Historik Sylla varuje: Amerika míří k „fiskální zkáze“ jako loď bez kormidla

Pro americkou ekonomiku je v současnosti největším rizikem veřejný dluh, který překonal hranici 40 bilionů dolarů. Spojeným státům totiž nebezpečně rostou náklady na splátky, které by mohly ohrozit stabilitu veřejných financí i samotného státu. V rozhovoru pro podcast PFI Talks, který vzniká ve spolupráci se Seznam Zprávami, to tvrdí finanční historik Richard Sylla, který je emeritním profesorem na New York University a bývalým prezidentem Economic History Association.

Všechny vyspělé země západního světa se potýkají se stejným problémem vysokého zadlužení. Sylla připomíná, že ještě v roce 1981, kdy byl sám v produktivním věku, poprvé překročil dluh hranici jednoho bilionu dolarů. Dnes je čtyřicetinásobný.

Podle něj se politické rozdělení na „utrácející demokraty“ a „fiskálně zodpovědné republikány“ od 80. let rozpadlo: „Od 80. let se z republikánů stali velcí utráceči, stejně jako z demokratů. A v americké politice nemůžete zvyšovat daně, ale zároveň nemůžete snižovat vládní výdaje.“ Výsledkem je podle něj současná situace, kdy výdaje státního rozpočtu výrazně převýší příjmy. Podle odhadů Úřadu pro rozpočet Kongresu má letos deficit federálního rozpočtu USA činit přibližně 5,8 procenta hrubého domácího produktu (HDP). A to v situaci, kdy v ekonomice panuje fakticky plná zaměstnanost. Nebezpečně to připomíná letošní rozpočet Česka, který je výrazně deficitní v období hospodářského růstu.

Za hlavní příčinu problému označuje povinné, tedy mandatorní výdaje, jako jsou programy sociálního a zdravotního pojištění (Social Security a Medicare), nikoli výdaje, o kterých aktuálně rozhoduje vláda. „Jsou jako loď mířící ke ztroskotání. Dojdou jim peníze a s tím se musí něco udělat,“ popisuje Sylla situaci, kterou podle něj většina politiků z obou stran zatím odmítá řešit. Jedním z mála konkrétních návrhů je podle něj myšlenka senátorky Elizabeth Warrenové zrušit strop příjmů, ze kterých se odvádí sociální pojištění, tedy řešení, které by přineslo výrazně vyšší příjmy, ale politicky je zatím neprůchodné.

Sylla zároveň varuje, že pokud se schodek nepodaří dostat pod kontrolu jinak, může se řešením stát inflace. Připomíná paralelu se 70. lety a tzv. velkou inflací a naznačuje, že podobný scénář se může opakovat i dnes.

Kontrast k dnešní fiskální nekázni nabízí osobnost, jíž Sylla zasvětil velkou část své vědecké kariéry: Alexander Hamilton, který byl prvním ministrem financí Spojených států. Když se Hamilton ujal úřadu v roce 1789 ve věku 34 let, byly Spojené státy fakticky bankrotující zemí s primitivním finančním systémem. Do roku 1803 se jim však úvěrový rating zlepšil natolik, že dokázaly na evropských trzích umístit dluhopisy v hodnotě 11,25 milionu dolarů a financovat tak koupi Louisiany.

Hamilton podle Sylly postupoval v jasném pořadí kroků: nejprve fiskální konsolidace, teprve poté měnová unie. Klíčovým krokem bylo převzetí dluhů jednotlivých států federální vládou. „Hamilton dokázal přesvědčit Kongres, aby schválil převzetí většiny dluhů jednotlivých států. Tím vznikl jeden americký národní dluh,“ říká Sylla. Tento krok podle něj nejen ulevil rozpočtům jednotlivých států a pomohl udržet zemi pohromadě v 90. letech 18. století, ale zároveň položil základ moderního trhu s americkými státními dluhopisy. Hamilton při této příležitosti vydal tři typy cenných papírů, které jsou přímými předchůdci dnešních vládních obligací.

Na fiskální konsolidaci pak navázalo vybudování měnové infrastruktury: založení první Banky Spojených států a definice amerického dolaru v takzvané mincovní zprávě z roku 1791, kde Hamilton stanovil hodnotu dolaru ve váze stříbra a zlata.

Evropa v moderní době postupovala úplně opačně, kdy nejprve vytvořila měnovou unii v podobě eura a společné centrální banky, ale fiskální unii nikdy nedokončila.

Hamilton podle Sylly také vědomě budoval nezávislost centrální banky na politické moci. Ve své zprávě o bance z prosince 1790 prosadil, aby stát vlastnil jen dvacetiprocentní podíl v Bance Spojených států, zbylých osmdesát procent zůstalo v soukromých rukou. „Nechtěl, aby banku ovládali politici. Tvrdil, že pokud politici ovládnou centrální banku, je jen otázkou času, kdy zneužijí svou moc, vytvoří příliš mnoho peněz a rozpoutají inflaci,“ shrnuje Sylla Hamiltonovu argumentaci, která je dnes i ve světle současných politických tlaků na Federální rezervní systém překvapivě aktuální.

Podle Sylly Hamilton nezůstal jen u fiskální a měnové stabilizace a jeho politika zároveň nastartovala bezprecedentní rozvoj akciových společností. Zatímco v Británii až do 20. let 19. století platil zákon z období Jihomořské bubliny (1720), který omezoval banky (kromě Bank of England) na malá partnerství s nejvýše pěti až šesti společníky, americké státy v téže době registrovaly podnikání řádově tisíců firem. Podle výzkumu, na kterém se Sylla sám podílel, americké státy mezi lety 1790 a 1860 vydaly zhruba 23 tisíc zakládacích listin korporací. Nejčastěji se jednalo o bankovní činnost, dopravní projekty (mosty, silnice, průplavy, později železnice), pojišťovny či vodárny.

Na počátku 20. století pak podle citovaných studií připadalo na Spojené státy až 60 procent všech korporací na světě.

Sama Banka Spojených států se stala modelovým příkladem. Byla zdaleka největší korporací v zemi a zároveň ziskovým podnikem, jehož dividendy převyšovaly úrok z vládní půjčky, kterou stát použil na nákup svého dvacetiprocentního podílu. Hamilton tak naučil jednotlivé státy, že investice do bank může být zdrojem příjmů, který umožňuje financovat vládní činnost bez zvyšování daní.

Sylla tento komplex kroků označuje za americkou „finanční revoluci“. Podle jeho teze musí zdravé veřejné finance, stabilní bankovnictví, funkční centrální banka a rozvinuté kapitálové trhy vzniknout dříve, než se ekonomika může vydat na cestu trvalého růstu, nikoli až jako jeho následek. Ve svém výzkumu nachází stejný vzorec i v Nizozemsku 17. století, v Anglii před průmyslovou revolucí a v Japonsku éry Meidži.

Podle Sylly jde o mechanismus, který historikové při hodnocení Hamiltonova odkazu často podceňují. Místo toho se soustředí na to, že zkonsolidoval veřejné finance, ale méně už na skutečnost, že tím zároveň vybudoval finanční systém, který od té doby pohání americký hospodářský růst.