Hlavní obsah

Co čeká české školství? Velké změny, pokud se nezasekneme u maturit

Foto: Profimedia.cz

České školství se pandemií koronaviru změní (ilustrační snímek).

Reklama

4. 5. 11:00

Jaký je smysl vzdělávání? Důležitá otázka, která moc často nepadá. Díky koronavirové pandemii a uzavření škol je ale na její zodpovězení čas. Místo toho však debata o školství opět sklouzla k diskuzi o podobě státní maturity.

Článek

Zádrhel, nebo příležitost. Pandemie koronaviru a následné uzavření škol dostalo učitele, žáky, rodiče a všechny ostatní aktéry ve školství do bezprecedentní situace. Ze dne na den se ve školách převrátil svět a místo osobního kontaktu se jedinými dostupnými komunikačními kanály staly počítač, mobil nebo tablet, či v některých případech poštovní schránka nebo nástěnka před školou.

Žáci a studenti tak sice do škol nedocházejí, a přitom možná nasbírají zkušenosti a naučí se více než za stejnou dobu v lavici. Sice ne zrovna to, co bylo v tematickém plánu jednotlivých předmětů, ale rozhodně věci užitečné pro život. Ať už samostatnosti, odpovědnosti nebo třeba čistě praktické věci - opravit si kolo, vyvrtat díru do zdi nebo si uvařit.

„Přišli o sociální kontakt, ale paradoxně díky té změně, která na některých školách nastane, tak jim to v dalších letech studium výrazně obohatí,“ je přesvědčený ředitel Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík, který se spolupodílel na přípravě podkladu pro Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

Nejde tak o žádný deficit. Naopak koronavirová pandemie a následné uzavření škol dávají možnost podívat se na české školství za běhu a přitom z jiného úhlu pohledu, a zamyslet se tak nad tím, jaké jsou jeho slabiny a naopak přednosti.

„Poměr cena/výkon je poměrně slušný. Na to, kolik do školství stát strká peněz, funguje dobře,“ říká odborníky opakovaně oceňovaný učitel Bohuslav Hora, který pomáhá školám smysluplně zavádět digitální technologie do výuky.

A skutečně. Navzdory tomu, že Česká republika investovala do vzdělávání v roce 2017 pouze 3,9 % HDP, a tak značně zaostáváme i za průměrem Evropské unie 4,6 procenta, si ředitelé a učitelé s naprosto nevšední skutečností poradili výborně. A to i přesto, že Česko stále neví, co vlastně od svého vzdělávacího systému chce.

„Pro mě je fascinující dívat se na náš vzdělávací systém, jak i přes protichůdné věci dobře funguje. Máme tady na jedné straně inkluzi a rámcové vzdělávací programy, které nahradily osnovy a dávají volnost a možnost diferenciovat výuku na školách, ale zároveň jsme do toho pustili státní maturitu a jednotné přijímací zkoušky, což ukazuje na dlouhodobou nekoncepčnost v našem školství,“ říká učitel Daniel Pražák, který se v iniciativě Otevřeno věnuje inovativnějšímu vzdělávání pedagogů.

Nevyrovnanost a chybějící podpora

Na druhou stranu se ale ukazuje, že mezi školami stále panují obrovské rozdíly. To je bolest českého vzdělávacího systému.

„Zase se rozevřely nůžky mezi školami, které jsou na různé úrovni. V současné době některé školy pracují online, jsou se studenty v kontaktu a vymýšlejí nové věci. Někde se ale spoléhají jen na to, že jim pošlou mailem instrukce - nastuduj si od strany do strany - a tím to končí,“ varuje Sáblík.

Ředitelé mají totiž v českém vzdělávacím systému obrovskou volnost, podle statistik OECD je vyšší už jen v Nizozemsku. Na druhou stranu jim ale výrazně chybí podpora od zřizovatelů. Těmi jsou ale v Česku i velmi malé obce, které k tomu často nemají odborné zázemí a chybí jim na to i prostředky.

Systém tak stojí a padá s odvážnými a ambiciózními řediteli a učiteli. Pokud na školách chybí, ani výuka tam nestojí za nic. To ukázalo i šetření České školní inspekce k dálkové výuce mezi řediteli. Na jedné straně je 15 procent učitelů základních škol, kteří s digitálními technologiemi pracovali už před nouzovým stavem, a s nenadálou situací si tak poradili bez problémů, na druhé straně je stejný podíl těch, kteří moderní kanály vůbec nepoužívali, a museli tak začínat úplně od nuly. Ne vždycky se jim to ale vůbec povedlo.

Nejde navíc jen o technologie, ale i o obsah. Učitelé museli přehodnotit, jestli probírané látky není třeba zbytečně moc a zda se učí opravdu věci potřebné. Třeba místo seznamu bitev třicetileté války, co pro evropské dějiny skutečně znamenala a jaké byly její důsledky.

„Mnoho lidí se naučilo během koronavirové krize i jinak přemýšlet. Jednak třeba že není žádný problém, když udělají chybu, protože chyby teď dělají všichni. Možná také přehodnotí věci, které se týkají obsahu, protože se ukazuje, že není všechno tak strašně důležité, jak si dosud mysleli,“ dodává Sáblík.

Ke změně uvažování a způsobu výuky je ale nutná podpora. Ta ale chybí jak ředitelům, tak učitelům. Koronavirová krize sice obrovsky nastartovala sdílení dobré praxe, Ministerstvo školství pak připravilo web s užitečnými okazy pro distanční výuku a ve spolupráci s Českou televizí spustilo projekt UčíTelka, nějaký jasný prostředník mezi MŠMT a školami ale chybí.

Se vznikem takového středního článku podpory počítá Strategie 2030. Už teď ale fungují například metodické kabinety SYPO, kde si učitelé mohou vyměňovat zkušenosti a rozšiřovat své dovednosti. Zatím existují pro tři předměty - Český jazyk a literatura, Informatika a ICT a Matematika a její aplikace.

Věčná diskuze o maturitě

Základním problémem při uvažování o změně českého školství jsou ale témata diskuze - o čem se vlastně v souvislosti se vzděláváním mluví a debatuje. A zatímco na konkrétní školy MŠMT nedosáhne a v tomto ohledu tak může pomoct jen zprostředkovaně, v moderování debaty o českém školství je jeho role stěžejní.

Znovu, i v čase koronavirové pandemie a nevídaného plošného uzavření všech vzdělávacích institucí, ovládl však diskuzi absolutní evergreen - maturita. Místo toho, aby odborníci, učitelé, ředitelé a ministerstvo společně řešili, jakým způsobem se může české vzdělávání posunout dopředu, co je dobré a co lze naopak zlepšit, skončili jsme opět u maturity - jestli bude, kdy bude a jakou formu bude mít. Pokud už se nemluvilo o maturitě, pak o jednotných přijímacích zkouškách.

„Opravdu nemáme ve školství podstatnější témata, než je maturita? Co třeba se ptát po smyslu školství, tedy o co nám vlastně jde v práci s dětmi. Je to stres, přijímací zkoušky a maturita? Anebo spokojené děti, které budou generovat spokojenou zemi?“ řečnicky se ptá Hora.

Samozřejmě řada učitelů stále razí beze změny frontální výuku před tabulí, drcení nazpaměť a odmítá využívat jiné metody nebo nové technologie.

„Nám se to zdá strašně bezpečné, že něco umíme, něco nám funguje, a tak budeme ten systém strážit, a mezi učiteli je spoustu lidí této charakteristiky, tedy strážců systému,“ myslí si Hora.

V tomhle konzervativním přístupu mají ale překvapivě podporu velké části rodičů.

„Rodiče jsou mnohdy spokojeni s tím, když to funguje stejně, jako to bylo za nich. Někdy mi to přijde skoro až jako taková zlomyslnost, když říkají: Heleďte, my jsme si tím také museli projít, tak si to, parchanti, užijte,“ komentuje to v nadsázce Sáblík.

Známé jistoty ale padají. Ukazuje se, že i kdyby letos maturita neproběhla, vůbec nic se nestane, stejně tak by si české školství poradilo i bez jednotné přijímací zkoušky, ani vysvědčení se známkami není nutností a žákům vlastně nebude chybět ani neprobraná látka - pokud tedy s deváťáky a maturanty stihli učitelé projít vše podstatné.

„To, že v tuhle chvíli řekne ministerstvo, aby učitelé využívali spíš slovní hodnocení, protože známky nejsou nutné, tak je to zajímavý precedens. Věřím tomu, že se do budoucna může ukázat, že známky nepotřebujeme a zvládneme to i bez nich,“ uvažuje Pražák.

Zcela jistě ale udělá české školství krok vpřed v používání digitálních technologií. V tom Česko velmi zaostávalo. Během pár jarních týdnů tak došlo k větší změně než za posledních deset let.

„Chci věřit, že ten impuls, který naše školství dostalo, je natolik velký, že se posunume. Paradoxně díky koronaviru tak bude možná konečně naplněna Strategie digitálního vzdělávání,“ říká v legraci Pražák.

České školství tak vyjde z koronavirové krize velmi pravděpodobně digitálnější, přijde o své jistoty, učitelé budou revidovat látku, kterou učí, a ředitelé budou možná odvážnější. Uzavření škol a koronavirová krize dávají ale také možnost zamyslet se nad tím, co vlastně od škol Česko vyžaduje. Jsou to nějaké konkrétní znalosti, dovednosti, výchova nebo vynikající výsledky ve srovnávacích testech?

„Cílem toho našeho snažení ve škole by měla být socializace a výchova skutečně demokratického občana. Takového, který naslouchá, dokáže s ostatními mluvit, aby se společnost mohla sjednotit, a to třeba na tom, co se bude učit ve školách. Ono je v podstatě jedno, co se budeme učit. Důležité je, že tam docházím, že se setkávám s vrstevníky z komunity, se kterou se budu potkávat, až školu vyjdu. Protože já s nimi budu muset žít jako občan a řídit společnost,“ říká Hora.

„Není jedna věc, kterou by žáci měli umět, ale celý komplex, který pak tvoří jejich osobnost. My zatím do nich hustíme hlavně ty znalosti, a soustředíme se tak jen na jednu část a ještě navíc na tu, kterou žáci nejméně využijí. A těm dalším se už tolik nevěnujeme,“ dodává Sáblík.

„Škola, kterou jsem měl tu čest vystudovat, má jako jedno z hesel, že studium je plnohodnotným životem. Nikoli pouze přípravou na budoucnost. To znamená, že škola nemá být pouze přípravou na trh práce, ale je prostorem, kde mám zkoušet dělat chyby a učit se v bezpečném prostředí, a tak zjistit, které jsou mé silné a slabé stránky,“ je přesvědčený Pražák.

Všichni tři aktivní učitelé se ale shodují, že k žádné větší změně nemůže dojít, dokud nejprve nezačneme o vzdělávání jinak přemýšlet. Do té doby zůstaneme zakletí ve věčné debatě o podobě státní maturity.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené