Česko v éře tisíců výdejních boxů. Co dělat, aby nehyzdily města?

V ulicích českých měst „vyrostly“ v posledních letech tisíce výdejních boxů. Šetří čas a pro mnohé se staly první volbou při nakupování na internetu. S bobtnáním jejich počtu ale sílí i nutnost najít cestu, jak s nimi žít tak, aby nehyzdily veřejný prostor. Jaké recepty fungují?

Po celém Česku jsou jich tisíce. Přesněji už kolem 14 tisíc, přičemž jejich provozovatelé plánují rozmisťovat další. Velká část zákazníků totiž samoobslužné výdejní boxy ráda využívá. Nelze se moc divit - objednané zboží si v nich můžete vyzvednout tam, kde si zvolíte, a často také v naprosto jakoukoliv denní dobu. Nejde přitom jen o zboží z e-shopů. Od července je třeba možné si do výdejního boxu nechat doručit i nový řidičský průkaz.

Nezřídka ovšem výdejní boxy poutají také negativní ohlasy. Podle kritiků umístění a podoba boxů mnohdy nerespektuje, nebo dokonce hyzdí jejich okolí.

„Tou nejhorší možností je to ‚mrsknout‘ jen tak do prostoru. U nás (v Česku) je to bohužel ta nejčastější možnost,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 designérka Veronika Rút, která se dlouhodobě zabývá otázkou kultivace veřejného prostoru. Založila také neziskovou organizaci Naše kultivovaná města, která letos zpracovala sadu doporučení pro české radnice, jež by jim - v případě, že o to budou mít zájem - měla pomoci, jak boxy vhodně začlenit do městského prostoru.

Pravidla pro umisťování boxů už na základě této strategie v minulých týdnech a měsících přijali radní třeba v Českých Budějovicích nebo Olomouci. Nový manuál má od června také Praha, kde se na jeho vzniku podle magistrátu podíleli i provozovatelé výdejních boxů. Vedení Prahy navíc doufá, že s nimi v budoucnu podepíše memorandum, které by se týkalo i boxů mimo městské parcely.

Právě na soukromých pozemcích - a tedy i mimo dosah závazných pravidel, která město může přijmout - většina výdejních boxů stojí. „Nikdo se nezabývá tím, jak je to instalováno. A to je asi jádro toho problému,“ říká Rút s tím, že zmíněná strategie míří právě k tomu, aby se města s firmami aktivně dohodla, protože „jiná cesta než dohoda v podstatě není“.

Na nemovitosti soukromníka ostatně letos na jaře „vyrostl“ i výdejní box v Hradci Králové, který vybudil jednu z největších vln odporu z poslední doby. Internetový prodejce Alza ho totiž umístil do těsné blízkosti ceněného díla sochaře Vladimíra Preclíka s názvem Květ Polabí. Po kritice části místních a odborníků firma uznala, že „umístění tohoto Alzaboxu se nám nepovedlo“. Později objekt přemístila o několik metrů dál a umístila na něj informační panel o Preclíkovi a jeho díle.

Podle Veroniky Rút byl celý příběh příkladem „ignorace veřejného prostoru“, kdy za větší problém než samotný vzhled boxu označuje způsob, jakým „napadal“ kulturní hodnotu místa.

Jaký je tedy recept na vhodné nakládání s výdejními boxy? Designérka Rút vysvětluje, že při vytváření strategie se inspirovali v zahraničí. Za příklad země, kde „vidíme, že to jde“, uvádí Dánsko. „V Dánsku mají obrovský počet výdejních boxů (v přepočtu) na hlavu. A ani jeden není špatně umístěný, respektive jsme takový nenašli. Je to (umisťováno) v (přístupných) interiérech, v podchodech, průchodech… Je to schované, neruší to. (…) Není potřeba to mít na náměstí vedle sochy,“ dodává s tím, že vhodné je také třeba zapuštění boxů do fasády či plotu.

Neúměrně narušovat veřejný prostor nicméně mohou nejen výdejní boxy. Veronika Rút poukazuje na obecně velký počet „plechových krabic“ v českých ulicích, kdy je možné najít i takové speciality, jako jsou automaty na brambory: „Každá věc, co vidíme v supermarketu - ty desítky tisíc věcí - může mít ve veřejném prostoru svůj automat, pokud tomu město nenastaví nějaké hranice či pravidla. (…) Není možné mít na úplně každý produkt neomezený počet automatů na každé ulici. To se tam prostě nevejde.“

Potřebu do nějaké míry regulovat nakládání s veřejným prostorem přitom zakladatelka organizace Naše kultivovaná města v rozhovoru pro podcast 5:59 zmiňuje opakovaně. Poukazuje i na období přechodu k demokracii na začátku 90. let, kdy podle ní pocit, že „najednou nejsou žádná pravidla“ vedl ke zrušení i těch pravidel, která dávala smysl - jako příklad uvádí princip ve stavebním zákoně, který určoval, aby z každé veřejné stavby putovalo několik procent celkového rozpočtu na uměleckou výzdobu.

„My teď postupně přicházíme na to, že ta pravidla jsou potřeba. Ve městě se tomu nevyhneme,“ míní Rút. Nevyhovující stav veřejného prostoru - jeho špatná „kondice“ - totiž podle ní má celou řadu negativních efektů, včetně toho, že zesiluje „celospolečenskou depresi“. Západní studie pak podle ní ukazují třeba i to, že zanedbaný veřejný prostor povzbuzuje vandalismus a růst kriminality. A v neposlední řadě určitě ani nevybízí k tomu, aby v něm člověk chtěl trávit tolik času.

„Takže to není estetický problém nějakých pár designérů, ale je to problém celé společnosti. A určitě bychom to měli řešit a investovat do toho,“ podotýká Veronika Rút.

V podcastu 5:59 také například uslyšíte o tom, jaké rozdíly podle Veroniky Rút panují v přístupu k veřejnému prostoru v Česku a některých jiných evropských zemích. Anebo jak velký zájem mají tuzemská města o kultivaci nakládání s výdejními boxy. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.