Jiří Burian: Kapitán Demo byl nejdřív hodně zápornej strejda

Jiří Burian střídá identity stejně přirozeně jako hudební žánry. Ve studiu je pečlivý producent, doma táta tří synů a na pódiu se mění v Kapitána Dema – všemohoucího, drzého a neodolatelně absurdního strýčka, kterého milují tisíce lidí.

V rozhovoru mluví o zdravém životním stylu prokládaném koncertními kalbami, o tom, jak moc mu rodina drží ego při zemi, i o nové éře Kapitána Dema.

Jirko, když se řekne boomer, jakou máš první asociaci?

Mám asociaci nějakého auta.

Boomer je pro mladé někdo, kdo už to má malinko za sebou. Cítíš se v něčem boombersky?

Moc ne. Jdu dost proti tomu a starám se o své tělo, kterému dodávám spoustu látek prodlužujících mladistvost. Ale přicházející stáří jsem poznal tak, že jsem najednou přestal vidět malá písmenka.

Jinak musím říct, že jsem úplně v pohodě. Po čtyřicítce jsem začal tělu pořád něco dávat a každý den se o něj starám. Hýbu se, beru různé vitamíny, chodím do kryosauny, otužuju se. Mám štěstí, že nemám moc vrásek, ale samozřejmě si barvím fousky a snažím se si to dělat hezký.

Jak jde dohromady zdravý životní styl s profesí muzikanta?

Jak já říkám: jednou nohou na józe a druhou v pekle. Snažím se udržovat rovnováhu, ale koncerty nebo kalby mě samozřejmě brzdí. Nějakou dobu je všechno v pohodě a zvládám to, ale pak přijde večírek a další tři nebo čtyři dny se dostávám do normálu. Je to už náročnější, takže se snažíme to dělat míň. Co se týče stravy, tak na benzinkách si dám maximálně párek bez housky. S Demem máme tzv. andělské a ďábelské víkendy – víme, že si tak trošku dáme, a různě to střídáme.

U mě je to komplikované i tím, že mám práci ve studiu. Naučil jsem se do něj chodit jako do práce: ráno na osmičku odvezu děti do školy, pak jedu do studia a domů se vracím kolem šesté nebo sedmé. Občas udělám nějakou noční směnu a na inspiraci tam něco decentně pošlu, ale už se snažím to spíš směřovat přes sport a zdravější věci.

Jak balancuješ mezi muzikantem Jirkou Burianem a alter egem Kapitánem Demem?

Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. Je dobré se soustředit na rodinu a nevnímat v tu chvíli sám sebe. V momentě, kdy tvořím, je to všechno o mém vnitřním světě – i když jsem na pódiu, je to fakt o tom egu. Rodina mi hodně pomáhá v tom, že se soustředím na to, co je doma potřeba, co potřebují kluci, jak se jim můžu věnovat. Myslím si, že kdybych rodinu neměl, vůbec nevím, jak by to vypadalo. Asi bych toho stihl víc, ale chyběla by mi rovnováha.

Umíš se odstřihnout od role Kapitána Dema?

Úplně v pohodě. Jakmile jdu do kostýmu, tak se to nějak změní. Horší je, že mám najetý režim: v 6:30 vstanu a v 22:30 chodím spát. Jenže o víkendech je 22:30 přesně doba, kdy teprve začínáme hrát, takže je to náročné.

Když jsme byli na turné a padla nějaká kalba, vždycky to bolelo. Ale funguje určitá magie – jakmile se převlíknu do kostýmu, naladím se a funguje to. Děláme si, co chceme, chodíme mezi lidi, je to hodně interaktivní.

Jak vlastně vznikla image Kapitána Dema?

Postupně se to vyvíjelo. Nejdřív to bylo takové hodně hnědé, zabahněné, měl jsem nafukovací kostým – přešitý sumo obleček – a ještě jsme se líčili bílým make-upem ve stylu Voskovce a Wericha vs. Rick Ross nebo Rytmus.

Ta postava se pak sama vyvíjela. Nejdřív to byl hodně zápornej strejda – inspiroval jsem se u Andyho Kaufmana a jeho alter ega Tonyho Cliftona. Ale potom, jak se to ladilo a hlavně přišly Zlatíčka, se z něj stal takový žoviální, hodný, drzý a všemohoucí strýček. Charakter postavy se měnil.

Co tě bavilo víc?

Baví mě to víc teď, protože ta postava funguje jako mocný icebreaker – kamkoliv Kapitán Demo přijde, se všemi si tyká a směje se na ně. Je bezprostřední a familiární. Baví mě v tomhle prostoru měnit věci k lepšímu a osvobozovat lidi, kteří jsou zajetí ve svých kolejích a najednou si hrají jako děti. To se mi na tom líbí.

Vzpomeneš si na dobu, kdy jste začínali?

Byly to spíš klubovky, jeli jsme hodně underground. Pamatuju si takové bomby, kdy na nás ve Valmezu přišlo asi osm lidí. Jeli jsme úplně odspoda, pak přišlo Chapeau Rouge pro dvacet lidí.

Kariér jsem měl několik a po boomu Southpaw bylo zábavné si to dávat celé úplně znovu. V té době vznikli Republic of Two – zase úplně jiný žánr. Bylo zajímavé si to vyšlapat znovu až do O2 areny.

Prožil jsi vlastně tři naprosto odlišné starty kariér.

Minimálně tři. Možná i víc, protože předtím jsem bubnoval v několika kapelách. Potom přišla studiová a producentská kariéra – to je zase úplně jiná liga. Takže několik. A mě to baví.

Žiješ několik životů.

Vždycky říkám, že to je jako když jdeš do restaurace a dáš si pokaždé jiné jídlo. Mě by nebavilo jíst každý den špagety.

Existuje bod, kdy si řekneš, že už Dema bylo dost?

To už se v podstatě pomalu děje, ale problém je ten – když to řeknu blbě –, že lidi to pořád baví. Po koncertě v O2 areně jsme si řekli, že si dáme pauzu. Ne konec, ale pauzu. Ale je o něj furt zájem. Je toho míň, za což jsem rád, protože se to na maximum nedá dělat pořád. V létě je to hezké – jezdíme po koncertech pro tři tisíce lidí, které to fakt baví, tak proč to měnit.

Dlouho jsme nevydali album, ale teď jsme si řekli, že uděláme něco, co jsme ještě neudělali – koncepční album. Máme připravené album Milionářský ezo, které bude o ezoterické scéně bohatých lidí, taková ta Bali kategorie.

Jak tvůj otec, Jan Burian, vnímá to, co děláš?

Táta je můj velký kolega, fanoušek i rádce. Hodně se o tom spolu bavíme a občas i spolupracujeme. Je hezké mít v rodině někoho blízkého, kdo tomu trochu rozumí. On je spíš básník, není moc hudební skladatel, takže se doplňujeme – já jsem víc na hudbu a pro mě je nejtěžší napsat Demovi dobrý a navíc vtipný text. Otec má tohle v malíčku a myslím, že je jeden z nejlepších českých žijících básníků.

Přestože to dělám víc mainstreamově a on spíš intelektuálně, navzájem si pomáháme a radíme. Dema pochopil hned – myslím, že ho dostal rým „Nemůžeš jít večer trsat, protože máš nový prsa“. Říkal mi, že satiry je u nás málo, že je důležitá a těžká, takže to cení.

Dokážeš přehodit pomyslnou výhybku mezi jednotlivými projekty?

Dokážu. Mám štěstí, že jsem od dětství poslouchal různé styly hudby, podle nálady – jsem hodně náladový člověk. Jeden den mám náladu udělat něco tvrdšího nebo sarkastického, druhý den nějakou totální plačku.

Náročnější jsou tzv. dvojáky – dvě akce během jednoho dne. Hrát třeba jako Demo ve Špindlu a za hodinu a půl s Republic of Two v Peci. Je těžké se z brutální party polohy zjemnit a ztišit.

Jak dlouho to chceš zvládat?

Důležité je se z toho nepodělat, nehrotit to a pořád si dávat mikropauzy. Snažím se nemít stres, dobře se vyspat a dělat různé procedury pro tělo. A samozřejmě co nejmíň kalit – pak je to v pohodě. Ale je to náročné.

Co pro tebe znamená dobře se vyspat?

Když někde hrajeme a spíme tam, většinou jsem po příjezdu na hotel dost vyřízený. Před spaním poslouchám podcasty – stačí mi deset minut mluveného slova a jsem tuhý. Pramení to z toho, že nám rodiče před spaním četli pohádky. Já to aplikuju i na své kluky dodneška – se ženou se u čtení střídáme.

Jak tvé starší děti vnímají to, co děláš?

Je jim to úplně ukradené, úplně volné. Jedou si svoje. Občas je vezmu do studia a udělám s nimi nějaké songy – hrozně rád sampluju jejich hlášky. Teď máme třeba pět songů s tím nejmladším, čtyřletým.

Cítil jsi nějakou výjimečnost prostředí, ve kterém jsi vyrůstal?

Pro mě to byla romantika – bydleli jsme na Hradčanech ve velkém bytě po Alici Masarykové. Bylo to kouzelné místo a už od pěti let jsem věděl, že chci dělat hudbu. Byla to cesta ven ze světa školy, úkolů a věcí, které mě nezajímaly, ale musel jsem jimi projít. Táta mi v sedmi letech koupil první bubny, začal jsem na ně hrát hned, pak přišel klavír – a všechno jsem dělal, protože jsem chtěl. Akorát jsem pochopil, že otec není moc často doma. Ale ne že by mi to vadilo – mělo to kouzlo.

Věděli spolužáci ve škole, že máš otce muzikanta?

Moc ne, protože otec nikdy moc nehrál pro děti, spíš pro jejich rodiče. Moje děti to mají horší, protože Dema jedou hlavně děti. Nejstarší syn má občas problém, že mu někdo říká, že je syn toho Dema – a je naštvaný a apatický. Vysvětlil jsem mu, že nejsem Justin Bieber, že můžeme být rádi, že máme z čeho žít, a ať si jede svoje. A on si jede svoje – fotbal nonstop, hraje závodně a chce se tím živit. Je tomu naprosto oddaný.

Jakou hudbu jsi měl rád v pubertě?

Vyrůstal jsem na českých undergroundových kapelách jako Psí vojáci nebo Dunaj. Předtím jsem měl ale rád i popík – Petera Nagyho, Žbirku, Beatles i italské písničkáře. Pak to přišlo tvrdě: Depeche Mode, Oceán a celá tahle vlna. V pubertě přišli U2, následně jsem propadl The Smiths a britské kytarové scéně. Pak taneční scéna. Těch vlivů bylo strašně moc. A tím, že jsem byl 15 let DJ Radia 1, musel jsem se každý týden vzdělávat a sledovat labely, trendy i žánry. To mi dalo hodně i producentsky – pro producenta je důležité hrát v klubech, protože zjistíš, co funguje.

Hodně se u nové generace řeší dikce nebo styl frázování. Dlouho jsem si říkal, že mě baví, když je něco nové – jazyk i zpěv se někam posouvá. I když to frázování není česky správně, konečně dostává na prdel ta stará škola. Když má někdo problém s nastupující generací a řekne: „To už je pro ty mladší,“ tím je pro mě ten člověk starej a končí. Mně u nové generace vadí spíš povrchnost. My jsme vyrůstali na lidech jako Trent Reznor, Kurt Cobain nebo David Bowie. A to všechno jsou nebo byli básníci.

Láká tě dělat filmovou muziku?

Dělám ji už pár let a mám za sebou asi šest filmů plus nějaké seriály. Baví mě dělat hudbu podle zadání. Je to výzva, cvičení ega a cvičení dovednosti nesoustředit se jen na sebe – protože opravdové umění podle mě vzniká v nitru člověka, v tomto případě jsi ale v podstatě automechanik, který opravuje auto na zakázku.

Máš zkušenosti i s reklamní tvorbou. Kde jsou hranice, za které bys nešel?

Záleží. Kdybych prodával Dema – u něj se nám už několikrát stalo, že jsme to odmítli, protože si musíme držet náš svět, náš humor, naši image. To se povedlo třeba při reklamě pro jeden obchodní řetězec – měli jsme štěstí, že ti lidé byli svobodomyslní, věřili tomu a nebáli se udělat něco odvážného. Vyšlo to a byla to druhá nejlepší česká reklama roku. Je to důkaz, že i reklama se dá dělat dobře – a ty nejlepší jsou ty nejodvážnější.

Máme podzim. Co tě čeká do konce roku?

Bude to hektické. Ale otočili jsme to – hrajeme míň, ale za víc, protože času je málo. Čeká mě hodně studiové práce, která musí být hotová do půlky ledna – včetně hymen pro české fotbalové a hokejové kluby. Dokončuju hudbu pro film Dream Team, který je o paralympiádě v Riu – to mě hodně baví. Musím připravit i nějaké singly a alba pro Dema a pro svůj taneční projekt Kairos Kit.

Na tvorbě hymny pro fotbalové týmy si už vylámala zuby řada skladatelů.

Je to velká výzva. Nedávno se s tím skvěle popasoval Rohony pro Spartu. Sice to zní trochu jako předělávka, ale to je v pořádku – povedlo se to a funguje to.

Bude v roce 2026 víc Kapitána Dema, nebo Jirky Buriana?

Rozhodně mě. Jestli dopadne to, co chystám a o čem nechci mluvit, rozhodně bude víc Buriana než Dema. Ale vypadá to, že Demo v roce 2026 fakt vydá album Milionářský ezo, takže se to možná bude mlátit. Ale chtěl bych spíš prezentovat sám sebe.

Jak vypadá andělský a ďábelský víkend Kapitána Dema? Proč je pro něj nejtěžší disciplínou kvalitní pop? A jak těžké je přepínat mezi tátou tří dětí, producentem a koncertní mašinou? Poslechněte si nový díl podcastu Boomer Talk s Jiřím Burianem.