Německý kancléř hledá dno, už je z něj nejméně oblíbený šéf vlády na světě

Je to rekord, jakým se žádný politik chlubit nechce. V dubnovém šetření označil institut Morning Consult Friedricha Merze za nejméně oblíbeného předsedu vlády na světě. S jeho prací je spokojeno jen 19 % Němců. Opačný pocit má 76 % z nich. Mimochodem, poslední příčku ve stejném typu výzkumu si v minulosti vysloužil i Petr Fiala.

Vypovídací hodnota takového „světového titulu“ je sice omezená už proto, že institut výzkum provádí jen ve 24 demokratických zemích. O poslední příčku se navíc Merz dělí se svým francouzským protějškem Emmanuelem Macronem.

Na druhou stranu to není jediný varovný ukazatel. V historii měření významné agentury Forsa ještě žádný kancléř neinkasoval tak špatné známky jako Merz před několika dny. S jeho prací projevily nespokojenost skoro čtyři pětiny Němců. Merz je ještě méně oblíbený než jeho předchůdce Olaf Scholz těsně před pádem své vlády, která vešla do historie jako chronicky rozhádaná a tragicky nestabilní.

Když se agentura Forsa snažila rozklíčovat, co stojí za Merzovým špatným veřejným obrazem, narazila na několik důvodů. V první řadě na Merzův osobní šarm – či spíše jeho nedostatek. A také na následky „multikrize“, která dopadá na řadu aspektů německého života: ekonomiku, zahraniční i migrační politiku.

Krátce řečeno: miláčkem voličů Merz nebyl nikdy. „Už v první fázi politické dráhy na začátku tisíciletí patřil mezi nejméně oblíbené aktéry politické scény,“ konstatuje šéf agentury Forsa Manfred Güllner. „Opravdu masivní výhrady proti němu mají ženy, mladí voliči a východní Němci.“

Na svého šéfa si ale stěžují i spolustraníci z CDU. „Má pověst člověka arogantního a sebestředného,“ řekl Seznam Zprávám zkušený český diplomat.

Část problému jde na vrub Merzovu komunikačnímu stylu. Kancléř je pověstný tím, že si nikdy nebral servítky. V kampani burcoval proti „levicovým a zeleným šílencům“, po svém zvolení označil Němce za „líné“, země si podle něj „žije už léta nad poměry“.

V rámci české politické kultury by taková vyjádření působila jako krotký mainstream. Němci ale mají za sebou dlouhou éru Angely Merkelové, mezi jejíž metody patřilo důsledné zahlazování konfliktů a zamlčování problémů. Merz naplňuje svůj slib, že tuto epochu ukončí a že o rozporech se bude opět mluvit otevřeně.

Jak se ale ukazuje, velké části Němců jeho konfrontační styl nevyhovuje. Stejně jako to, že je poučuje úspěšný byznysmen s majetkem, který zřejmě výrazně přesahuje čtvrt miliardy korun. Jedna z nejčastějších výtek zní, že Merz je odtržený od reality běžných lidí.

Konečně svou roli hraje i zachmuřený výraz, kterým se Merz často prezentuje na veřejnosti. Střípek k pochopení problému mimoděk poskytl i majitel firmy, která na večírky zajišťuje dvojníky slavných osobností. V Merzově případě prý obtížně hledá vhodného kandidáta, protože „málokdo se dokáže tvářit tak moc jako kakabus“.

Merzova vláda má ale mnohem vážnější problém, než je pouze kancléřova mimika. Prominentní roli mezi nimi hraje německá ekonomika, která stále ne a ne nahodit svůj pověstný motor.

Skoro přesně před rokem Merz sliboval zlepšení do několika měsíců: „Obyvatelé musí na svých životech poznat, že zemi vede nová vláda.“ Doteď ale přicházejí z ekonomiky převážně špatné zprávy. Ekonomové přitom už teď mluví o „nejdelším období stagnace v poválečné historii“.

Nadějím na alespoň procentní růst v letošním roce udělala konec válka v Perském zálivu. Největší ekonomika Evropy se v nejlepším případě „nafoukne“ o pouhých několik desetin procenta. A zdlouhavé trápení se začíná podepisovat i na tradiční chloubě německého hospodářství – na malých a středních firmách. Zemí se valí vlna bankrotů, v průměru krachuje jeden podnik za 20 minut. Ještě více alarmující je ale nárůst počtu firem, které sice insolvenci neohlásí, ale podnikání prostě vzdají. Jejich počet se oproti loňskému roku zvýšil zhruba o 50 %.

A pak jsou tu problémy, které Merz spíše zdědil než způsobil. Německo prochází komplexní krizí celého hospodářského modelu, založeného na tradičních, ale stále méně perspektivních oborech. A také na nezdravé závislosti na nevypočitatelných autoritářských režimech. „Motor růstu už v Německu nenaskočí,“ varuje šéf ekonomického institutu DIW Marcel Fratzscher.

Přestože Merz krachující model nevytvořil, kritiku přesto sklízí – a stále častěji i od těch, ke kterým má tradičně nejblíž: od německých podnikatelů. Byl to on, kdo slíbil Německo přenést do nové ekonomické éry, a to pomocí série smělých reforem. Razantní změny, ať už se jedná o energetiku, daňový systém, nebo zdravotnictví, se ale zatím zadrhly v soukolí koaliční vlády. Merz má snadné vysvětlení: pokrok brzdí jeho partneři, sociální demokraté. S těmi musí vládnout navzdory svému pravicovému přesvědčení, protože mu výsledek voleb v podstatě žádnou jinou variantu nenabídl.

Podle řady expertů ale kancléř neříká celou pravdu, když ukazuje prstem na své vládní partnery a říká: „To kvůli nim Německo přešlapuje na místě.“ Slibovaný „podzim reforem“ skončil velmi rozpačitě i kvůli samotnému Merzovi a jeho neschopnosti vyjednat kompromisy. A v každém případě nevyznívá dobře, když občany peskuje za lenost politik, jehož vláda nedodržuje slíbené tempo.

I v dalším klíčovém bodě své agendy, v oblasti migrační politiky, to má Merz těžké – a zároveň si navíc občas střílí vlastní góly.

Příkladem je zmatek, který doprovázel první návštěvu syrského prozatímního prezidenta Ahmada Šary v Berlíně. I v českých médiích se vzápětí objevila senzační zpráva, že Merz požaduje návrat 80 % syrských uprchlíků, kteří nemají německé občanství či udělený azyl. To by znamenalo mohutnou lidskou vlnu čítající více než 700 tisíc osob.

Jak se později ukázalo, jednalo se o omyl, resp. zkreslení kancléřova nejasného vyjádření. Ve skutečnosti to měl být prozatímní syrský prezident, kdo vyjádřil přání, aby se jeho krajané vrátili do vlasti.

Mezitím už ale začali nad kancléřovou rozhodností někteří jeho spolustraníci jásat, zatímco koaliční partneři a experti snášeli právní i praktické argumenty, proč je tento cíl naprosto nereálný. Především ale tato epizoda vystihuje základní Merzův problém. On sám udělal z migrace hlavní téma předvolební kampaně, a vzbudil tak očekávání, která sotva může splnit.

Snaha přetáhnout skrze toto téma na svou stranu voliče AfD se mu může vymstít. Příznivci této strany převážně nepožadují po politicích postupný pokrok v mezích zákona. Chtějí vidět právě takové dramatické činy, jako je odsun statisíců migrantů. A podle těchto měřítek také budou Merzův kabinet soudit.

Další pozoruhodný tón do debaty přidali němečtí ekonomové. Hned několik tamních ekonomických institutů označilo možný masový odchod syrských migrantů ze země za potenciální velkou chybu s možnými destruktivními následky.

V rychle stárnoucí zemi je totiž nedostatek pracovních sil pro firmy srovnatelně velkým problémem jako tak často zmiňované ceny energií. Na 80 tisíc Syřanů přitom v Německu pracuje v oblastech, kde je o zaměstnance extrémní nouze. Patří k nim i na pět tisíc lékařů. „Ofenziva při odsouvání migrantů by uvrhla zemi znovu do recese,“ tvrdí už zmiňovaný Marcel Fratzscher.

Mezi dramata Merzovy vlády tak patří i paradox, že dva hlavní kancléřovy sliby – totiž vlít novou krev do žil ekonomice a ukázat pevnou ruku v migrační politice – se mohou vzájemně vylučovat.