Článek
Náčelníkem generálního štábu se má stát Miroslav Hlaváč. Rozhodla o tom v pondělí vláda a prezident vzápětí sdělil, že se ho chystá jmenovat. Potud nic zvláštního.
Mimořádně zvláštní naopak je, že pro Hlaváče jako jediný nehlasoval ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD) a na tiskové konferenci to oznámil premiér Andrej Babiš (ANO). Jde o další a zatím nejmarkantnější příklad, že Zůna má ve vládě problém. Respektive že její předseda má problém s ním.
Ministr obrany Jaromír Zůna při květnovém rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Pozoruhodné je to i vzhledem k pozapomenuté skutečnosti, že Jaromír Zůna není jen ministrem velmi důležitého resortu, ale také vicepremiérem. Takže jedním z těch, kdo podle ústavy ministerského předsedu zastupují. Z toho by se logicky mělo odvozovat, že jejich postavení v ministerském sboru je význačné. Zůna by správně měl být těžká váha.
Mnohé ale nasvědčuje opaku. Že by Zůna mohl dostat během Babišovy dovolené klíče od Strakovky, je až absurdní představa.
Připomeňme: Ještě na konci loňského roku stihla SPD svého ministra zpacifikovat, když se vstřícně vyjádřil o podpoře Ukrajiny. Akceptoval ortel, že „bude komunikovat věci, které se týkají armády, které se týkají zabezpečení“, ne zahraniční politiku.
Když v únoru na parlamentním výboru pohovořil o rozpočtových výhledech na obranu, Babiš ho veřejně postavil do latě slovy „nevím, kde na to pan ministr přišel“. A připomněl mu, že se má „soustředit na prověření netransparentních armádních zakázek a nábor vojáků a zlepšení jejich výbavy a výstroje“.
V květnu vláda jmenovala svého zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO. To ministrovi obrany na významu také zrovna nepřidává.
Pak se vybírá Zůnův nejdůležitější podřízený, kabinet probere čtyři ministrovy návrhy – a přidělí mu toho, kterého nechtěl.
Náčelník generálního štábu je nejvyšší vojenská funkce v zemi. A ministr obrany ho vítá když ne se skřípěním zubů, tak alespoň bez obligátního těšení se na skvělou spolupráci. Zůna suše pravil, že rozhodnutí vlády „respektuje“. (Z lehce kryptického vyjádření pro iDnes vyplynulo, že mu vadí rychlý Hlaváčův kariérní postup.)
Sečteno, místo silného ministra silového resortu Jaromír Zůna připomíná spíš výkonného praporčíka. To vždycky byla (a pořád asi je) sice zásadní funkce, protože takzvaný výkoňák se stará o spoustu záležitostí běžného armádního života. Například o fasování něčeho. Také je to ale jen poddůstojník, s kompetencemi právě na úrovni běžného provozu.
Tenhle příměr by tříhvězdičkového generála ve výslužbě Zůnu asi zamrzel. Ale má naznačit, že jeho politická role začíná působit trochu nedůstojným dojmem. Pokud nepůsobila už dřív.
Samozřejmě nejde ani tak o to, jestli se ministr osobně může podívat zpříma do zrcadla. Hlavní je veřejný zájem: bezpečnost státu v nejistých časech, srozumitelné vládnutí, náš podíl na důvěryhodném spojenectví v NATO. K tomu přispívá, když ministr obrany sedí na židli pevně, ne když je čas od času za něco obrazně nebo de facto peskován.
V březnu, po tříhodinovém jednání se Zůnou, Babiš pravil: „Já na resortu obrany budu trávit strašně moc času, protože je třeba připravit novou koncepci naší armády. To má na starosti pan ministr do konce května.“ Vzhledem k Babišově politicko-manažerské letoře to vyznělo skoro jako zavedení nucené správy. Jestli vláda návrh armádní koncepce neschválí nebo bude mít vážné připomínky, měl by pro Zůnu nastat čas odejít. Než bude odejit.
Druhá možnost je, že předložená koncepce se bude Babišovi zamlouvat. A Zůna bude pokračovat.
V tom případě je minimálně zapotřebí, aby nad výběrem náčelníka štábu udělal velmi tlustou čáru, generálporučík Hlaváč mu zasalutoval a oba mluvili jedním hlasem. Nemají zaměstnávat veřejnost spory, jako tomu bylo za dob Jany Černochové a Karla Řehky i později mezi ministerstvem a vojenským velením. Nedávný příběh (ne)zveřejněného armádního podcastu Kamufláž by měl zůstat bizarní tečkou.
