Vrátil se ze zapáchající Kuby. Místní jsou zesláblí, nezvládají pracovat, líčí

Země, která si říká Ostrov svobody, se pro své obyvatele stále více stává pastí útlaku a bídy. Vleklé hospodářské potíže na Kubě letos výrazně umocnilo ropné embargo ze strany USA. Jak se ve svízelných podmínkách žije běžným lidem? A srazí krize komunistický režim? Kubánskou realitu popisuje v 5:59 reportér Seznam Zpráv, který se z ostrova před několika dny vrátil.

Ostrov svobody. Socialistický ráj. Komunistická diktatura. Tři slovní spojení, která ilustrují, jak propastně se mohou lišit pohledy na jeden a tentýž stát. Každé z nich v souvislosti s karibskou Kubou odráží něco jiného: propagandu, romantizovanou představu, tvrdou politickou realitu.

V posledních týdnech a měsících z Kuby přicházejí zprávy, které načrtávají ještě jiný obrázek. Kuba se totiž stále více noří do hlubokých hospodářských problémů, zesilovaných i tím, že na ni zaměřila svou pozornost americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa. Spojené státy už desítky let uplatňují vůči Kubě blokádu. Po lednovém zásahu ve Venezuele a odvlečení tamního prezidenta Nicoláse Madura ale Washington uvalil na Kubu také ropné embargo.

„Ta bída je tam zdrcující. (…) Většina Kubánců je jídlo dvě od nějakého velkého hladu,“ líčí novinář ze zahraniční redakce Seznam Zpráv Eduard Freisler, co viděl na Kubě během své dubnové návštěvy. Autor čerstvé série reportáží, jemuž také na základě jeho cest na ostrov vyšla v loňském roce kniha Kubánské tango v rytmu blues, teď neutěšené podmínky, v jakých se odehrává život běžných Kubánců, popisuje v rozhovoru pro úterní vydání podcastu 5:59.

Má přitom s čím srovnávat, protože situaci přímo na Kubě sledoval i v únoru 2025. Po více než roce jde ale z jeho pohledu o dramaticky jinou zemi, kde lidé trpí nedostatkem pitné vody, kde jsou výpadky elektřiny na denním pořádku a kde například ani v Havaně prakticky nefunguje odvoz odpadků, takže hlavní město doslova zapáchá.

Veškerá bída, které byl Freisler na Kubě svědkem, měla pro něj i jeden vlastně logický důsledek – se silnými příběhy se setkával takřka na každém rohu. „Ti Kubánci k vám sami přistupují a chtějí vám ten svůj příběh říct. Ale samozřejmě za to čekají nějaké peníze. Neujdete ani 100 metrů a vždycky se na vás snesou buď nějací překupníci, nebo lidé, kteří opravdu mají jenom hlad,“ říká novinář s tím, že takové podmínky kladou větší nároky na ověřování toho, co vám lidé na ulici říkají.

Mnohé z kubánské reality ale prozradí i jen pohled kolem sebe. „Jezdím na Kubu čtvrtstoletí a (teď) poprvé, co jsem v Havaně viděl, jsou bezdomovci, lidé, kteří spí na ulici. A kteří berou drogy, což je další věc, která tam kdysi nebyla tak strašně rozšířená,“ vybavuje si reportér Seznam Zpráv a dodává, že paradoxně jedním z klasických obrazů používaných místní propagandou v minulosti bývalo právě tvrzení, že „pod mostem“ končí chudí lidé ve Spojených státech, zatímco socialistický režim na Kubě se o důstojnost člověka vždy patřičně postará.

A je to také socialistické zřízení na Kubě, kterému Eduard Freisler coby znalec tamních poměrů přičítá dominantní odpovědnost za současné živoření běžných lidí, ačkoliv je ostrov pod silným tlakem Spojených států. Navzdory dílčím reformám, které zavedly některé prvky tržního hospodářství, je totiž ekonomika stále v mnoha ohledech přiškrcena. A návštěvník Kuby se stále setkává s i na první pohled absurdními výjevy – například s tím, že v zemi, kde široké vrstvy obyvatelstva hladoví, leží rozsáhlé pozemky a pole ladem.

Nejde ale přitom podle novináře Seznam Zpráv pouze o to, že by se lidem nechtělo dřít na státním majetku ve chvíli, kdy už vládnoucímu systému nevěří a mnohdy ho považují za vyděračský. I kdyby totiž pracovat chtěli, projevuje se na nich dlouhé živoření. „Jsou tak zesláblí a jsou na tom tak fyzicky špatně – a vlastně i psychicky –, že makat v tom tropickém slunci deset nebo 12 hodin denně, aby vám poté nějaký byrokrat vyplatil (v přepočtu) 40 korun, za které si koupíte nanejvýš trochu rýže a trochu fazolí… Fyzicky to nemůžou zvládnout,“ vykresluje Freisler.

Mohlo by se proto zdát, že vzhledem ke krizi, která svírá Kubu a její obyvatele, se pod tamním režimem, ovládajícím ostrov už od svržení diktátora Fulgencia Batisty v roce 1959, musí kývat židle. Vždyť ekonomický tlak jako nástroj, jak dosáhnout svého, teď zcela nepokrytě zesiluje i Washington.

„Tlak Donalda Trumpa je asi bezprecedentní. (…) Ale kubánská diktatura přežila všechno možné. Už jen při rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku se předpovídalo, že Castrovy dny jsou sečteny,“ připomíná Eduard Freisler s odkazem na „otce“ kubánské revoluce Fidela Castra. Jenže Kuba zánik SSSR, který byl de facto garantem jejího hospodářského fungování, přežila, ačkoliv kvůli tomu v 90. letech minulého století čelila tzv. zvláštnímu období, kdy se zavřely továrny, zemědělská výroba se zastavila a ustala i distribuce potravin kvůli nedostatku paliva.

Po zásahu Spojených států ve Venezuele, který pro Havanu znamenal ztrátu dalšího „mecenáše“, letos v některých ohledech dochází k podobnému vývoji. Podle zahraničního reportéra SZ nicméně bude záležet i na dalších krocích Ruska – jehož tanker už na Kubu na konci března připlul – nebo také Mexika, které může mít stále zájem na tom, aby Kuba i coby symbol určitého „antiimperialistického odporu“ úplně nepadla.

I proto je z novinářova pohledu namístě opatrnost v odpovědi na otázku, jestli se na Kubě blíží epochální změna. „A navíc si myslím, že castrismus je ve svých základech – tedy ve své represivní síti – pořád dost silný,“ dodává Eduard Freisler s tím, že kubánská populace coby možný vyzyvatel režimu je vlivem dlouhodobých hospodářských problémů naopak zesláblá.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jak na Kubě přežívá turismus, který je de facto posledním jakž takž fungujícím sektorem ekonomiky. Nebo že ve Spojených státech se za vlády Donalda Trumpa mění i některé postoje tamní kubánské diaspory. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.