Hlavní obsah

Čína chce být řešení, ne problém. Vakcíny div že nerozdává, říká analytička

Foto: China Observer, Seznam Zprávy

Ilustrační foto.

Reklama

18. 2. 15:46

Summit iniciativy 17 + 1 rozvířil diskuze o její smysluplnosti a české spolupráci s Čínou. Podstatu existence iniciativy a situaci kolem čínských vakcín pro SZ rozebírá analytička Ivana Karásková z AMO.

Článek

Úvahy nad smyslem účasti v čínské iniciativě 17 + 1, existující od roku 2012, probíhají v zemích východní a střední Evropy až poslední rok. Ani v českém politickém prostředí jí příliš velká pozornost věnována nebyla a mnozí politici si neuvědomovali, co se děje a na co už nemají žádný vliv. V rozhovoru pro Seznam Zprávy přibližuje podstatu existence 17 + 1 analytička Asociace pro mezinárodní otázky Ivana Karásková.

Stejně tak, jako se proměňuje postoj Česka vůči Číny, se mění i samotná země Si Ťin-pchinga. Za poslední rok se snaží dokazovat, že nejsou problémem, ale že přicházejí s řešením. „Celému světu se tak snaží nabízet vakcíny a podává to tak, že div ne zdarma,“ říká Karásková.

Je Čína pro Evropu hrozbou?

Záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváme a kam se podíváme. Ekonomicky v rámci EU panuje rozdíl mezi východem a západem. U východní Evropy podle mě zas takové riziko nepředstavuje, protože když se podíváme na zahraniční investice, které v posledních letech proudily z ČLR do střední a východní Evropy, tak z celého objemu proudu čínských investic připadají na tuto část Evropy pouhé dvě procenta. Zbytek absorbovala západní Evropa – Velká Británie, Německo, Francie, Itálie. Z ekonomického úhlu pohledu je to jen obrovská bublina, kdy Číňané naslibovali spoustu věcí, ale ta slova nebyla následována činy.

Situace je jiná na Balkánu, kde země víc usilují o čínskou, tureckou a ruskou pozornost, právě protože například nemají přístup ke strukturálním fondům nebo protože jejich mezinárodní rating je nižší a půjčují si za nevýhodných podmínek. Pouze ekonomicky si nemyslím, že Čína konkrétně pro východní a střední Evropu představuje problém.

Foto: AMO

Ivana Karásková.

Ivana Karásková je analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) se zaměřením na Čínu a Tchaj-wan a autorkou a koordinátorkou projektů MapInfluenCE a China Observers in Central and Eastern Europe. Na FSV UK přednáší od roku 2014 kurzy týkající se regionálního bezpečnostního komplexu v severovýchodní Asii, geopolitiky Číny a čínsko-evropských vztahů. Je alumna International Visitors Leadeship Program (IVLP) zaměřeného na screening zahraničních investic, českou zástupkyní v týmu expertů na Čínu při European Center of Excellence for Countering Hybrid Threats (Hybrid CoE) v Helsinkách a European China Policy Fellow v MERICS v Berlíně.

Ivanu citovaly např. Al Jazeera, Financial Times (UK), Le Monde (FR), Deutsche Welle (DE), Frankfurter Allgemeine Zeitung (DE), Foreign Policy (US), Radio Free Europe, Neue Zürcher Zeitung (DE), Le Temps (FR), China Digital Times (US), Sydney Morning Herald (AUS) apod. Její výzkum se objevil v The New York Times, ve zprávách pro Evropský parlament a americký Kongres, ve studiích Reportérů bez hranic (RSF) nebo newsletteru Politico.

A z politického úhlu pohledu? Jak se stalo, že se Česko dostalo do sféry čínského vlivu?

Politicky je Čína riziko. Česká republika bývala vůči Číně velmi skeptická. Po přistoupení do EU jsme byli úplně nejpesimističtější zemí v celé Evropě. To se začalo měnit v průběhu globální finanční krize, kdy jsme chtěli být méně závislí na západních trzích, diverzifikovat obchodní toky. Stejným směrem se od roku 2012 začala dívat Čína s iniciativou Pásu a stezky. A tyto dva naproti sobě jdoucí trendy se střetly. Česko se kyvadlovým pohybem přehouplo z podle mě oprávněného skepticismu vůči Číně k nerealistickému očekávání otevření čínského trhu pro české firmy, čínské zboží a investice u nás.

Česká politická reprezentace vnímala to otvírání spojené s gesty, které měly ukázat Číně, že jsme důvěryhodný a příjemný partner. Ale prakticky žádná z těch investic se tady nematerializovala. Když přišla CEFC v roce 2015, tak tady oslnila velkými investicemi, které se v roce 2018 ukázaly jako pyramidová hra. A tak se kyvadlo vrací do původní pesimistické pozice.

Foto: China Observer

Mapa účastníků iniciativy 17 + 1.

Proč platforma jako 17 + 1 vznikla?

První důvod je, že Čína chtěla proniknout do EU a tohle jsou pro ni zadní vrátka. To se už ukázalo na několika případech, například když Maďarsko nebo Řecko vetovaly společnou pozici. Nejsme to jen my, ale celý ten region střední a východní Evropy je pro Čínu politicky zajímavý právě proto, že jsme součástí větších uskupení, jako je EU a NATO.

Druhým důvodem bylo i snížení nákladů na pořádání summitů. Pro Čínu jsou všechny tyto země pod jejich rozlišovací schopností, jejich populace je na úrovni čínského města. Takže ten důvod byl jak pragmatický, tak strategický.

Jaké důvody potom měly evropské země k iniciativě se přidávat?

Státy východní a střední Evropy ty důvody měly zhruba podobné. Evropskou politiku dělá Německo a Francie, do jisté míry Itálie, na konkrétních tématech i jiné západoevropské země. Když se někdo má setkat s čínskou stranou, tak je to typicky německá kancléřka nebo francouzský prezident, a střední a východní Evropa je v tom opomíjená. Pro tyto části Evropy je pak šance, že by se mohly potkat s čínským prezidentem či premiérem, velice lákavá.

Proč v ní setrvává Česko, když ony slibované investice nepřichází?

Důvod, proč ČR stále setrvává, podle mého, je ten, že je to platforma, která jí umožňuje dostávat informace, a také setkávání s čínskými protějšky je pro diplomaty stále zajímavé. Až poslední rok se zdá, že střední a východní evropské státy začaly poprvé uvažovat o tom, co by chtěly z platformy získat. Do té chvíle to byl takový autobus, který Čína někam veze a střední a východní Evropa a západní Balkán celou dobu sedí celkem spokojeně na zadním sedadle a doufají, že to dobře dopadne.

Auditem, který jsme dělali my a nikdo jiný ho k dispozici neměl, jsme trochu vytrhli trn z paty některým MZV ve střední a východní Evropě. Začalo se uvažovat o tom, jestli by státy střední a východní Evropy nemohly jednat nejen bilaterálně s Čínou, ale i mezi sebou. Velmi dobře se to ukázalo letos, kdy baltské státy spolupracovaly a koordinovaly svoji pozici.

Tendence je začít uvažovat o tom, co Čínou založená platforma vlastně je, proč v ní nejsme aktivní a jakým způsobem by se dala využít. Rozhodně zde po letech probíhá nějaký myšlenkový proces, do té doby ta platforma existovala bez nějakého zájmu i ze strany politiků, kdy si neuvědomovali, co se děje a na co už nemají žádný vliv. Konečně se tady děje nějaká asertivní protiakce.

Probíhá vůbec na politické úrovni o účasti v 17 + 1 konstruktivní diskuze?

Po celou tu dobu fungování platformy jí nikdo kromě Číňanů nevěnoval velkou pozornost. Pod hlavičkou 17 + 1 vznikalo velké množství iniciativ, ať už šlo o vztahy mezi politickými stranami ze střední a východní Evropy a čínskou komunistickou stranou. Jindy to byly až úsměvné akce, jako třeba taneční tábory pro Maďary. Spousta těchto témat, jako vztahy na úrovni měst a regionů, vůbec není zmapovaná. 17 + 1 nikoho moc nepobuřuje, protože tomu nikdo nevěnuje pozornost.

Miloš Zeman byl nakonec jedním z mála prezidentů, kteří se summitu zúčastnili. Co vedlo ostatní země k rozhodnutí vyslat jen své zástupce, mnohdy řadové ministry?

Ten summit byl narychlo uplácaný, taková ukázka čínského mismanagementu, kdy se veškerá čínská negociační síla vrhla do vyjednávání dohody o investicích s EU a teprve potom si Číňané uvědomili, že existuje něco jako 17 + 1 a mohou ukázat i Bidenovi a jinde v Evropě, že jsou tady pevně usazení. Takže na to spěchali a chtěli to stihnout ještě před čínským novým rokem.

V ten okamžik se čínské ambasády obrátily na členské státy a dožadovaly se přítomnosti prezidentů a premiérů. A to se střední a východní Evropě krutě nelíbilo, nemůžete jen tak někam poslat prezidenta nebo premiéra. Současně Čína narazila na zhoršující se vnímání země, ať už to způsobil čínský postup v Hongkongu, Sin-ťiangu, dění kolem covid-19, neexistence investic, tohle všechno zhoršilo pozici Číny. Konkrétně u Litvy šlo o to, že vloni vyhrála volby vůči Číně skeptická strana, která avizovala, že bude mít zahraniční politiku založenou na hodnotách, takže bylo zjevné, že v Pobaltí Čína narazí.

Je 17 + 1 nástrojem pro roztříštění EU, jak je často vnímána?

Problémem je, že EU nemá jednotnou politiku vůči Číně a stejně tak přistupuje k Ruské federaci. Vždycky je to otázka kompromisu a hlasování zemí, které do toho chtějí vložit energii a přesvědčit ostatní a někam je posunout. EU je roztříštěná a v tom je problém. Jsou tam země, které jsou méně naivní, kam patří i Česká republika, a země, které jsou velmi naivní. Tam patří třeba i Německo, které je dosud naivní i vůči Rusku. Takže se nedá jednoduše říct, že by 17 + 1 rozbíjela jednotu EU, ale je dobře, že se platformě začíná věnovat pozornost.

Poměrně živá je debata kolem čínských vakcín, byla důvodem urychlené snahy summit uspořádat i myšlenka protlačit se na evropský trh?

O tom jsem hodně dlouho přemýšlela, protože mi nebylo jasné, co Čína dá na stůl. Začali jsme dělat mapování mediálního prostoru a chtěli jsme vědět, jestli informace proudící do prostoru nejsou zabarvené, kdo vlastně hovoří o čínských vakcínách v České republice. Kupodivu ale Si Ťin-pching ve svém projevu řekl, že je Čína připravená spolupracovat se zeměmi, které budou mít zájem o čínskou vakcínu, ale nijak na to netlačil.

Co ho k tak umírněné rétorice vede?

Jedna z možností můžou být omezené kapacity na výrobu vakcín v Číně. A pokud se Čína rozhodne prioritizovat svoji vlastní populaci, tak jejich proočkování bude trvat dlouhou dobu. Pak je tu otázka, jestli mají na to, aby splnili, co slíbili a nasmlouvali. Nejen Maďarsku a Srbsku, ale i rozvojovým zemím a zemím na periferii. Pokud by chtěli vstoupit na evropský trh, museli by jít přes EMA, a to by museli předložit veškerá data, která k vakcíně mají. Kolem toho je spousta otazníků o tom, jakým způsobem vůbec probíhá třetí fáze testování, jestli jsou ty vakcíny čisté, ve smyslu, co všechno se do vakcíny přidává.

Plus tady je problém falešných vakcín, který se čínské orgány snaží potírat, ale kdyby se nepravé vakcíny dostaly do zahraničí, bude to mít veliký dopad na reputaci Číny. Podle mě Čína sama moc neví, co chce zemím východní a střední Evropy vakcínovou diplomacií nabízet.

Maďarsko ale například EMA s čínskou vakcínou obešlo, není třeba tato maďarská cesta něco, v co Čína doufá?

Ta možnost tady je. Já jsem ale nezpozorovala nějaký extrémní tlak Číny na to, že by nabízela vakcíny ve velkém a slibovala, ale je možné, že vyjednávají někde neveřejně. Kdyby se česká vláda touto cestou vydala, tak si myslím, že si spíš vybere Sputnik V, kde je ta důvěra v instituci i kulturní blízkost větší. Je to ale spekulativní.

Naposledy na Radě bezpečnosti OSN Čína zdůrazňovala, že není možné, aby bohaté země shromažďovaly vakcíny pro sebe a nemyslely na chudší státy. Vytasila se i s čísly, kolik vakcín už poslala do cizích zemí na úkor vlastních lidí…

On je problém s čínskými daty a informacemi, ale kolem vakcín je zmatek všeobecně. Když se podíváme na čínské vakcíny, není úplně jasné, v jakém stádiu se dodávky nachází. Jestli jde o příslib, dar, testování, komerční nákup. V případě Srbska například šlo o komerční nákup, i když ta cena není jasná a nepochybuje se o tom, že to byl barter mezi srbským prezidentem a Čínou, ale důkazy na to chybí.

Jednoznačné soupeření v Asii probíhá třeba s indickou vakcínou – jde o prestiž. Čína se navíc od roku 2020 snaží tvářit, že je součástí řešení, že není zemí, kde ten problém vznikl, a tak se celému světu snaží nabízet vakcíny a podává to tak, že div ne zdarma.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované