Tady dnes vše začne. Rekordman mezi fotbalovými stadiony nemá obdoby

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Za pár hodin se do VIP lóže posadí šéfové světového fotbalu, celebrity – a spolu s nimi na zbytek tribun dalších téměř 90 tisíc šťastlivců. Dokonce i ti z nich, kdo jsou přesvědčeni, že už zažili vše, co zažít šlo, otevřou ústa v nábožném údivu.

Protože tohle místo je jedinečné. Protože na celé planetě není fotbalová aréna s větší aurou než Aztécký stadion.

Taková věta je lehce provokativní, pro někoho možná až svatokrádežná. Proč ne Maracaná, Camp Nou, Wembley, Santiago Bernabeu nebo Old Trafford? Vybrat jedničku mezi nejslavnějšími stadiony je úkol stejně těžký, jako kdybyste měli podle oblíbenosti seřadit své děti. Ale v případě kolosu z Mexiko City tady jisté nápovědy jsou. A to dost silné. Jako vrstvy betonu, z nichž byl ukut.

V roce 1986 zde ve čtvrtfinále mistrovství světa dal Diego Maradona nejpodlejší a zároveň nejslavnější gól historie, když do míče plácl rukou a označil to za zásah horní končetiny samotného Boha. Což částečně smazal tím, že o pouhé čtyři minuty později vstřelil nejkrásnější branku historie, oficiálně pojmenovanou Gól století, když udělal z Angličanů tréninkové kužely a po šesti soupeřích pokořil i bezmocného gólmana.

V roce 1970 viděl Aztécký stadion duel oficiálně zvolený za Zápas století, v němž Italové porazili západní Německo 4:3 po prodloužení a pět ze sedmi branek padlo právě v nastavení.

Jde o jediný stadion, kde se stali mistry světa jak Pelé (1970), tak Maradona (1986).

A také o jediný stadion, který přivítá světový šampionát už potřetí. A to ve chvíli, až tu ve čtvrtek 11. června kopnou do míče domácí Mexičané proti Jihoafrické republice. Hostitelský národ čítající přes 130 milionů obyvatel na tom bude velmi podobně jako vyvolení na tribunách. Zadrží dech, dost možná se pokřižuje. A pak propukne v ryk.

„Aztécký stadion je národní symbol stejné důležitosti, jako jsou pyramidy v Teotihuacánu,“ říká pro Seznam Zprávy mexická novinářka Marisol Rojasová z listu El Economista a zmiňuje nejnavštěvovanější turistickou památku v zemi.

Řekl by snad Francouz, že pařížský Park princů je na úrovni Versailles? Srovná Angličan bez uzardění Wembley s Westminsterským opatstvím? V Mexiku to je nejen možné, nýbrž samozřejmé. Fotbal tu milují, spolu s kultem Panny Marie Guadalupské náleží mezi fenomény nejvyšší důležitosti (bez ironie).

A tento stadion je jako trůn, na nějž dosedají fotbaloví králové. Pelé, Maradona i domácí fotbalisté, na klubové i reprezentační úrovni. Hrát zde je výsada, pocta. Aztécký stadion představuje pro mnohé místo, kde zažili maximální emoce.

Matoucí může být, že v oficiálních materiálech u něj stojí název Estadio Banorte. Jenže tak mu řeknou snad opravdu jen zaměstnanci mexické miliardové banky Banorte, která si sponzorství koupila loni.

„O změnu jména už se v minulosti snažili mnozí,“ vysvětluje Marisol Rojasová. Jednou zkusili pojmenování po šéfovi mediálního kolosu Televisa (Estadio Guillermo Cañedo), který arénu vlastní, podruhé po blízké čtvrti (Coloso de Santa Úrsula): „Ať už ale zněl oficiální název jakkoli, daleko běžnější je pořád říkat Aztécký stadion.“

A aby zmatků nebylo málo, pro MS se nepoužívají názvy stadionů se sponzorskými jmény, takže na příští týdny z Aztéckého stadionu bude Mexico City Stadium. I když ani tak mu samozřejmě nikdo neřekne.

Aztécké dědictví je v nekonečném reji aut, lidí a prodavačů tacos jménem Mexico City všudypřítomné, vždy na dosah ruky. Někteří z jeho obyvatel mají stále ostré rysy někdejších sošných vládců Mexika, jako by je vysekali z obsidiánu. Pokud cestou na Aztécký stadion zvolíte městskou hromadnou dopravu, projedete zastávkami se jmény Xotepingo, Nezahualpilli a Textitlán.

Nebo jedna čistě fotbalová záležitost: Vzpomínáte si na vynikajícího mexického útočníka s krkolomným jménem Cuauhtémoc Blanco? V Mexico City rychle pochopíte, koho měli jeho rodiče na mysli, když míjíte honosnou sochu Cuauhtémoca. Legendární poslední panovník Aztéků dnes stojí na hlavní tepně Mexico City, obklopen mrakodrapy a věčně troubícími automobily.

Proto tedy Aztécký stadion. Logická volba. „Jediné místo na světě, co bude hostit tři mistrovství světa a rovnou tři zahajovací duely,“ hrdě pro Seznam Zprávy líčí Miguel Herrera, Blancův vrstevník a bývalý fotbalový reprezentant, který vedl Mexiko i jako hlavní kouč. „Je to ikonická stavba. A po přestavbě je velmi pěkný, trávník je bez chyby. Uvidíte, že kdo na Aztécký stadion přijede, bude velmi spokojen.“

Herrera dle svých slov nikdy nezapomene na to, jak tu slavil velké triumfy na klubové i reprezentační úrovni. „V roce 2013 jsem zde debutoval jako trenér národního týmu při baráži proti Novému Zélandu. Bylo pro mě osobně velmi důležité, že se tak stalo zrovna zde,“ popisuje magii místa, kde tehdy dle zápisu bouřilo 99 832 diváků.

Jsme ale pořád v Mexiku a dějí se tu často zvláštní věci. Proto se i Aztéckého stadionu týkají zprávy, na něž Středoevropan skutečně není zvyklý.

Světová média řešila, že se celé Mexico City neustále centimetr po centimetru propadá, a zmínila i stadion. Tady kolegové přece jen realitu ohýbali směrem k senzacím, vždyť to v některých textech působilo, jako by snad v průběhu mistrovství světa mělo zahřmít a obrovitá konstrukce Estadio Banorte by se měla zřítit k zemi.

Pikantnější – a mnohem mexičtější – jsou obživlí duchové minulosti v podobě toho, že když při stavbě arény došly peníze, 14 tisíc lidí do ní tehdy zainvestovalo výměnou za volný přístup na stadion na dalších 99 let. Právě oni teď žalují FIFA za to, že kvůli její akci nemohou na „svá“ místa zadarmo. Pozorovat to vše velký Cuauhtémoc, nejspíš by jen zakroutil hlavou.

Kroutit hlavou jde i nad jinými věcmi. Třeba nad tím, jak se sem vůbec dostat.

Rekonstrukce Aztéckého stadionu byla masivní a úplně hotovo nebylo ani pár týdnů před výkopem šampionátu při návštěvě Seznam Zpráv. Neexistuje snad větší kontrast mezi tehdy a teď. Po můstku směřujícím k aréně jsem kráčel sám, místo překřikujících se fanoušků vůkol jen štěbetali ptáci.

Dělníci viseli na lanech pod střechou, v prodejně suvenýrů domovského oddílu Club América drnčely přes zdi vrtačky a dvě prodavačky suvenýrů znuděně řešily, zda je lepší mrznout s klimatizací, nebo vyjít ven do 30 stupňů ve stínu.

Dnes už to je jiný frmol. A tak je nutné si říci, jak se cestou sem neztratit, protože Aztécký stadion je sám o sobě obrovská atrakce, a až po konci MS znovu obnoví možnost exkurzí, náleží na itinerář každého turisty, jehož zajímá sport a historie, ideálně obojí.

Možnost číslo jedna je sednout do auta. Tedy jako pasažér, řízení v Mexico City je pro návštěvníka čímsi mezi adrenalinovým sportem a asistovanou sebevraždou. Proto se nabízí aplikace Uber nebo její čínský konkurent Didi. Že bude zácpa, je téměř jisté. I když v Mexico City ke vzteku rodičů zkrátili školní rok, aby dopravě ulevili aspoň o dvě denní špičky v podobě rozvážení a vyzvedávání dětí, tohle je největší bolest megalopole.

Na fotbalovou slávu dnes zamíří 90 tisíc lidí, což zní samo o sobě výhrůžně. Ale jen do chvíle, než si uvědomíte, že v metropolitní oblasti Mexika žije až 25 milionů lidí a okolo Aztéckého stadionu vede jedna z výpadovek směrem na jih. Desetitisíce fotbalových fanoušků dopravě nepomohou, ale ta je šílená i kvůli každodennímu pohybu všech, co v Mexico City hledají práci a lepší život.

A tak je tu varianta číslo dvě: MHD. Jasná volba pro ty, kdož razí heslo, že zážitek nemusí být nutně příjemný, hlavně když je intenzivní. Však i na webu listu Milénio stojí u instrukcí pro fanoušky výmluvný dodatek o tom, že sednout do autobusu negarantuje dojezd dle jízdních řádů: „Vždy si zjišťujte aktuální situaci, uzavírky a dopravní opatření se mohou měnit.“

Pro start cesty budete potřebovat metro. To je metaforou celého Mexico City, babylonu paradoxů. Mění náladu za pár vteřin, chvíli jste v umělecké galerii a pak uhýbáte před jiskrami dělníků, kteří dobrušují dlaždice. Nevejít se do totálně ucpaného vagonu je ve špičce častěji pravidlo než výjimka. Až toto pravidlo pokoříte, dorazíte na konečnou modré linky číslo 2 do stanice Tasqueňa.

Když jsem zde zkoušel přesedat na autobus, jako bych spadl do lidského mraveniště. Okolo se škvařilo jídlo a přidávalo tropické výhni další stupně Celsia, vyhrávala hudba a všichni prodávali, co prodávat šlo. Autobusy projížděly těsně kolem hadovitých šňůr lidí, ale Mexičany nic z toho nijak zvlášť netrápilo. Zřízenec se žilami naběhlými jako Iggy Pop v klidu natíral zábradlí a ani se neotočil, když vedle něj hlasitě zatroubil řidič.

Naštěstí je tu jiná, výrazně pohodlnější varianta jménem tren ligero, povrchový „metrovlak“, který vyráží z konečné metra a staví přímo na zastávce Estadio Azteca. Potřebujete ovšem mít kartu pro hromadnou dopravu v Mexico City (prodávají ji ve stanicích metra) a pak z ní na turniketech na zastávce Tasqueňa zaplatit pouhé tři pesos, ani ne čtyři koruny.

Tren ligero následně prosviští kolem dalších stánků s jídlem u hlavní cesty. Z oken přes pomalu popojíždějící auta vidíte nádherně barevné fotbalové muraly a pak konečně dorazíte na místo činu. Namísto betonové džungle velkoměsta se najednou otevře fantastický panoramatický pohled na vrcholky sopek za Mexico City. Až z toho zalapáte po dechu – nikoli kvůli vysoké nadmořské výšce, výjimečně kvůli kráse okamžiku.

Tento pohled si vychutnali Pelé i Maradona, nenajdete ho nikde jinde na světě.

Jen tady, na nejposvátnějším z fotbalových stadionů. Na jehož trávníku právě začíná světový šampionát a za dva týdny si výsadu nastoupit zde užijí i Češi.