Hlavní obsah

Komentář: Zeman znovu nebude. Ale žádné hurá není poslední

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: ČTK / Peřina Luděk, ČTK

Podobenky s podpisem Miloše Zemana, které se rozdávaly při jeho cestách po republice. I v měsících před volbami 2018, kdy tvrdil, že nepovede žádnou volební kampaň.

Reklama

Odchází prezident, který tvrdil, že hájí národní zájmy. Ve skutečnosti dělal všechno naopak.

Článek

Symbolem loučení Václava Havla bylo před dvaceti lety neonové srdce nad Hradem. Loučení Miloše Zemana proběhlo bez loga a beze slávy.

Příležitostí k nějakému završení a závěrečnému shrnutí těch deseti let zůstal de facto jen nedělní rozhovor pro CNN Prima News. Který, ačkoli se v něm Zeman mimo jiné přiznal k pokusu o demontáž Ústavy jmenováním Rusnokovy vlády v roce 2013, nevyvolal moc velkou pozornost.

Bylo to prostě „jako obvykle“ a „nic nového“. Slova politika, který se tak rád poslouchá, opakuje, ohýbá pravdu, provokuje, uráží, všechno ví. A v záležitostech vztahů s Ruskem a Čínou při hodnocení uplynulých let už neobelhává ani tak veřejnost, jako především sám sebe.

Na otázku „Co bude váš hlavní politický, společenský odkaz?“ se dosluhující prezident rozhovořil o hájení národních zájmů prostřednictvím ekonomické diplomacie. Jako „hlavní odkaz“ dlouhého působení v nejvyšší, a speciálně u nás vlivné a prestižní státní funkci jde ale o výmluvně slabý a „neprezidentský“ úkol. Který si Zeman ke všemu mylně vyložil jako orientaci na Východ, a ta postupně krachovala i jako obchodní kanál.

Národní zájmy se přece nedají zúžit ani jen na východní azimut, ale ani jen na ekonomiku. Národním zájmem je pozdvihovat hospodářskou, politickou a kulturní prestiž – podle všech dobrých měřítek demokracie. Národním zájmem je, aby politik, který k tomu má tolik možností, společnost povzbuzoval a inspiroval. Aby posiloval důvěru k veřejným institucím. Aby přispíval k nějaké základní míře svornosti a připomínal solidaritu. Například tím, že soustavně dává najevo respekt k pravidlům a schopnost empatie.

Jenže Miloš Zeman dělal od začátku všechno naopak. Jako by chyba v textu prezidentského slibu – za níž nenesl vinu –, který v roce 2013 podepisoval, byla zlým znamením pro následující éru.

V rozporu s národními zájmy bylo jeho rozeštvávání české society, zpochybňování domácích i spojeneckých zpravodajských služeb nebo nedůstojné nadbíhání diktaturám (ve jménu údajné ekonomické diplomacie).

K nejostudnějším mezinárodním momentům patřilo, když v čínské televizi prohlásil, že přijel, „aby se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost“. Na domácím poli pak neuvěřitelné vulgarismy nebo milosti pro Jiřího Kajínka a Miloše Baláka.

Moderátorka Primy se v neděli ptala také na „společenský odkaz“. I ten samozřejmě existuje a patří do něj specifická směs Zemanovy neotesanosti a zároveň úcty, které se v očích a myslích tisíců lidí, kteří v něm viděli autoritu i zastánce, těšil. Nejviditelnějšími projevy tohoto vztahu byly – leckým aplaudované – Zemanovy hrubosti vůči ženám, Romům či politikům, o novinářích nemluvě. A z druhé strany tradice dárků, kterými ho oficiální představitelé, firmy i občané zaplavovali při „spanilých jízdách“ a jiných příležitostech.

Na „hůl na příštího premiéra“, kterou dostal darem od hejtmanů po ataku na premiéra Sobotku v roce 2017, možná ještě padá prach v lánském depozitáři. Ale to už jsme zase u „politického odkazu“, v tomto případě u hypnotizace politické scény jejím zdánlivě dominantním a všemocným, obávaným aktérem – prezidentem republiky.

Zeman často mlčel, když měl mluvit. Z jeho „tichých vzpomínek“, které podle mluvčího věnoval 17. listopadům a dalším výročím, by se dal sestavit menší diář. A když v důležitých chvílích přece jen promluvil, stalo se, že říkal něco jiného, než bychom zasloužili od prezidenta slyšet.

Maestro empatie… Na tiskovou konferenci při povodních v roce 2013 přišel nepatřičně dobře naložený a rozloučil se slovy: „Přeji vám hezký den a zejména, abyste se neutopili. I když u novinářů je toto přání poněkud ambivalentní.“ Na začátku pandemie v televizi poděkoval nejdřív „Čínské lidové republice“, pak dobrovolníkům, a pak vykládal nesmysly jako „Dokonce i herci, z nichž někteří si stěžovali, že nemají kšefty, by udělali lépe, kdyby například navštívili domovy důchodců a přinesli tam trochu radosti.“ Nebylo by snadné najít – kromě těch, kdo nákazu přímo popírali – státníka, který o covidu promluvil k národu hůř.

To všechno je historie, kterou volby uzavřely. Prezidentství Miloše Zemana se opakovat nebude. Ale to neznamená, že se nikdy nemůže stát nic z toho, co jsme během něj zažili. Hlavní vymožeností svobodných voleb přece nejsou oslavy jména vítěze, ale to, že po volbách následují nějaké další. Žádné hurá není to skutečně poslední.

Reklama

Související témata:

Doporučované