Recenze: Nebylo by překvapení, kdyby film s Geislerovou získal ve Varech cenu

Ingrid pracuje v odlehlé slovenské okresní nemocnici. Byť má ambice stát se primářkou, její pracovní náplň působí podobně unyle a úřednicky jako celá normalizace, v níž se odehrává nový film režiséra Ivana Ostrochovského. Drama nazvané Pramen, které mělo v neděli večer světovou premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu a příští týden zamíří do kin, nahlíží temné téma státem řízené sterilizace Romek z ženské perspektivy.

Protagonistka hraná Annou Geislerovou se pohybuje v prostředí, kde je maďarština stejně běžná jako slovenština, a zdá se, že nemůže najít žádný smysl. Je unavená z práce i ze svého muže, který překypuje nadšením a pozitivitou, na vše odpovídá „to bude dobré“.

Z letargie hrdinku vytrhne bezprostřední nová devatenáctiletá sanitářka Agáta. Mezi ženami začne vznikat nečekaná sounáležitost.

Ivan Ostrochovský vypráví bezprostředně, obrazem, jeho film plyne pomalu jako místní ospalá řeka, u níž tráví čas romská mládež, přesto umí být podmanivý. Lyrické záběry přírodních kompozic se mísí s maximálními detaily na brouky, oči, rty. Tvůrcům se daří zachytit romskou komunitu autenticky, živelně, aniž by ji podávali jako něco exotického.

Třeba Ingridin manžel se divákům představuje v energické scéně, v níž diriguje dětský romský sbor, doslova žije rytmem, když hudbu doprovází gesty a posléze údery na nejprimitivnější bicí nástroj v podobě děravé židle. Je to enormně vtahující sekvence, která ovšem nesklouzává do kašírované malebnosti ani klišé typu „Romové hezky zpívají a tančí“.

Pramen nezachycuje dobu a její představitele jako nějakou mašinerii zla. Sterilizace je prostě jeden z rutinních úkonů, pacientky za ni dostávají zaplaceno, občas jim není pořádně vysvětleno, o jaký zákrok se jedná a jaké bude mít následky. To vše se však odehrává spíše letmo mezi řádky. A většina napětí pramení ze zvláštního rozporu mezi uhrančivými filmovými obrazy a náročným tématem.

V tomto ohledu je žilinský rodák Ivan Ostrochovský, autor filmu Služebníci nebo dokumentu Světloplachost, filmařem evropských parametrů. Umí přemýšlet o stylu, přitom s formou pracuje nenuceně.

Stejně nenuceně působí přátelství mezi Ingrid a Agátou v podání debutující Simony Boledovičové. Ačkoli je mezi nimi nejen generační propast – Agáta vyrůstala v dětském domově a je poloviční Romka.

Ženy si povídají doma, houbaří, Agáta se učí na autoškolu, aby mohla jezdit za svým „frajerem“, který je na vojně. Obyčejné, všednodenní chvilky se pozvolna propojují s tématem problematických lékařských úkonů, které probíhají na pozadí jako neměnný nekonečný proces. Podobně funguje i Ingridino manželské soužití.

Jenže právě u sporadických momentů, jež zachycují Ingrid s vysmátým pozitivním mužem Marošem, se jinak přesný a vizuálně nápaditý film trochu rozkližuje. Tady se zdá, že nikoli jen Ingrid, ale samotná její představitelka do daného prostředí nezapadá.

Jak se tato poněkud upjatá doktorka ocitla na bohémsky působící haciendě s prostorným oknem zabírajícím dvě stěny pokoje? Co dvojici spojilo? Zatímco u scén s mladou Agátou se ptát nemusíme, tady se pochyby objevují. Je běžné u takto koncipovaných, spíše pozorovatelských dramat nechávat ledacos zamlčené, avšak tentokrát sledujeme dvě tak rozdílné a v lecčem tajemné postavy, že bychom rádi věděli víc.

Je to škoda, protože snímek se snaží nehledat viníky, nedémonizovat komunismus. Vyhýbá se mnoha nešvarům podobných děl. Vykresluje svět, kde to ženy mají těžké, ať už pocházejí z romských poměrů, nebo mají ambice uspět v prostředí ovládaném muži. A film to vše ukazuje přirozeně.

Když Ingrid začne zpochybňovat skutečnost, že se sama podílí na rozhodování o potratech či sterilizacích coby šéfka odborné komise, nevznikne z toho nějaký vyhrocený střet, spíše kolegové nechápou, o co jí najednou jde. Tvůrci především zachycují onen vnitřní rozpor.

Pramen je trochu rozporuplný snímek. Střídá živelné chvilky s jemnou přírodní lyrikou, skvěle pracuje s romskými neherci, pozoruhodný je ve snaze zachytit náročné téma bez velkých gest, bez vykřičníků. Ale nakonec je to spíše film plný působivých pasáží než zcela soudržné, bezvýhradné dílo.

Často dokáže vtáhnout, ale chvílemi se divák přistihne, že přemýšlí třeba o tom, zda nebylo Marošovo a Ingridino obydlí do filmu vybráno čistě pro svou fotogeničnost a jako kontrast k vybydlenému romskému ghettu.

Přesto je Pramen silným účastníkem hlavní soutěže a nebylo by velké překvapení, kdyby získal třeba cenu za nejlepší režii.