Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém redaktoři SZ Byznys každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Být třikrát po sobě první, to už je výkon. V této soutěžní disciplíně ale bohužel o žádné vítězství nejde.
Eurostat každý měsíc srovnává státy EU podle toho, za kolik si půjčují. Poměřují se aktuální roční výnosy státních obligací se splatností deset let. Poslední údaje jsou za květen. Český dluh je za 4,89 procenta.
Není to úplně nejhorší. Najde se pár horších výtečníků, konkrétně Rumunsko, Polsko a Maďarsko. Česko ale vede v meziroční změně. Naše číslo stoupá nejvíc z celé unijní tabulky. A stejné to bylo i v dubnu a březnu.
Jistě, peníze zdražují po celém světě, ať už si půjčují státy, firmy nebo lidé. Éra levných zdrojů skončila s covidem, jakmile ji zalila globální inflační vlna. Kdo půjčuje, chce jistotu, že dostane časem zpět adekvátní hodnotu.
Poptávka po půjčkách je navíc rekordní. Státy jsou v součtu zadlužené nejvíc od druhé světové války a nebrzdí. Do toho ve firemním světě zuří nová technologická revoluce v podobě investic do umělé inteligence, kde si nikdo nechce nechat ujet vlak, takže zájemců o volný kapitál je najednou jako much.
Dlužníci v důsledku všech těchto jevů musí připlatit. Je-li ale česká přirážka větší než jinde, něco bude zřejmě špatně. A není tak těžké zjistit co.
Maďarsko má proti loňsku v tabulce Eurostatu jako jedna z mála zemí naopak slevu. Vyměnilo vládu a ta nová se chová vůči světu rozumněji. Věřitelé to chápou a jsou klidnější.
Česko má také novou vládu, ta ale otevřeně do světa volá, že si chce půjčovat víc. V lednu hned po nástupu předělala rozpočet, seškrtala armádní výdaje, o rok odsunula první splátku Dukovan – a i po těchto dvou úlevách si v parlamentu nechala zvednout limit pro letošní schodek (alias přírůstek dluhu) z 286 na 310 miliard.
Spolu se vším, co už máme napůjčováno z minula, překročí celkové závazky státu čtyři biliony, tedy 45 procent HDP. Před covidem to bylo necelých 30 procent.
Rozpočet na příští rok se už chystá a schodek má mít ještě větší. Nová vládní většina si kvůli tomu přepsala rozpočtová pravidla (prezident je tento týden správně vetoval) a do Bruselu poslala nový „fiskálně-strukturální plán“, kde šetření odkládá o dva roky. Ale možná o tři nebo o pět, protože jde o ryze formální dokument, který lze časem zase přepsat. Zvlášť když se za dva roky zase budou blížit volby.
Číslo z Eurostatu je průměrná sazba za celý měsíc na takzvaném sekundárním trhu. Tedy z burzovního světa, kde banky a jiné finanční instituce mezi sebou směňují dříve vydané vládní obligace jako kterýkoli jiný cenný papír. Cena a reálný výnos se mění v závislosti na tom, jak se jeví kredibilita věřitelské země, inflační vyhlídky či stabilita měny.
Eurostat má ve výpočtech zpoždění. Ale jiné zdroje ukazují, že český úrok dál zvolna stoupá. Tento týden překročil u nejsledovanějších desetiletých dluhopisů – podle denních online dat, tedy ještě ne v průměru za celý měsíc – pět procent. Výš byl naposledy v únoru 2023, kdy Česko zápasilo s energetickou krizí a dvoucifernou inflací.
Totéž je vidět i v praxi, když stát prodává nové obligace. Shodou okolností šly minulý týden do oběhu dvě nové emise dohromady skoro za deset miliard. První desetiletá s úrokem 4,787 procenta, druhá 11letá za 4,841 procenta. Loni tato čísla začínala trojkou.
Vyšší úrok znamená naprosto reálné výdaje, které mohly jít na cokoli užitečnějšího. Ale pozdě, teď odtečou každý rok k těm, kdo jsou ochotni zdejší život nad poměry financovat a vydělávat na tom. Letos takto Česko poprvé na úrocích zaplatí přes 100 miliard korun, před covidem to bylo jen 40.
Čerstvě ukončená daňová sleva u nafty dobře ukazuje, jak snadno tato čísla naskakují. Motoristé u pump ušetřili za čtvrt roku na dani kolem čtyř miliard korun, které si ale obratem Česko musí půjčit, aby v rozpočtu nechyběly. Při pětiprocentním úročení to znamená každý rok navíc 200 milionů jen na úrocích.
A nejde jen o nové dluhy. Když nějaký starší dluhopis dozraje do splatnosti, stát ho neumoří, jen za něj vydá další. Což je praxe, která se teď vymstí, protože místo starých levných peněz nastupují nové drahé. Jak ví koneckonců každý, kdo jde v dnešní době refixovat hypotéku. Stát musí takto letos vytlouct klín klínem v objemu 424 miliard. Úrok, který při tom vyprší, činil v průměru 2,7 procenta. Teď to bude pět.
Čili ještě jednou pro úplnost: 1) vláda si půjčuje víc, 2) to znamená nové úrokové náklady, 3) do toho postupně stoupá úročení starých dluhů a 4) chybí perspektiva obratu. Naopak ve vládním programu je toho ještě k zaplacení plno, od nižší DPH na limonády příští rok až po rušení penzijní reformy na konci volebního období. Není divu, že úroky rostou.
Vláda tvrdí, že chce jen peníze na investice, které se vrátí. Tomu ale struktura nových výdajů neodpovídá. Vesměs jde o provozní úlevy, které se jen projí, jako právě u nafty. Investice se platily i dřív a vešly se do rozpočtu. A vyrůst z dluhu – tím, že slíbené investice nakopnou ekonomiku – je strategie, o které politici rádi sní, ale málokdy ji úspěšně realizují.
Skutečný vládní plán byl jiný, politický. Netrápit občany utahováním opasků, jak to dělala dnešní opozice. Ale prostě jim namluvit, že se nemusí trápit, protože dluh zas tolik neškodí. Že si peníze prostě půjčíme jako Italové nebo Francouzi a všem bude líp.
Zpětná vazba z finančních trhů je to jediné, co může tuto iluzi ukončit. A facka se dostavuje nejen u státních dluhopisů. Když byla řeč o hypotékách, těžko čekat jejich zlevnění, když banky mohou teď půjčit tytéž peníze čím dál hladovější vládě – aktuálně za pět procent, bez práce a bez rizika.
Dobré vládnutí má mnoho parametrů – chovat se slušně, držet správnou zahraniční orientaci, respektovat instituce… A pak dělat plno dalších věcí, kde jde o nakládání s penězi. Po prvním půlroce je bilance výsledků Babišova kabinetu dost tristní na všech frontách.
Zajímají vás akciové trhy, energetika nebo plány českých podnikatelů? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
