Trump se v Pekingu dostal do pozice, na kterou není zvyklý

Donald Trump se do Pekingu vrátil o osm let, jednu pandemii a dvě obchodní války později. Zatímco při jeho návštěvě v roce 2017 Peking sázel na okázalou symboliku dávné říšské majestátnosti, tentokrát je kulisa jiná. Čína se prezentuje nikoli jako civilizace dohánějící Západ, ale jako technologická a geopolitická mocnost připravená jej předstihnout.

Trump, stejně jako každý americký prezident mířící do Pekingu, čelí nadměrným očekáváním.

Vztahy mezi USA a Čínou jsou však výrazně složitější než při jeho první návštěvě. Peking se cítí dostatečně sebevědomý na to, aby se Washingtonu postavil v otázkách sankcí, technologií, kritických nerostných surovin, obchodu, Tchaj-wanu i Íránu.

Zároveň však samotná snaha Číny summit zrealizovat ukazuje, že ani ona není tak sebejistá, jak by se mohlo navenek zdát - stále je silně závislá na obchodu se Spojenými státy a potřebuje stabilní mezinárodní prostředí.

Oba lídři proto mají podobný cíl - ukázat, že dokážou s druhou stranou jednat z pozice síly. V úvodních prohlášeních Trump a Si mluvili o tom, že obě země by měly být partnery. Trump nazval čínského prezidenta „velkým vůdcem“, Si prohlásil, že vždy věřil, že USA a Čína „mají více společných zájmů, než rozdílů“.

Podle sinologa Martina Hály může Peking Trumpovu návštěvu zasadit do představy takzvaného „G2“ - světa, v němž hlavní otázky globální politiky řeší především Washington a Peking. Pro Čínu je takový obraz výhodný, protože ji staví po bok Spojených států jako téměř rovnocennou velmoc.

„Peking si dá jistě záležet, aby výběrem vhodných momentů a záběrů z Trumpova pobytu a z jednání se Si Ťin-pchingem zdůraznil svůj velmocenský status,“ řekl pro Seznam Zprávy sinolog a vedoucí projektu Sinopsis.

Právě symbolika návštěvy tak může být pro Peking stejně důležitá jako konkrétní diplomatické výsledky. V čínské diplomacii se tyto dvě roviny nedají zcela oddělit.

„V čínské diplomacii více než jinde je symbolika součástí konkrétního výsledku,“ dodal Hála. Summit podle něj nejspíš jen potvrdí současnou patovou situaci v čínsko-americkém soupeření, pro domácí i mezinárodní publikum jej ale Peking bude chtít zasadit do širšího narativu o úpadku Západu a vzestupu Číny.

Kdyby Trump vycestoval do Číny v původně plánovaném termínu na konci března, pravděpodobně by si užíval relativně silnější pozice. Nakonec ale dorazil s pošramocenou politickou reputací a vojensky přetížen, což podle odborníků ovlivní ráz setkání. Základem pro taková jednání je totiž i domácí dynamika.

„Není pochyb o tom, že slabost na domácí scéně staví prezidenta do nejisté pozice na mezinárodním poli, zejména při jednání s lídrem, jako je Si Ťin-pching. Ten tuto slabost nejen vycítí, ale snaží se ji i využít,“ uvedl bývalý ředitel Bílého domu pro globální vztahy Brett Bruen, podle kterého se Čína snaží prezentovat jako rozumnější aktér mezi globálními supervelmocemi.

Nejviditelnější změnou od předchozího summitu Trump–Si je válka s Íránem. Trumpova snaha měnit status quo se dříve soustředila hlavně na obchod, nyní se však proměnila ve skutečný ozbrojený konflikt, který prohloubil odcizení mezi Spojenými státy a jejich spojenci, rozkolísal trhy a z bleskové akce vytvořil vleklý problém.

„Vyjednávací pozice Číny je v mnoha ohledech silnější než na podzim,“ řekl pro hongkongský list South China Morning Post (SCMP) Allen Carlson, docent na Cornellově univerzitě. „Je zřejmé, a to především, že se nyní nacházíme ve vleklém konfliktu, jehož konec není na dohled.“

Na summitu tak pravděpodobně bude vidět zdánlivě silnější Si a výrazně oslabený Trump. „Je to hlavně proto, že nad Trumpovou hlavou visí Damoklův meč v podobě blížících se voleb do Kongresu,“ řekl Čchen Ťien, profesor světových dějin na New York University a NYU Shanghai.

„Jako politický hazardér má v ruce méně karet než kdykoli předtím. Potřebuje Si Ťin-pchinga víc, než Si Ťin-pching možná potřebuje jeho,“ dodal expert.

To Číně, která se o summit sama neprosila, neuniká. „Mají pocit, že budou mít výhodu, když Američané přijedou za nimi,“ dodal Rana Mitter, předseda katedry americko-asijských vztahů na Harvard Kennedy School.

Peking tak může Trumpovu návštěvu číst nejen jako summit dvou rivalů, ale jako moment, kdy americký prezident potřebuje čínskou pomoc. Trump se podle politologa Daliho Yanga z Chicagské univerzity „nachází v situaci, kdy žádá čínského prezidenta o pomoc“, což ho staví „do pozice, na kterou není zvyklý“.

Návštěva je proto sama o sobě pro Peking propagandisticky cenná. Může ji rámovat jako potvrzení vlastní váhy, ale také jako důkaz, že Washington už Čínu nemůže obejít.

Ani Peking ale nepřijíždí k jednání bez slabin. Čínská ekonomika se potýká s útlumem realitního sektoru, vysokým zadlužením místních samospráv, trápícím se pracovním trhem a obtížným přechodem k modelu růstu založenému na high-tech odvětvích.

Jednání se Spojenými státy proto pravděpodobně nepřinese zázračné řešení čínských problémů, může ale Pekingu pomoci vytvořit obraz, že je to právě Čína, kdo dnes sedí u stolu jako sebevědomější hráč.

Většina summitu ale může být spíše o obrazu než o zásadním průlomu. Půjde o vizuální dojem, titulky v médiích, okázalost a dílčí obchodní dohody spíš než o podstatné změny, které by zásadně přetvořily obchodní vztahy mezi USA a Čínou nebo vyřešily dlouhodobé bezpečnostní spory.

„Čína mu ráda dopřeje vítězství, divadelní představení a dobrý dojem,“ řekl Carlson. „Pravděpodobnost zásadního průlomu je opravdu velmi malá.“

Takové rámování dobře zapadá do širšího čínského narativu o „vzestupu Východu a úpadku Západu“. Čínští nacionalisté a komentátoři napojení na stát tvrdí, že Amerika pod Trumpem potvrzuje Si Ťin-pchingův pohled na svět: Západ slábne, zatímco Čína sílí.

Hála upozornil, že Peking ví, že Spojené státy jsou v mnoha ohledech, včetně vojenských kapacit, stále silnější. Nezdůraznil proto ani tak současnou rovnováhu sil jako spíše „nezadržitelný“ trend.

„USA, a potažmo Západ, upadají a Čína sílí. V dlouhodobém výhledu takový úhel pohledu implikuje, že Čína bude časem USA nejen rovnocenná, ale předčí je,“ dodal pro Seznam Zprávy.

Po celá desetiletí přitom Amerika představovala bohatství, technologickou vyspělost a institucionální jistotu. I kritici Washingtonu, kteří americký systém ostře odsuzovali, jej často považovali za funkční. Vzestup Donalda Trumpa a jeho bouřlivé druhé prezidentství však obraz narušily.

V lednu nacionalistický pekingský think tank publikoval článek s názvem „Díky, Trumpe“, který amerického prezidenta označil za „urychlovače politického úpadku Spojených států“.

Země dle něj směřuje k polarizaci, institucionální dysfunkci a dokonce k „nestabilitě latinskoamerického typu“. „V tomto historickém zlomu,“ napsali autoři citovaní listem New York Times, „slyšíme těžký a pronikavý zvuk večerního zvonu impéria.“

Nejde jen o rétoriku nacionalistických komentátorů. Podle studie amerického think tanku Brookings Institution se v roce 2025 používání termínů souvisejících s „americkým úpadkem“ v oficiálních čínských zdrojích téměř zdvojnásobilo.

Příběh o úpadku Ameriky ale nezačal s Trumpem. Čínská média už léta poukazují na masové střelby, bezdomovectví, politickou polarizaci či ekonomickou nerovnost ve Spojených státech jako na důkaz selhání západní demokracie. V poslední době se v tomto kontextu uchytil i výraz „kill line“, tedy „hranice smrti“, který v čínském mediálním prostředí označuje stav krajní americké chudoby a bezvýchodnosti.

Tento posun se neodehrává jen v propagandě, ale i ve vnímání části čínské veřejnosti a mezi čínskými analytiky.

„Trumpa může zachránit jen Čína,“ prohlásil Chuang Ťing, profesor na Šanghajské univerzitě mezinárodních studií. S blížícími se americkými volbami do Kongresu podle něj Trump potřebuje viditelné úspěchy jako čínské nákupy americké sóji, kukuřice a zemního plynu, které by mohly dobře zapůsobit v nerozhodných státech.

Podobně uvažuje i přední odborník z Fudanské univerzity Wu Sin-po. Pokud republikáni po podzimních volbách ztratí kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, Trump se podle něj pravděpodobně zaměří na svůj zahraničněpolitický odkaz, čímž vytvoří prostor pro větší ústupky vůči Pekingu. Čína by podle něj „měla tuto příležitost dobře využít“.

Oficiální tón Pekingu je tak vůči Bílému domu často méně nepřátelský než za Bidenovy éry.

Podle projektu Tracking People’s Daily, který pomocí umělé inteligence analyzoval téměř 7 tisíc čínských oficiálních prohlášení od roku 2021, byl Joe Biden prezentován jako systémovější hrozba. Trumpův styl je naopak podle studie „něco, čemu Peking rozumí a s čím dokáže pracovat“.

Hála však upozornil, že čínský pohled na Trumpa je rozporuplný a v čase se mění. Během prvního mandátu čínské vedení i veřejnost podle něj zaskočil Trumpův agresivní a nepředvídatelný styl.

„V Číně tehdy převládal názor, že se za tím nejspíš skrývá nějaký rafinovaný plán,“ řekl sinolog.

Ve druhém období byl ale pohled skeptičtější, zejména poté, co Čína úspěšně odrazila další kolo obchodní války uvalením exportních kontrol na vzácné zeminy. „Ukázalo se, že Trumpův plán ohledně Číny, pokud vůbec nějaký existuje, zas až tak promyšlený není,“ domnívá se Hála.

V minulosti byla Trumpova nepředvídatelnost, často spojovaná s „teorií šílence“, považovaná za neortodoxní, ale občas účinný způsob, jak zaskočit protivníky.

Dnes však mnozí zahraniční představitelé mluví spíše o nespolehlivosti. Poukazují na prudké obraty v americké politice a na rozpor mezi oficiální doktrínou administrativy a Trumpovými prohlášeními na sociálních sítích.

„Nepředvídatelnost je jedna věc, spolehlivost je věc druhá,“ řekl pro server The Atlantic nejmenovaný arabský představitel.

V tom spočívá i paradox současného okamžiku. Čína může Trumpovu Ameriku využívat jako důkaz slábnoucího Západu, zároveň se ale musí vyrovnávat s tím, že oslabené a roztěkané Spojené státy jsou méně předvídatelné. A pro exportně orientovanou čínskou ekonomiku je stabilita mezinárodního prostředí stále klíčová.

„Si Ťin-pching dostává Spojené státy, jaké si vždy přál,“ uvedla pro New York Times Zongyuan Zoe Liu z Rady pro zahraniční vztahy. „A zároveň Ameriku, které se nejvíc obával.“