Indie mezi dvěma frontami. Himálaj se mění v ozbrojenou pevnost

Na mapě vypadá Himálaj jako přirozená hradba oddělující indický subkontinent od Číny. Ve skutečnosti patří hranice v regionu k těm nejnejasněji vymezeným a celá oblast patří k těm nejvíce militarizovaným na světě.

V horách a pustých náhorních plošinách se tu k sobě přibližují území kontrolovaná Indií, Čínou a Pákistánem – třemi státy vyzbrojenými jadernými zbraněmi, které se neshodnou ani na tom, kde jeden stát končí a jiný začíná.

Jak je patrné ze zjednodušené orientační mapy, nejde zrovna o přehlednou situaci. Právě geografie nejlépe vysvětluje, proč indická armáda už desítky let počítá i se scénářem souběžného konfliktu s Čínou a Pákistánem.

Jedním z mála míst na světě, kde se na relativně malém prostoru přibližují územní nároky tří jaderných mocností, je Ladákh. Dříve byl součástí někdejšího knížecího státu Džammú a Kašmír, jehož osud od rozdělení Britské Indie zůstává předmětem sporu Indie a Pákistánu.

Na východě se pak Indie pře s Čínou o Aksai Čin, na západě navazuje na pákistánský spor o Kašmír.

Severně od Siačenu leží Šaksgamské údolí, které spravuje Čína na základě dohody s Pákistánem, kterou však Dillí neuznává. Nejenže jde o jeden z nejvýše položených vojenských prostorů světa, ale právě zde se geograficky téměř spojují dvě hlavní bezpečnostní obavy Indie - Čína a Pákistán.

Himálaj zásadně poznamenal rok 2020. Krvavý střet v údolí Galwan znamenal nejhorší čínsko-indickou pohraniční krizi za desítky let. Následující roky přinesly několik dohod, díky kterým vojáci v nejspornějších lokalitách ustoupili tak, aby nebyli v bezprostředním kontaktu. Návrat ke stavu před krizí se ale nekoná.

„Obě strany dnes podél Linie skutečné kontroly hlídkují aktivněji a vybudovaly poblíž ní stálé základny,“ uvedl pro Seznam Zprávy Manoj Joshi z indického think tanku Observer Research Foundation (ORF).

Síly, které Indie a Čína po roce 2020 rozmístily ve východním Ladakhu, podle něj z velké části zůstávají na místě. Riziko bezprostředního střetu v některých ohniscích se sice podařilo snížit, ale samotná hranice je výrazně militarizovanější než před Galwanem.

Proměna je vidět i v krajině. Indie i Čína v posledních letech urychlily budování horských silnic, mostů, tunelů, letišť a dalších zařízení, která umožňují dostat vojáky a zásoby k hranici podstatně rychleji než dříve.

Podle Joshiho má tato infrastruktura dvojí účinek. „Eskalaci usnadňuje, zároveň ale posiluje odstrašení,“ říká. Obě armády situaci na řadě míst podrobně sledují pomocí kamer a senzorů, což jim umožňuje na jakékoli změny situace pružněji reagovat.

Ladákh přitom představuje jen západní konec více než tři tisíce kilometrů dlouhého čínsko-indického pohraničního sporu.

Dál na východě se velmoci přou o Arunáčalpradéš - indický svazový stát, na který si však činí nárok Čína a označuje ho za Cang-nan neboli „jižní Tibet“. Spor o něj se přitom nevede jen mezi vojáky a pohraničními hlídkami. Obě země se snaží svou pozici upevnit mnohem trvalejšími prostředky – silnicemi, tunely, vesnicemi i mapami.

Pro Indii se jedním ze symbolů této strategie stal tunel Sela, otevřený v roce 2024. Celoroční spojení pod vysokohorským průsmykem zrychluje cestu směrem k Tawangu, jednomu z nejcitlivějších míst čínsko-indického sporu, a podle indické vlády usnadňuje také přesuny armády.

V prostředí, kde mohou sníh, laviny a horské průsmyky po měsíce komplikovat zásobování, představuje celoroční dopravní spojení významnou vojenskou výhodu.

Čína rozvíjí infrastrukturu stejnou logikou ve výrazně větším měřítku. V roce 2017 oznámila vláda Tibetské autonomní oblasti plán vybudovat v odlehlém pohraničí stovky nových sídel.

Do roku 2022 podle dostupných údajů vzniklo 624 takzvaných vesnic siao-kchang a další postupně přibývají. Řada z nich leží podél východního úseku Linie skutečné kontroly, tedy v blízkosti Arunáčalpradéše.

Nejde přitom pouze o podporu života v řídce osídlených horách. Satelitní snímky ukazují, že některá nová sídla doprovázejí silnice, komunikační zařízení a další infrastruktura využitelná civilisty i armádou.

Čínský armádní deník PLA Daily už v roce 2021 zdůrazňoval potřebu posilovat pohraniční infrastrukturu a motivovat obyvatele, aby se v těchto oblastech usazovali a „chránili vlast“.

Právě pohraniční vesnice tak mohou plnit několik funkcí zároveň. Pomáhají Pekingu udržovat obyvatelstvo v jinak téměř prázdných oblastech, zlepšují logistické možnosti bezpečnostních složek a zároveň vytvářejí faktickou přítomnost, kterou může Čína využívat při prosazování svých územních nároků.

Jde o typický nástroj takzvané šedé zóny – posilování pozice drobnými kroky, které nevyvolají otevřený ozbrojený konflikt.

Soupeření má ale i čistě symbolickou podobu. Peking zakresluje Arunáčalpradéš do svých oficiálních map jako čínské území a opakovaně zveřejňuje vlastní čínské názvy tamních měst, vesnic, hor a řek. Snaha prosadit území pod názvem Cang-nan se opakuje pravidelně - i letošní pokus Pekingu však Dillí odmítlo s tím, že přejmenování míst nemůže změnit skutečnost, že území je součástí Indie.

Historie čínsko-indických jednání ukazuje, že čínská pozice nebyla vždy stejně rigidní. Podle Manoje Joshiho byl Peking v minulosti připraven hledat kompromis.

„Čína byla v roce 1960 i na počátku 80. let ochotná vyměnit Arunáčalpradéš za Aksai Čin, a proto je třeba její nárok pečlivě prověřit, ať už tvrdí cokoli. V poslední době požadovala jako minimální podmínku pro celkové urovnání sporu oblast Tawang, což Indie kategoricky odmítla,“ uvedl pro SZ.

V posledních desetiletích se ale těžiště sporu posunulo zejména k Tawangu, který má vedle strategického významu také mimořádnou náboženskou hodnotu pro tibetský buddhismus.

Již více než pět desetiletí se indická armáda obává především jedné věci – války na dvou frontách.

Indie by podle předpokladů dokázala čelit každému protivníkovi samostatně, současný tlak na severní i západní hranici by však její vojenské zdroje výrazně zatížil.

Jak pro SZ vysvětlil Sushant Singh z americké Yale University, pravděpodobnost takového scénáře je sice v současnosti nízká, samotná hrozba ale existuje a indická armáda s ní musí počítat.

„Míra a podoba spolupráce mezi Čínou a Pákistánem se může lišit, ale pro Indii jde o skutečný scénář vojenského plánování,“ říká Singh. „Armády se koneckonců připravují podle schopností protivníka a geografie, nikoli podle jeho úmyslů.“

V posledních letech výrazně vzrostla vojenská závislost Pákistánu na Číně. Obě armády pravidelně cvičí, Peking je pro Islámábád hlavním dodavatelem zbraní a strategické propojení obou zemí doplňuje také Čínsko-pákistánský ekonomický koridor, jehož část vede přes Indií nárokovaný Gilgit-Baltistán.

Právě konflikt Indie s Pákistánem v roce 2025 podle Singha ukázal, že vztah mezi Islámábádem a Pekingem už dávno nespočívá pouze v nákupu čínských zbraní.

„Konflikt v roce 2025 odhalil velmi úzký charakter vojenské spolupráce mezi Čínou a Pákistánem,“ hodnotí. Podle něj poskytovaly čínské technické týmy Pákistánu operační podporu v reálném čase a indické ztráty souvisely s použitím čínských raket a letounů.

Za ještě významnější však považuje to, že pákistánské letectvo využilo taktické postupy získané během společných cvičení s čínským letectvem.

Konflikty Pákistánu s Indií zároveň Pekingu poskytují vzácnou možnost sledovat čínské zbraně v reálném nasazení. Podle Atula Kumara z ORF může Čína jejich výkon porovnávat mimo jiné se západními systémy ve výzbroji Indie a využít zkušenosti jak pro další vývoj, tak pro zbrojní export.

Kde přesně končí vojenská podpora spojence a začíná společně vedená válka, podle Singha nelze určit jedinou ostrou hranicí. „Pokud Pákistán během konfliktu používá čínské zbraně, čínské taktické postupy, čínské zpravodajské informace a čínskou operační podporu, je to samo o sobě z indické perspektivy velmi vysoký stupeň propojení,“ říká.

Atul Kumar z ORF je opatrnější. Loňský konflikt podle něj ukázal, že čínsko-pákistánská spolupráce je hluboká, ale stále „spíše kalibrovaná než integrovaná“. Peking dodává zbraně, poskytuje výcvik a podporuje pákistánské průzkumné schopnosti, Čína a Pákistán však nemají společné velení ani jednotnou válečnou doktrínu.

Podobně varuje před představou automatické společné fronty i Manoj Joshi. Čína a Pákistán sice mají úzké vojenské vztahy a pravidelně provádí společná cvičení, netvoří však formální obrannou alianci se závazkem přijít si automaticky na pomoc. „Číňané využívají pákistánskou hrozbu k tomu, aby udržovali Indii v nejistotě,“ uvádí pro SZ.

Ani na pravděpodobnosti skutečné války na dvou frontách se experti úplně neshodují. Podle Singha jde o reálný plánovací scénář, ve kterém by Indie byla „velmi zranitelná“, bez dostatku prostředků k plnohodnotnému boji na obou frontách. Zvlášť obtížná by pak byla konfrontace s Čínou.

Joshi je skeptičtější - podle dosavadního chování Pekingu se mu nezdá příliš pravděpodobné, že by Čína a Pákistán vstoupily do války proti Indii společně. Za reálnější považuje opačný scénář: pokud by nejprve vypukla velká čínsko-indická válka, situace by mohl využít Pákistán.

V diplomatické rovině se přitom Dillí a Peking znovu sbližují. Obnovily některé kontakty přerušené po Galwanu a snaží se stabilizovat širší vztah. V horách ale zároveň pokračuje závod ve výstavbě infrastruktury a vojenských kapacit.

Joshi proto odmítá představu, že by už bylo možné mluvit o skutečné normalizaci. „K normalizaci nemůže dojít, dokud nevyřeší svůj pohraniční spor,“ říká. „Právě tam nyní obě země investují stále více peněz a posilují infrastrukturu i vojenské kapacity.“