal, kolik je stébel na metru čtverečním. A co by se tam dalo vysadit, aby výnos z pozemku byl efektivnější. Zkrátka neuměl odpočívat, ani když měl volno,“ říká Jan Herman.

Podle Gabriely Končitíkové, ředitelky Nadace Tomáše Bati, podnikatel zdůrazňoval, že každý včetně jeho samého je nahraditelný. „Člověk by měl své úkoly v zaměstnání vykonat co nejlépe a pak uvolnit místo těm, kteří přijdou po něm. Pro někoho, kdo zná jen práci, je taková představa nepříjemná. Naopak lidé s kvalitními vztahy přijímali tyto změny mnohem lépe,“ píše Končitíková v knize (Vy)zrajeme.

I Baťa měl období, kdy ho práce přestávala bavit a cítil, že potřebuje změnu. Přičítal to únavě. „Obrátil svou pozornost k aktivitám, které člověku dodávají energii. Začal se hlouběji zabývat tématy, jako je kvalita spánku, vliv stravy a pitného režimu na psychickou pohodu. Trávil čas pohybem v přírodě,“ popisuje Končitíková.

Každý den chodil půl hodiny venku bez ohledu na počasí či teplotu. Říkával, že to dělá, aby vydržel sám se sebou a aby s ním vydrželi ostatní. „Často máme pocit, že s únavou musíme bojovat, překonávat ji, že je nepatřičná. Baťa to viděl jinak. Tvrdil: Únava není nepřítel. Naopak – únava je přítel. Říká nám, že jsme pracovali a že tělo i mysl potřebují odpočinek. Nebo že je naše práce špatně nastavena a je jí příliš,“ říká Končitíková.

Tomáš Baťa je z dnešního pohledu úspěšný podnikatel, kterému se podařilo vybudovat celosvětové impérium. Jenže jeho cesta k úspěchu nebyla jednoduchá.

V Československu se říkalo, že Baťa drtí drahotu. V cizině se však potýkal s odporem místních obuvníků, kteří těžko konkurovali jeho nízkým cenám. Nepodařilo se mu prorazit v Maďarsku ani v Rakousku, kde nálada vůči Československu nebyla příznivá. Problém nastal i v Dánsku, kde měl Baťa několik prodejen. Dánská vláda na popud místních obchodníků zavedla vysoké clo na veškeré zboží z Československa, a Baťa se musel ze země stáhnout.

Ve 20. letech počet zaměstnanců firmy stoupl téměř čtyřnásobně na 13 100 a výroba stoupla čtyřnásobně na 14,3 milionu párů obuvi ročně. Roku 1929 pak Baťa začal s „vývozem“ klonů zlínského impéria. V Evropě, Asii, Africe i Americe nakupoval pozemky. Nejdříve nechal postavit výrobní areál, pak bydlení pro zaměstnance, obchodní dům, školu a letiště. Takových satelitů vybudoval přes dvacet.

Bydlení pro zaměstnance, sociální a zdravotní služby, školy pro děti zaměstnanců. To vše si spojujeme s baťovskou komunitou. Ale zlínský podnikatel nebyl první na českém území s takto propracovaným systémem propojení pracovního a osobního života. Inspiroval se třeba u ředitele vítkovických železáren Paula Kupelwiesera. Nebo u Johanna Schichta, majitele slavné továrny na mýdlo s jelenem v Ústí nad Labem.

Baťa byl od roku 1923 starostou Zlína, a díky tomu mohl zásadně ovlivnit nejen vlastní tovární „stát ve státě“, ale i rozvoj města. Z původního asi pětitisícového Zlína vybudoval moderní město, které během pár let zpětinásobilo počet obyvatel.

Na jeho výstavbu zaměstnal progresivní architekty, jako byli František Lýdie Gahura a Vladimír Karfík, kteří se inspirovali tvorbou slavného Le Corbusiera i výstavbou továrních měst v Anglii či Americe. Do centra obuvnického impéria se lidé stěhovali díky dobře placené práci i studiu na Baťově škole práce.

Z celého Československa jezdili turisté do Zlína, protože chtěli vidět propracovaný moderní svět – obchodní dům, školy, kavárny a dělnické kolonie. Baťa také otevřel své továrny pro každého, koho zajímalo, jak se mu daří docílit maximálně efektivní tovární výroby.

V roce 1932 měl Tomáš Baťa velké plány na další expanzi. „Podnikal v 56 zemích světa na čtyřech kontinentech ve 38 oborech výroby, služeb, financí, obchodu a dopravy,“ vypočítává Jan Herman.

Dne 12. července byla naplánovaná cesta do Švýcarska. Spolu s pilotem Jindřichem Broučkem však vzlétli v mlze, stroj se zřítil k zemi a oba byli ihned mrtví. Brouček byl nejzkušenější pilot firmy. „Moc dobře věděl, že v těch místech bývá mlha. Kdyby pár minut počkali, tak se mlha zvedne. Jenže to se nestalo,“ myslí si historik.

Do druhé světové války vedl koncern Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín. Tomík už před válkou odešel řídit pobočku do Kanady, Jan Antonín emigroval do USA a pak do Brazílie. Podnikatelský klan se rozdělil na dvě části a vedl mezi sebou soudní spory. Vedení většiny podniku koncentroval do svých rukou Tomáš Baťa mladší, který vybudoval novou strukturu řízenou z Kanady.

Na podzim 1945 byla firma Baťa v Československu znárodněna. Tři roky poté začala systematická snaha o to, aby se na úspěšného podnikatele zapomnělo. Název firmy komunisté změnili na Svit, a ten, kdo se hlásil k „baťovskému“ odkazu, byl za třídního nepřítele, protože se zastával buržoazního podnikatele, který prý vykořisťoval zaměstnance. Samozřejmě, že místní na Baťu nezapomněli, i když se o to komunisté všemožně snažili.

Potvrdilo se to v prosinci 1989, kdy se Tomáš Baťa junior vrátil do Zlína. Vítalo ho tehdy plné hlavní náměstí. Jméno jeho otce pak přijala do názvu řada místních institucí, s odstupem se vrátil k původnímu účelu i Památník Tomáše Bati.