Článek
Nás všechny, kteří se ještě nedokázali zcela zříci pití alkoholu, čeká jeden z těch náročnějších večerů v roce. Je pravda, že české supermarkety nabízejí ve svých slevových letácích „akční“ alkohol prakticky po celý rok, ale snad žádné datum v kalendáři není s pijáctvím spojeno tak bytelnou tradicí jako přelom starého a nového roku. Silvestrovským večírkům, oslavám a party je docela těžké se vyhnout.
Proto přinášíme zaručený návod, jak na podobné akci rozproudit rozhovory a stát se jedním z nejerudovanějších, ale, pravda, také nejneoblíbenějších účastníků. Vyneste do vadnoucí zábavy jako komunikační trumf téma alkoholu. Začít můžeme zvolna.
Téma první: A fakt Češi pijí tak moc?
Ano, fakt. A protože nic nezdobí krále večírku tak jako pěkná mezinárodní statistika, proč jich několik nepředložit.
Tak třeba OECD tvrdí, že průměrný Čech starší 15 let vypije v nejrůznějších alkoholických nápojích za rok 11,2 litru čistého lihu. Podle poslední tabulky to dělá pěkné čtvrté místo za Rumuny, Lotyši a Rakušany. Jeden litr čistého lihu odpovídá přibližně 47 nejběžnějším desítkám, takže kdyby si chtěl průměrný konzument vypít své výhradně ve světlém výčepním, musel by za rok stihnout zhruba 527 piv.
No to já rozhodně nevypiju, ohradí se spoluúčastník konverzace. Tento počet lze samozřejmě snížit zařazením jakéhokoli koncentrovanějšího lihového roztoku, vysvětlíme nad sklenkou něčeho ostřejšího.
OECD není sama. Fenomén alkoholu fascinuje i další nadnárodní tělesa, například Světovou zdravotnickou organizaci. Podle jejích dat z roku 2019 jsme v globální pijácké tabulce třetí za Rumunskem a Gruzií se spotřebou 13,3 litru čistého lihu na rok na osobu starší 15 let.
Eurostat na to jde trochu jinak. Místo litrů lihu si všímá spíše návyků. Sleduje například četnost takzvaných „epizod intenzivního pití“ (heavy episodic drinking, česky bychom asi takovou epizodu označili za pijatyku). Tady už tak výrazně prim nehrajeme. Nejméně jednou za týden zažije takovou situaci 3,9 procenta Čechů, což je jen lehce nad unijním průměrem (3,7 procenta). V tabulce evropských zemí nám patří 14. místo. Nejintenzivnějšími pijany jsou v tomto ohledu Rumuni a Norové (shodně 11 procent), v závěsu následují v souladu se stereotypy Dánové (9,1 procenta).
Jednou měsíčně intenzivně popije skoro 17 procent Čechů, to už je 10. místo, evropský průměr je necelých 15 procent.
Naopak vůbec nikdy nebo nikdy v posledním roce intenzivní pití neprovozovala polovina Čechů. Unijní průměr je ovšem 63,5 procenta a v této tabulce nám patří až 25. místo v Evropě, za námi už je jen pár zemí včetně Německa, Rumunska a – opět – Dánska.
Mimochodem, abychom si zase nepředstavovali nějaké kdovíjak divoké „epizody“. Metodicky znamená „epizoda intenzivního pití“ konzumaci minimálně 60 gramů čistého alkoholu při jedné příležitosti. To odpovídá třem „panákům“ 40procentní lihoviny nebo třem desítkám. Takže „heavy episodic drinking“ nastává v podstatě pokaždé, když se Češi vypraví „na jedno“, což si mimo jiné chceme nechat uznat jako nehmotné světové dědictví.
Takže ano, pijeme hodně. A jsme na to hrdí.
Téma druhé: Je to vážně tak nezdravé?
Bohužel je. Ano, všichni jsme věřili Miloši Kopeckému, když jako Horác Badman ve filmu Limonádový Joe přesvědčivě deklamoval, že „alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství“. Bohužel lhal. Vždyť to byl taky padouch.
Pravdou je dokonce pravý opak. Bez ohledu na to, jak malá je dávka, alkohol škodí v jakémkoli množství.
A škodí na mnoha frontách. Když se pro tuto fázi večírkové zábavy přidržíme fronty zdravotní, můžeme zvídavé společníky u stolu či na parketu odkázat v první řadě na doporučení již citované Světové zdravotnické organizace.
WHO uvádí, že alkohol je spojený zhruba se dvěma stovkami různých „zdravotních potíží“, kam se započítávají i zranění při dopravních nehodách. Nicméně minimálně 30 nemocí by vůbec neexistovalo, kdyby se alkohol nepil. Sem patří otrava alkoholem nebo nemoci jater způsobené nadměrným pitím. Nejčastější příčinou úmrtí spojených s alkoholem jsou kardiovaskulární choroby, pití se dokáže postarat o vznik obezity, cukrovky a sedmi druhů rakoviny.
Alkohol škodí už od jedné skleničky
„Neexistuje žádná bezpečná úroveň konzumace alkoholu,“ varuje Carina Ferreira-Borgesová z evropské pobočky WHO. „Nezáleží na tom, kolik toho vypijete – riziko pro zdraví začíná už prvním douškem jakéhokoli alkoholického nápoje. Jediné, co můžeme říci s jistotou, je, že čím víc pijete, tím škodlivější to je. Jinými slovy, čím méně pijete, tím je to bezpečnější.“
Dokumentovaná rizika spojená s konzumací alkoholu zahrnují: zvýšené riziko rakoviny jícnu, hrtanu, hltanu, prsou, střev a jater, zvýšené riziko srdečních chorob a infarktu, gastrointestinálních potíží, neurologických poruch, oslabení imunity, psychických problémů a závislostí. Kromě toho také zvyšuje riziko dopravních nehod a pracovních úrazů.
Je to trochu matoucí. Ačkoli mnohé odborné materiály pracují s pojmy jako „rizikové pití“ nebo zmíněné „epizody intenzivního pití“, neexistuje zároveň nic jako „bezrizikové pití“. Ano, čím více se pije, tím více roste riziko. Když se pije méně, roste riziko méně. Ale roste. S tím pracují moderní adiktologické přístupy a snižování dávek namísto abstinence se říká „harm reduction“, tedy snižování škod. Ale žádná neškodná sklenka není.
Studie, které se zmiňovaly o možném kladném účinku uměřeného pití (zejména vína) na kardiovaskulární systém, byly postupně vyvráceny. To, že se k nim dodnes upínají někteří starší lékaři a že tuto tezi razil i ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, na tom nic nemění. Jsou na tom stejně jako Horác Badman.
Téma třetí: Ale je to moje věc, ne?
Ano. I ne. Zdravotní problémy způsobené alkoholem znamenají také společenské a ekonomické náklady. Léčba nemocí něco stojí. A nelze se vyhnout úvaze, že kdyby české zdravotnictví muselo léčit méně potíží způsobených alkoholem, mělo by více kapacit na léčbu nemocí, na jejichž vznik má lidské chování menší vliv.
I kdybychom připustili, že někteří jednotliví dobře vydělávající pijani mohou teoreticky „pokrýt“ řešení svých mírnějších potíží způsobených alkoholem z toho, co zaplatili na zdravotním pojištění, celkově to nevychází ani náhodou. Podle nedávné studie PAQ Research až 2,5 procenta ročních nákladů na zdravotní péči připadá na potíže spojené s konzumací alkoholu. To by v příštím roce odpovídalo zhruba 14 miliardám korun.
Celospolečenské náklady, do nichž se započítávají i výpadky z trhu práce, kriminalita spojená s alkoholem, dopravní nehody, ekonomické výpadky spojené s předčasnými úmrtími nebo invalidní důchody a nemocenské dávky spojené s alkoholovými diagnózami, odhaduje tato studie na necelých 60 miliard korun ročně, jiné odhady jsou mírnější a pracují s rozmezím 35 až 55 miliard.
„Ale od toho tu máme spotřební daň, ne? Kdyby lidé přestali pít, stát se finančně zhroutí.“ To je oblíbené konverzační téma. Ne, nevychází to. Výběr spotřební daně z alkoholu v průběhu let stagnuje nebo spíše klesá, zatímco náklady na zdravotní péči i náklady společenské rostou. V roce 2019 činil výběr spotřební daně z lihu a piva 14,5 miliardy korun, v roce 2022 to bylo 13,4 miliardy.
Nezapomeneme proto účastníkům na večírku zdůraznit, že každým douškem alkoholu z dostatečně širokého pohledu poškozují nejen své zdraví, ale i českou ekonomiku. Jestli tohle neprolomí ledy, tak už nic.
Téma čtvrté: Co s tím budeme dělat?
Patrně nic. Alespoň na úrovni státu, jinak máme své osudy samozřejmě ve svých rukách.
Nová vláda se v návrhu programového prohlášení alkoholem a souvisejícími problémy prakticky nezabývá. S jednou výjimkou - v kapitole Zemědělství se píše: „Odmítáme zavedení spotřební daně na tiché víno.“ Tím mají vládní experti patrně na mysli, že spotřební daň, která na tiché víno de iure uvalená je, bude mít i nadále nulovou sazbu, a tak budeme dále předstírat, že žádná není.
V oblasti vzdělávání se alkohol dostal vedle dalších závislostí do obecné věty: „Zaměříme se na zlepšení prevence patologických jevů, jako jsou závislosti na alkoholu, psychomodulačních látkách, hazardu, sociálních sítích či online hrách.“ Téměř totožná věta zazní ještě tam, kde se píše o prevenci civilizačních chorob.
Takže pěkně konzervativně - každý sám za sebe, stát žádná vodítka, motivace ani podporu poskytovat nebude. Jen to bude dál z našich společných kapes všechno platit.
Tady je namístě konverzačně ocenit, jak je dobré, že stát svým občanům „nekecá do života“, „nevodí je za ručičku“, „nediktuje“. A to je skvělé, i kdyby to mělo znamenat, že stát, který se tváří, že musí šetřit, v podstatě ignoruje obří společensko-ekonomicko-zdravotní problém s mnohamiliardovými náklady.
Co taky čekat od vlády, jejíž důležitý koaliční člen si psal do volebního programu, že „pivo je odměnou po těžké práci pro naše pracující obyvatele“.
Téma páté: Dá se s tím vůbec něco dělat?
Je to těžké, ale leccos se dá zkusit.
Jenže touhle dobou už pravděpodobně osaměle postáváte venku, takže otázku vám může položit nanejvýš pes, kterého vyhodili na mráz, protože (také) nemístně obtěžoval hosty večírku.
Kdyby se stát rozhodl, že české pití je problém a nikoli nehmotné dědictví hodné zápisu v UNESCO, našel by nástroje, jimiž by na snížení spotřeby alkoholu mohl tlačit. Žádný z nich není kouzelným proutkem, který všechno vyřeší, ale inspirace jsou. Novou konstrukci spotřební daně navrhl v již citované studii PAQ Research. Studie think tanku Ministr zdraví zkoumala společenskou přijatelnost regulačních opatření v oblasti reklamy či prodeje. Několik příkladů dobré praxe se zahraničí uvádí také starší studie Pavla Hroboně a Veroniky Klimkové.
Politici nicméně problému věnují podobné množství pozornosti jako ten nešťastný pes, kterému to vyprávíte. Spíš méně. Jistá naděje spočívá snad v tom, že mladší generace mají k alkoholu o poznání vlažnější vztah, což se pomalinku začíná projevovat i ve statistikách spotřeby.
Doufejme, že všechny ty nové věci, jimiž si mládí dělá dobře, se časem projeví jako méně společensky a zdravotně škodlivé než alkohol.
Tak „na zdraví“ a na ten šťastný nový rok!
