Článek
Doby, kdy se o francouzském prezidentovi Emmanuelu Macronovi mluvilo jako o „Trumpově evropském našeptávači“, jsou dávno pryč. Vztahy mezi oběma lídry se v poslední době vyostřují a vzájemné výpady sílí.
Americký prezident Donald Trump kritizoval Francii za to, že se odmítá zapojit do konfliktu v Íránu a vyslat do Perského zálivu své válečné lodě. Neodpustil si ani osobní útok na adresu francouzského protějšku a jeho manželky (psali jsme zde).
Macron mu zpátky vzkázal, že Trumpovy osobní poznámky nejsou na úrovni, a proto si nezaslouží jeho odpověď. Velmi ostře se ale vyjádřil k protichůdným signálům týkajícím se války v Íránu, které od americké hlavy států zaznívají.
„Mluví se až příliš… a je to všechno tak chaotické,“ postěžoval si Macron během státní návštěvy Jižní Koreje. „Potřebujeme stabilitu, klid a návrat k míru – tohle není show!“ pokračoval v nezvykle ostrých poznámkách na Trumpovu adresu.
„Musíte to brát vážně. Když to chcete brát vážně, nemáte každý den říkat pravý opak toho, co jste řekl den předtím. A možná byste neměl mluvit každý den,“ dodal v reakci na smršť’ Trumpových výroků ohledně války v Íránu.
Americký prezident na spojence apeluje, aby se zapojili do konfliktu, zároveň ale opakuje, že jejich pomoc nepotřebuje a že válka se blíží ke konci, nebo už dokonce byla vyhrána. Konflikt na Blízkém východě ale navzdory tomu dál eskaluje.
Kritickým projevem Macron potvrdil roli, do které se v poslední době čím dál více staví – tedy Trumpova evropského protipólu, který je připravený postavit se do čela zájmů starého kontinentu.
Evropa se sjednocuje
Propast mezi Evropou a Spojenými státy se rozvírá už od Trumpova návratu do Bílého domu. Dramatických rozměrů ale nabrala zejména v souvislosti s válkou v Íránu, kterou před více než měsícem odstartovala americko-izraelská intervence.
Evropské země se zdráhají kývnout na Trumpovy žádosti o zapojení do konfliktu a odmítají udělit souhlas k využívání jejich vojenských základen k útokům na Írán a vysílat do Perského zálivu své válečné lodě.
Americký prezident na jejich zdrženlivost reaguje ostrou kritikou i výhrůžkami. Čím dál otevřeněji také mluví o možném vystoupení Spojených států ze Severoatlantické aliance, která podle něj nyní ukazuje, že je jen „papírovým tygrem“ (psali jsme zde).
Bruselský list Politico tvrdí, že Trumpovi se vztekem namířeným vůči evropským spojencům podařilo zatím docílit jen jedné věci – sjednotit je proti němu.
Podle evropských zástupců, se kterými list mluvil, došlo k výraznému narušení transatlantických vztahů. S odkazem na své zdroje píše, že lídři sedmadvacítky už teď během soukromých večeří a na okraj oficiálních schůzek intenzivně debatují o tom, jak se zachovají v případě, že se Trump opravdu rozhodne NATO opustit, či výrazně omezit americké zapojení.
Macron se ve svém projevu NATO zastal a i tam kritizoval Trumpa. „Domnívám se, že organizace a Aliance jako NATO se vyznačují tím, co zůstává nevyřčeno – tedy důvěrou, na níž jsou založeny. Pokud každý den zpochybňujete své odhodlání, podkopáváte tím jeho samotnou podstatu,“ vzkázal.
Za NATO se v reakci na Trumpova slova postavil i britský premiér Keir Starmer, který prohlásil, že jde o „nejúčinnější vojenskou alianci, jakou svět kdy viděl“ a Británie je jí „plně oddaná“.
Starmer se, stejně jako francouzský prezident, stává čím dál častěji terčem Trumpových osobních výpadů. Americký prezident jej nedávno kritizoval s tím, že „nejde o Winstona Churchilla“. Sdílel také komediální scénku, která ukazuje, jak panikaří před jejich společným telefonátem.
Velká Británie, která po desetiletí spoléhala na své „speciální vztahy“ se Spojenými státy, tak nyní začíná čím dál zřetelněji přehodnocovat svůj postoj a poohlížet se evropským směrem.
„Je stále jasnější, že vzhledem k tomu, jak se svět ubírá touto nestabilní cestou, vyžadují naše dlouhodobé národní zájmy užší partnerství s našimi spojenci v Evropě,“ vzkázal Starmer ve středečním projevu, který je podle zahraničních pozorovatelů jasným signálem o britské změně kurzu.
Ve čtvrtek pak Británie hostila virtuální setkání desítek zemí, během kterého se jednalo o situaci v Hormuzském průlivu – ovšem bez účasti Spojených států.
