Indie se bojí „vodní zbraně“ Číny. Oplácí stejnou mincí a ohrožuje sama sebe

Na skále nad řekou Siang v indickém Arunáčalpradéši se přes noc objevil jednoduchý nápis: „NO DAM, NO SURVEY“. Žádná přehrada, žádný průzkum.

Nezůstalo jen u hesel. Když do horské vesnice Parong dorazili pracovníci státní energetické společnosti připravující průzkum pro jednu z největších plánovaných indických přehrad, místní jim poškodili techniku, zničili nedaleký most a vyplenili stany policistů vyslaných k ochraně operace.

Siang pro ně není jen řekou. Na jeho březích předkové arunáčalské komunity Adi stavěli domy, zakládali vesnice a obdělávali půdu, která dnes živí i jejich rodiny.

Pokud Indie obří přehradu skutečně postaví, část údolí nejspíš zalije voda, zanikne nejméně 16 vesnic a celkově zasáhne do životů více než 100 tisíc lidí.

Indický projekt přitom není jen snahou vyrábět více elektřiny.

O několik stovek kilometrů výše po proudu, kde se Brahmaputra ještě jmenuje Jarlung Cangpo, staví Čína gigantický hydroenergetický komplex s ambicí stát se největším svého druhu na světě.

Pět kaskádových elektráren má vzniknout na úseku, kde řeka během pouhých 50 kilometrů klesne přibližně o dva kilometry.

Ve hře přitom není žádná okrajová horská řeka. Brahmaputra patří množstvím vody mezi zhruba desítku nejvodnatějších řek světa, a její povodí živí desítky milionů lidí od Tibetu přes severovýchodní Indii až po Bangladéš. Zároveň unáší mimořádné množství sedimentů a její tok je známý prudkými výkyvy, povodněmi a intenzivní erozí.

Kontrola tak významného toku už více než deset let živí jeden z nejdramatičtějších scénářů čínsko-indického soupeření: představu, že Peking jako mocnost na horním toku získává do rukou „vodní zbraň“, kterou by mohl v krizové chvíli použít proti Indii.

Čínské projekty jsou proto v části indické debaty vykreslovány jako otázka národní bezpečnosti a indickou odpovědí se stává logika „přehrada za přehradu“.

V bezpečnostních a strategických debatách se proto už roky objevují varování před budoucí „válkou o vodu“ mezi Indií a Čínou. Dva odborníci, které Seznam Zprávy oslovily, však podobný scénář mírní – každý z trochu jiného důvodu.

Sumit Vij, odborník na politiku přeshraničních vod z nizozemské Wageningen University & Research, upozorňuje, že skutečným jádrem čínsko-indického konfliktu není Brahmaputra.

„Indie a Čína mají mnoho problémů a tím největším je území. Existuje řada sporů kolem hranic a někdy eskalují až k použití zbraní a ke střetům mezi armádami. To ale není kvůli vodě Brahmaputry,“ říká.

Řeka je podle něj do soupeření zatažena mimo jiné proto, že protéká Tibetem a citlivými pohraničními oblastmi. „Vzniká představa, že právě tam může dojít k válce o vodu. K té podle mě nedojde, voda ale bude využívána jako nástroj, kterým se země budou snažit navzájem ovlivňovat.“

Nilanjan Ghosh, ekonom a odborník na vodní politiku z Observer Research Foundation, jde ještě o krok dál a zpochybňuje samotný předpoklad, na kterém stojí obava z čínské „vodní zbraně“, tedy že Peking dokáže díky poloze na horním toku rozhodovat o tom, kolik vody do Indie vůbec přiteče.

„Téma politizují především lidé, kteří nerozumějí hydrologii a hydrometeorologii,“ míní Ghosh. Čínský projekt podle něj politický význam bezpochyby má. „Čína může říkat: ‚Jsme země na horním toku a stavíme vodní elektrárnu.‘ To lze chápat jako politický signál, ale otázkou je, zda jde skutečně o hrozbu a v čem přesně tato hrozba spočívá.“

Geografická převaha však neznamená, že může Peking Brahmaputru jednoduše „vypnout“.

V tom je podle Nilanjana Ghoshe velká část veřejné debaty zavádějící. Ačkoli zhruba 56 procent délky toku leží na čínském území, tato část dodává jen zhruba deset až dvanáct procent vody, kterou Brahmaputra nese dál. Tibetská náhorní plošina leží ve srážkovém stínu - teprve po překročení Himálaje řeku dramaticky posílí monzunové srážky a množství přítoků v severovýchodní Indii.

Rozdíl je obrovský. U tibetské stanice Nu-sia dosahuje podle Ghoshe roční průtok zhruba 31 miliard metrů krychlových. Po opuštění Číny je to asi 135 miliard, v Guváhátí už zhruba 526 miliard a v Bangladéši přes 600 miliard metrů krychlových. Řeka tedy většinu své síly nabere až poté, co opustí tibetskou náhorní plošinu.

Ani během suchého období podle něj není čínský příspěvek k celkovému toku dominantní. Skutečné riziko tak leží jinde - nikoli příliš málo vody, ale příliš mnoho vody najednou.

Nový čínský projekt vzniká v seizmicky aktivním Himálaji a relativně blízko indické hranice.

„Každá stavba je projektována tak, aby odolala určité intenzitě zemětřesení. Ale co se stane, pokud přijde silnější? Stejná otázka se týká i nového čínského projektu. Pokud by došlo k protržení přehrady v důsledku zemětřesení, dopad by pocítila i Indie,“ uvádí Ghosh a dodává, že ani Indie by stavbu přehrad neměla považovat za nějaké módní nebo automatické řešení.

„Musí přemýšlet o celém říčním systému a množství ekosystémových služeb, které řeka poskytuje,“ poznamenává. Pokud by došlo k havárii přehrady nebo k náhlému vypuštění velkého množství vody bez dostatečného varování, mohly by prudké záplavy zasáhnout především Arunáčalpradéš.

Obavu z bezpečnosti přehrad a včasného sdílení hydrologických dat cítí i Vij. Pokud by se stavba protrhla, následky by podle něj mohly být ničivé níže po proudu.

Ani to, že Čína dle odborníků nedokáže severovýchodní Indii jednoduše připravit o vodu, ale neznamená, že přehrady nemají politický význam. Právě v hodnocení tohoto významu se oba oslovení experti částečně rozcházejí.

„Je to naprosto politické,“ říká Vij, podle kterého Peking oznamování přehrad a další infrastruktury využívá i v době zvýšeného napětí na hranici. „Čína zároveň velmi jasně prosazuje svou představu vodní a energetické bezpečnosti bez diskuze se zeměmi ležícími níže po proudu,“ dodává.

Ghosh je opatrnější. Přehradu považuje za politický signál čínské převahy na horním toku, nikoli však automaticky za zbraň, kterou by Peking dokázal Indii připravit o vodu.

Obavy už mají velmi konkrétní následky. „Pokaždé, když Čína oznámí výstavbu přehrady, Indie oznámí další přehradu. Je to nepřetržitý závod v přehradách mezi Indií a Čínou,“ popisuje Vij. Problém podle něj spočívá v tom, že cenou za strategickou odpověď Pekingu mohou být sami indičtí obyvatelé.

Stavba přehrad znamená zábory rozsáhlého území, zásahy do lesů a ekosystémů i přesídlování komunit v jedné z biologicky nejcitlivějších oblastí světa. „Tento závod v přehradách je pro Indy škodlivější než pro Číňany,“ tvrdí Vij. „V tomto závodě dlouhodobě nikdo nevyhraje.“

Ghosh je ještě přímočařejší. „Je to trochu jako snažit se zasáhnout protivníka tím, že si postřelíte vlastní ruku,“ reaguje na otázku, zda dává vědecký smysl odpovědět na čínskou přehradu další indickou přehradou.

Obava z „vodní zbraně“ přitom dostává zvláštní rozměr při pohledu na druhou indickou hranici. Zatímco vůči Číně leží Indie níže po proudu a obává se kroků Pekingu, vůči Pákistánu je sama státem na horním toku. Po pozastavení smlouvy o vodách Indu navíc začala otevřeně mluvit o omezení vody směřující přes hranici.

Pro Pákistán by případné významnější omezení toku bylo citlivé už proto, že na systému Indu závisí zhruba 80 procent jeho zavlažovaného zemědělství.

Právě toto srovnání podle Ghoshe ukazuje, proč je pojem „vodní zbraň“ nebezpečně zjednodušující. „Někteří čínští strategičtí experti tvrdí, že pokud Indie zastavuje vodu Pákistánu, musí počítat s obdobnou reakcí Číny. Takové srovnání ale hydrologicky nedává smysl, protože jde o dva zcela odlišné říční systémy,“ podotýká.

U Indu podle něj pochází z tání ledovců a ledu přibližně 52 procent průtoku, zatímco u Brahmaputry jen kolem 12 procent. Zásah do horního toku proto může mít na řece silně závislé na vodě z vysokých hor mnohem větší důsledky.

Do už tak obtížně předvídatelného systému navíc vstupuje klimatická změna. Brahmaputra podle Vije zatím není řekou, jejímž hlavním problémem by byl nedostatek vody – historicky jsou jím spíš povodně. V některých částech povodí se ale v posledních deseti až patnácti letech začínají objevovat také období hydrologického a meteorologického sucha.

Budoucnost tudíž nemusí přinést jednoduše „méně vody“, spíš větší extrémy: intenzivnější srážky a záplavy na jedné straně, delší suchá období na druhé. A čím méně předvídatelná řeka bude, tím důležitější bude vědět, co se právě děje za hranicí.

Nejdůležitějším obranným nástrojem Indie tak podle Ghoshe nemusí být další betonová hráz, ale informace.

Dillí a Peking už mechanismus pro výměnu hydrologických dat mají, Ghosh však upozorňuje, že současné měřicí stanice leží příliš vysoko proti proudu.

Většina důležitých hydrometeorologických jevů se odehrává až níže - poté, co Jarlung Cangpo překročí hlavní himálajský hřeben. Tam se objevují vysoké srážky, monzuny, přívalové povodně nebo průtrže mračen.

Pro Indii by byly mnohem užitečnější údaje z okolí nového čínského projektu, zejména informace o průtoku, srážkách a případném vypouštění vody, které by umožnily včas varovat obyvatele Arunáčalpradéše.

Vij míní, že samotná data nestačí bez institucí, které by udržovaly obě země v pravidelném kontaktu a pomáhaly budovat důvěru. Čínsko-indické vztahy jsou zatížené územními spory, vojenským soupeřením i nacionalismem a právě přeshraniční řeka se může snadno stát dalším nástrojem tohoto konfliktu.

„Musíme se soustředit na diplomatická řešení. Nejde jen o armádu, území nebo vodu. S měnícím se klimatem a extrémními problémy, které nás čekají, jde o naše přežití. Jediná možnost je přijít ke společnému stolu a hledat řešení. Jiná cesta není,“ říká.

„Voda nezná státní hranice,“ uzavírá Vij.