Závislost dospívajících na sportu: Holky touží být hubené a kluci svalnatí

V době, kdy velká část populace bojuje s nedostatkem pohybu, je vysoké sportovní nasazení často vnímáno jako něco výhradně chvályhodného. U některých dospívajících se ale může postupně vytrácet radost z pohybu a sport se začne měnit spíše ve zdroj tlaku, kontroly a přetěžování vlastního těla.

Nejde přitom jen o extrémní tréninkové dávky nebo ignorování bolesti a zranění. Psychologové upozorňují i na situace, kdy se sport stává způsobem regulace úzkosti, trestání sama sebe nebo snahy zasloužit si přijetí okolí. „Závislost vznikne postupně tak, že se propojí odměna, návyk a potřeba regulace emocí. Roli při vzniku mohou hrát i osobnostní charakteristiky, jako je perfekcionismus, nízké sebevědomí, silná orientace na výkon. V praxi to pak vypadá tak, že sport či pohybová aktivita už není radost a odreagování, ale povinnost,“ popisuje sportovní psycholožka Veronika Čech Baláková.

Jak se závislost projevuje? „Jedinec ztrácí kontrolu nad objemem cvičení, cvičí i přes zranění, nemoc či vyčerpání, cítí úzkost nebo vinu, když cvičit nemůže, a sport začne dominovat celému životu,“ říká odbornice.

Tento typ sebepoškozování bývá těžko rozpoznatelný. Zatímco pořezané ruce vyvolávají obavy a starosti, dospívající, který tráví celé dny sportem, bývá často oceňován. Přetěžování organismu tak může dlouho zůstávat bez povšimnutí – a někdy je dokonce rodiči, trenéry a dalšími dospělými podporováno.

Podle Veroniky Čech Balákové není pojem „nadměrné sportování“ odborně přesně vymezený, a psychologové i psychiatři proto častěji používají konkrétnější termíny jako závislost na cvičení nebo kompulzivní cvičení, což má jasně daná kritéria. Samotné velké množství sportu totiž ještě automaticky neznamená problém, a to ani u vrcholových sportovců – důležité je především to, jakou roli má sport v životě člověka, co mu přináší a zda nad ním dokáže mít kontrolu. „Závislost na cvičení vede podobně, jako jiné druhy závislosti, k negativním dopadům na zdraví a život člověka,“ vysvětluje psycholožka.

Je pochopitelné, že problémem není sport jako takový. „Pravidelná a přiměřená pohybová aktivita pomáhá redukovat napětí, odreagovat nepříjemné emoce a podílí se na budování duševní pohody,“ říká Veronika Čech Baláková. Rozdíl je podle ní především v motivaci a dopadech. Zdravý vztah ke sportu přináší radost, regeneraci a flexibilitu. Kompulzivní cvičení je naopak spojené s úzkostí, pocitem viny a neschopností odpočívat.

Varovným signálem je například situace, kdy dítě trénuje i přes zranění nebo nemoc, panikaří při vynechání tréninku, omezuje kvůli sportu kamarády, studium, další koníčky a jiné aktivity, výrazně mění náladu, ztrácí radost z pohybu nebo se trestá za „špatný výkon“ dalším cvičením. Rizikové bývá i obsesivní řešení váhy, jídla nebo kalorií. „Dospělí by měli zpozornět vždy, když pozorují u dítěte změny – ať už v chování, náladě, spánku, výkonu nebo zdravotním stavu,“ upozorňuje psycholožka.

Právě dospívání je obdobím, kdy může být riziko podobného chování vyšší. Adolescence přináší tlak na výkon, nejistotu ohledně vlastního těla i zvýšenou citlivost na hodnocení okolí. Sociální sítě navíc neustále produkují obrazy dokonalých postav, extrémních výkonů a motivačních hesel o překonávání vlastních limitů. U části dospívajících se tak sport postupně promění z radosti v povinnost. Pohyb už neslouží ke zdraví nebo zábavě, ale k potlačení úzkosti, pocitů selhání nebo nenávisti vůči vlastnímu tělu.

Výzkum norských vědců, publikovaný v roce 2022 v časopise Journal of Eating Disorders, sledoval více než 570 třináctiletých a čtrnáctiletých adolescentů. Zjistil, že sedm procent z nich vykazovalo klinicky významné známky kompulzivního cvičení. U části dětí se navíc objevovaly obsesivní myšlenky na pohyb i v době, kdy reálně necvičily. Studie upozorňuje, že problém souvisel například s pokusy o hubnutí, používáním fitness aplikací a motivací cvičit kvůli pocitům viny nebo studu.

Souhrn studií z roku 2023 na toto téma ukázal, že významnou roli hrají sociální tlaky – očekávání rodičů, trenérů, vrstevníků i obraz „dokonalého těla“ na sociálních sítích. Výzkumníci také v této studii potvrdili, že kompulzivní cvičení bývá často propojené s perfekcionismem, nízkým sebevědomím a poruchami příjmu potravy.

Sportovní psycholožka Veronika Čech Baláková upozorňuje, že děti si často neubližují vědomě. Přetěžování může vznikat postupně – jako reakce na pocit selhání, tlak na výkon nebo nedostatek jiných strategií zvládání emocí. „Pokud se děti či dospívající dostanou do stavu fyzického přetížení ze své vůle, bývá to způsobeno spíše neznalostí, nedostatečnou edukací nebo absencí funkčních zvládacích strategií pro regulaci emocí,“ říká Veronika Čech Baláková a uvádí i příklady z praxe: Cyklista po průměrném výkonu přidá další náročný výjezd jako formu trestu, golfista po neúspěšném turnaji tráví ještě dvě hodiny na drivingu v naději, že příště bude lepší.

„Dítě se může postupně naučit, že má hodnotu jen tehdy, když podává výkon,“ vysvětluje psycholožka. „Pokud zažívá ocenění za vysoké výkony, a naopak silnou kritiku či nezájem při chybách a neúspěchu, může si začít spojovat vlastní hodnotu právě s výkonem.“ Tlak přitom podle ní nemusí být vždy explicitní. Někdy stačí atmosféra, ve které se oceňuje „tvrdost“, překonávání bolesti nebo vítězství za každou cenu.

Někdy mohou i dobře míněné snahy rodičů a trenérů o rozvoj talentu vést k tomu, že na dítě postupně přibývají další tréninky, individuální lekce či nároky na výkon, aniž by zbýval dostatek prostoru pro odpočinek a přirozené potřeby dítěte. Děti přitom často nemají možnost tyto „naordinované“ aktivity samy korigovat a snaží se očekávání dospělých naplnit za každou cenu.

Ohledně toho, jestli se nadměrné sportování týká víc chlapců, nebo dívek, nejsou odborníci úplně jednotní. Kompulzivní cvičení bylo dlouho považováno hlavně za „ženský problém“, často spojený s anorexií a bulimií. Novější výzkumy ale ukazují, že u dospívajících chlapců bývá tento problém často přehlížený, protože u nich je extrémní sportovní výkon společensky více oceňovaný a méně nápadný.

Část studií dokonce naznačuje, že kompulzivní sportování je o něco častější u chlapců a mužů, jiné ale ukazují, že u dívek bývá silněji propojené s poruchami příjmu potravy, body image a sebehodnocením. Odborníci proto dnes spíš mluví o odlišných projevech podle pohlaví než o jednoznačné převaze jedné skupiny.

V už zmíněné norské studii sice chlapci dosahovali mírně vyšších skóre kompulzivního cvičení, ale celkový výskyt problému byl u dívek i chlapců podobný. Výzkumníci zároveň upozornili, že u chlapců hrála větší roli potřeba výkonu a používání fitness technologií, zatímco u dívek byly výraznější pokusy o hubnutí a nespokojenost s tělem.

Kanadská studie publikovaná v roce 2023 v časopise Eating Behaviors pak potvrdila, že kompulzivní sportování má u mužů a žen odlišný psychologický význam. U žen bylo mnohem silněji propojené s nespokojeností s vlastním tělem, restrikcí jídla a snahou kontrolovat váhu. Ženy také častěji používají cvičení jako způsob regulace negativních emocí.

U mužů se častěji pojilo s výkonovou orientací a pravidly kolem tréninku. Dívky bývají více vystavené ideálu štíhlosti a „fit“ vzhledu, zatímco u chlapců roste tlak na svalnatost, výkonnost a disciplínu. Výsledkem může být stejný problém - kompulzivní cvičení -, ale s jinou motivací.

Ve vrcholovém i výkonnostním sportu přitom bývá přetěžování často banalizováno. Bolest je vnímána jako součást úspěchu, únava jako důkaz poctivého tréninku. Jenže hranice mezi intenzivní přípravou a nebezpečným přetížením organismu bývá u dospívajících velmi tenká.

Čeští psychologové Martin Jelínek, Petr Květon a Iva Burešová ve studii z roku 2024 upozorňují, že syndrom přetrénování u adolescentních sportovců souvisí nejen s fyzickým vyčerpáním, ale také se zhoršenou náladou, problémy se spánkem, negativním sebepojetím a psychickou nepohodou.

Klíčovou roli v tomto problému hraje podle odborníků prostředí, ve kterém dítě sportuje. Trenér i rodiče mohou být důležitým ochranným faktorem – nebo naopak součástí problému. „Pokud dítě sportuje organizovaně, zodpovědnost za proces má trenér. Jeho způsob vedení a chování má velký vliv na to, zda dítě bude sportovat přiměřeně a zdravě,“ říká Veronika Čech Baláková.

Psycholožka upozorňuje, že problémem bývá prostředí, kde se toleruje ponižování, nadměrná kritika nebo tlak na výkon bez ohledu na zdravotní stav dítěte. „Pokud dítě žije v prostředí, kde se oceňuje tvrdost za každou cenu a výsledky jsou nadřazeny zdraví nebo respektu k druhým, může to přispět k rozvoji nízkého sebevědomí a pocitu bezmoci,“ vysvětluje a dodává, že se ve sportovním prostředí stále setkáváme s tím, že je normalizováno nevhodné chování dospělých, proti kterému se děti logicky nemohou bránit.

Pokud máte podezření, že vztah vašeho potomka ke sportu není úplně standardní, rozhodně byste neměli čekat na kolaps organismu nebo vážnou psychickou krizi. Pomoc je vhodné vyhledat už ve chvíli, kdy dítě ztrácí radost ze sportu, přestává odpočívat nebo se jeho život začne točit výhradně kolem výkonu.

V praxi často problém zachytí sportovní lékaři při preventivních prohlídkách. Důležitou roli ale mohou sehrát i rodiče, učitelé nebo trenéři. „Podle povahy obtíží se potom volí způsob pomoci, často v rámci multidisciplinárního týmu,“ vysvětluje Veronika Čech Baláková. Do péče se mohou zapojit sportovní psychologové, psychoterapeuti, psychiatři, nutriční specialisté, fyzioterapeuti i sportovní lékaři.

Základem je podle odborníků změna přístupu ke sportu i k vlastní hodnotě. Dospívající by neměli mít pocit, že jsou přijímáni jen tehdy, když vítězí. Právě v tom může být paradox sportu největší: aktivita, která má podporovat zdraví a psychickou odolnost, se bez bezpečného prostředí může proměnit v nástroj sebetrestání. A hranice mezi obdivovanou disciplínou a destruktivním přetěžováním bývá někdy mnohem tenčí, než se zdá.