V kubánském vězení četl Haška, aby se nezbláznil. Teď čeká, co udělá Trump

Sledují každé vůdcovo slovo, každou grimasu, každou změnu tónu hlasu. Představitelé kubánské opozice mají za to, že se kubánský diktátor Miguel Díaz-Canel nachází v kritické situaci.

USA nadále ostrov „škrtí“ ropnou blokádou, což se odráží v dramatickém poklesu turismu, dnes jediného výdělečného byznysu Kuby. Ostrov tak zápolí s nedostatkem paliva, trpí výpadky elektrického proudu, v zemi nejsou léky. A všude se povalují hory odpadu.

„Neřekl nic nového, viděl jsem ale znepokojeného, ustaraného muže,“ řekl nedávno pro španělský list El País José Daniel Ferrer, když komentoval jeden z projevů Díaze-Canela.

Ferrer je dnes považován za jednoho z předních vůdců kubánské politické opozice. Po letech vězení, sledování a mučení ho nakonec režim - jak je jeho zvykem - poslal do miamského exilu.

Díaz-Canel se tak zbavil zřejmě nejhlasitějšího kritika kubánské revoluce, muže, který si svými morálními postoji vydobyl v exilu uznání. Jeho jméno bylo tak známé, že mu Kubánci ze světa posílali peníze na to, aby ve svém rodném domě v Santiago de Cuba mohl provozovat humanitární organizaci. Se svou ženou a několika dobrovolníky tam José Daniel vařil pro chudé. V jednu chvíli podle svých slov obstarával až tisíc lidí.

„Nejhůře na tom jsou staří lidé. Občas se stává, že to k nám některý z nich nestihne a hlady zemře,“ řekl mi José Daniel před časem s tím, že se v davu často objevovali i stoupenci režimu. Ani jim pomoc neodpíral.

Kubánskému režimu se ale jeho činnost nelíbila, a tak José Daniel opakovaně končil za mřížemi. Nutno přitom podotknout, že patřil k 75 opozičníkům, které v březnu roku 2003 nechal pozavírat Fidel Castro. Mezi disidenty se o tomto okamžiku dodnes mluví jako o Černém jaru.

José Daniel dostal za protistátní činnost 25 let. Úřady ho propustily po osmi letech, do cely ho ale opakovaně vracely. I proto svůj čas na svobodě trávil, jak říká, „mentální přípravou na celu“. Často totiž končil na samotce, kde si podle svých slov nevystačil jen s fyzickým cvičením či jógou. Na svobodě proto memoroval knihy, které četl.

„Znám například zpaměti Osudy dobrého vojáka Švejka,“ řekl a následně se svěřil s tím, že mu obsahy nazpaměť naučených knih pomohly k tomu, aby se nezbláznil. V žalářích Kuby, které popisuje za nejhorší na západní polokouli, nakonec dohromady strávil přes dvanáct let.

José Daniel Ferrer žije od loňského října v exilu, stejně jako celá řada dalších disidentů. Na ostrově tudíž z významnějších opozičních organizací zůstávají už jen uskupení Damas de Blanco (Dámy v bílém), které se sestává z matek, sester, přítelkyň a manželek politických vězňů, nebo Arco Progresista pod vedením Manuela Cuesty Morúa. Za zmínku stojí i hnutí San Isidro, pojmenované po jedné z nejchudších, ale kulturně nejpestřejší čtvrti Havany.

V San Isidro se sdružují nezávislí umělci, novináři a akademici. Tito lidé se dali dohromady v roce 2018, aby mimo jiné poukázali na státní cenzuru kulturních aktivit.

Na ostrově přitom stále žije a pracuje ve světě několikrát oceněná novinářka Yoani Sánchezová, která se svým manželem Reinaldem Escobarem na ostrově založila vůbec první digitální noviny 14ymedio. Ta mi nedávno řekla, že technologická revoluce opozici přeci jen posílila.

„Až se tady budou jednou vztyčovat pomníky osvoboditelům, měl by být vedle dané osobnosti či skupiny lidí některý věnovaný i flash kartě. Ta změnila naši komunikaci a umožnila spojení se světem,“ pověděla mi.

Přesto má většina expertů za to, že politická a občanská opozice nedokáže castrismus svrhnout. Všichni tak s napětím čekají na to, co udělá Donald Trump.

Kubánský exil v Miami přitom doufá, že výsledkem jeho rozhodnutí bude vojenská akce. Sentiment, který tamní komunitu definuje už dekády. Především starší generace je proti kubánskému režimu vyhraněná a odmítá jakékoliv ústupky a úlevy.

Dnes se jim zdá, že jsou násilnému svržení castrismu možná nejblíže od počátku téměř 70 let trvající kubánské revoluce. „Nic jiného je nezajímá. Chtějí na ostrov vtrhnout, nejlépe už dnes,“ řekl před pár dny Seznam Zprávám Eduardo Gamarra, profesor politologie se zaměřením na Jižní Ameriku z Floridské mezinárodní univerzity.

Vedení exilu si podle něj představuje, že si americké komando dojde pro Raúla Castra, dnes téměř 95letého generála v důchodu, který půl století působil jako kubánský ministr obrany a nakonec další dekádu jako prezident.

Americké ministerstvo spravedlnosti ho ostatně před dvěma týdny obvinilo z vraždy amerických občanů, když v roce 1996 nařídil sestřelit dvě malá letadla pilotovaná členy miamské exilové organizace Brothers to the Rescue. Exil sní o tom, že Raúl skončí jako venezuelský diktátor Nicolás Maduro, který už téměř půl roku žije ve vazební věznici v Brooklynu, míní profesor Gamarra.

Raúl dosud na žalobu nijak nereagoval, jeho dcera Mariela ale pro státní média uvedla, že je otec „v pohodě“ a že si ho nikdo nedovolí „unést“. Na otázku ohledně potenciální americké invaze odpověděla: „Jsme kdykoliv připraveni bojovat proti nepříteli. Tvrdí, že zaútočí dnes… Tak jo, přijďte, čekáme tady na vás.“

Trump se zatím nicméně uchýlil k taktice ostrov de facto „vyhladovět“. Tvrdí, že je země tak zničená, že tam ani nemá, co bombardovat. Exil ho přitom vyzývá k tomu, aby nakonec jeho tlak neskončil „dialogem“.

Kubánská aktivistka Carolina Barrero, ředitelka organizace Občanství a svoboda, se například domnívá, že dialog je pro kubánský režim životodárným kyslíkem.

„Ve chvílích, kdy se dusí, předstírají (castristi) otevřenost, aby umožnili příliv kapitálu nezbytného pro své přežití. Jakmile se situace stabilizuje, opět vše uzavřou. A takto zůstává mocenská struktura nedotčena. Viděli jsme to u Cartera, viděli jsme to u Obamy a nyní se to zkouší u Trumpa,“ řekla pro El País s narážkou na americké prezidenty.

Sama sebe se tak ptá, zdali tedy USA a také Evropa podají kubánské diktatuře pomocnou ruku.

Nelze přitom vyloučit, že by se nakonec na ostrově vzbouřili obyčejní Kubánci. Disident José Daniel Ferrer, který současný vývoj stejně jako další členové exilu každý den sleduje, se zapřísahal, že by se k pouličním protestům hned přidal.

„I kdybych měl skočit na vor a do Havany doplout,“ hlásá.