Článek
Jistá nevraživost mezi lékařským a lékárenským stavem byla v českém zdravotnictví vždycky. Mnoho lékařů má tendenci vnímat farmaceuty jako obchodníky lifrující pacientům krabičky s medikamenty a vydělávající na prodeji kosmetiky. Lékárníci se naproti tomu cítí v systému, který si neustále stěžuje na nedostatek kapacit, nedocenění, podhodnocení a opomíjení.
Během let se tyto pozice zdánlivě různě kultivovaly a sbližovaly, navenek se stále častěji říkalo, že obě profese jsou velmi důležité a umějí a mají se navzájem doplňovat. Nicméně to, co vyvřelo na povrch v posledních týdnech a měsících, je vpravdě šokující a připomíná to otevřenou válku.
V zásadě se vede na dvou frontách. Přiznejme, že nelze se stoprocentní jistotou říci, že jde skutečně o dvě fronty téže války. Může být, že se prostě časově sešly dva na sobě nezávislé spory mezi dvěma profesními skupinami, aniž by je spojoval nějaký společný strategický cíl. Ale tato varianta není moc pravděpodobná, navíc je jisté, že vyústění těchto sporů bude mít vliv na vymezení rolí obou zdravotnických profesí.
Celý článek si můžete přečíst po přihlášení
Pokud nemáte účet na Seznamu, zaregistrujte se
Jedna z těchto front je „očkovací“. Zvýšení významu farmaceutů především v systému primární zdravotní péče má být (pro začátek) reprezentováno tím, že se lékárníkům umožní očkovat v lékárnách proti chřipce. Tento věcně zcela banální posun se stal předmětem mnoha vášní.
Část jich rozdmýchala skupina konzervativních lékařů vedená prezidentem České lékařské komory Milanem Kubkem, o čemž už jsme na tomto místě psali.
Další vášně vzplály přímo mezi lékárníky, když se velkému lékárenskému řetězci Benu podařilo prolobbovat na Ministerstvu zdravotnictví záštitu pro „pilotní projekt“ spočívající v tom, že ve čtyřech lékárnách tohoto řetězce bude možné si nechat aplikovat chřipkovou vakcínu, ovšem rukou hostujícího lékaře, patrně praktika nebo epidemiologa. (Připomeňme, že lékárníci stejně jako lékaři drtivé většiny specializací podle platných zákonů očkovat nesmějí.)
Co může být na jedné straně zajímavým přechodným experimentem, který alespoň trochu ověří zájem pacientů o tuto službu (s předpokladem, že pacientovi bude v podstatě lhostejné, kdo jej v lékárně „píchne“), se na druhé straně setkalo s odporem menších lékáren a jejich majitelů. Jádrem jejich námitek (namnoze oprávněných) je to, že se ministerstvo namísto kýženého systémového řešení – tedy zpřístupnění očkování farmaceutům – podílí na něčem, co bude v důsledku jen marketingovou akcí jednoho velkého řetězce.
Druhou frontu současné války mezi lékaři a lékárníky bychom mohli nazvat „doplňkovou“. Ne že by byla vedlejší, naopak, vášně tu planou ještě mohutněji, ale týká se prodeje potravinových doplňků v lékárnách, zejména při výdeji léků na recept.
Lékaři versus lékárníci - kdo je kdo
Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) je zastřešující odbornou organizací sdružující přední experty ze všech zdravotnických oborů. Celkem má přes 35 tisíc členů. Jednotlivé odborné společnosti, jichž je momentálně 121, zahrnují nejen zdravotnické odbornosti, ale i trendy. Pod touto střechou tak najdeme nejen odbornou společnost angiologickou nebo neonatologickou, ale také například Českou společnost pro umělou inteligenci a inovativní digitální technologie v medicíně nebo Českou společnost biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky.
Předseda České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) a obezitolog Štěpán Svačina se obrátil na prezidenta České lékárnické komory Aleše Krebse a posléze na desítky tisíc členů této zastřešující odborné společnosti s výtkou, že lékárníci mnohdy při výdeji léku na recept doporučují pacientům přikoupit další lék či potravinový doplněk. Například k antibiotikům doporučí pacientovi přikoupit probiotika, lidem bojujícím s cholesterolem doporučí ke statinům přikoupit přípravky s koenzymem Q10 a podobně. Podle Svačiny nejsou účinky těchto doplňků prokázány, a pacienti jsou tak autoritou farmaceuta nuceni utrácet nemalé peníze za zbytečnosti.
To by ještě mohla být v podstatě přátelská odborná diskuze, ale Svačina to okořenil a posunul na úroveň profesního sporu tím, že tato praxe „vyvolává dojem, jako by lékař nepostupoval dostatečně správně a musí být korigován lékárníkem“. Následovalo vyjádření pochopení pro „napjatou ekonomickou situaci lékáren“, čímž chtěl předseda ČLS JEP naznačit, že lékárníci nejsou v těchto doporučeních vedeni zájmem pacienta, nýbrž snahou o zvýšení vlastních tržeb.
To je pro jakéhokoli zdravotníka – lékárníky nevyjímaje – vážné obvinění. Tím spíš, že Svačina ani po dotčené reakci České lékárnické komory ze svých výroků neslevil, ale naopak ještě přitvrdil. „Realita je taková, že lidé platí šílené peníze za něco, co nemá vůbec žádný účinek,“ prohlásil v rozhovoru pro Seznam Zprávy a na adresu lékárníků dodal: „To, že začali k receptu přidávat něco dalšího, je problém. Je to jasný zásah do kompetencí lékaře.“
Svačina si vysloužil ostrou reakci odborné České farmaceutické společnosti, která je součástí jím vedené ČLS JEP, a naposledy také další vyostřenou reakci prezidenta České lékárnické komory, který jej vyzval k veřejné omluvě všem lékárníkům a „zametení si před vlastním prahem“.
Není ani v nejmenším ambicí autora tohoto textu hodnotit kvalitu a účelnost užívání potravinových či vitaminových doplňků, ať samostatně anebo v kombinaci s jinou léčbou. Je to velmi komplexní a odborná debata. Stačí se omezit na konstatování, že trh s doplňky je na rozdíl od trhu s léky regulován poměrně laxně.
Obecně se hlídá, aby tyto přípravky zákazníkovi neuškodily, ale samotná účinnost nezávisle ověřována není. Zato je to velice dobrý byznys, který i díky minimální regulaci marketingu kvete. A podílejí se na tom jak lékaři, kteří pacientům doplňky mnohdy přímo doporučují, tak i lékárníci, kteří jim je ochotně prodávají - a je na svědomí každého z nich, zda to činí v dobré víře, což je úplně klidně možné, ba i pravděpodobné, anebo v některých případech i ze zištných důvodů.
Jisté je, že paušalizace, jíž se vůči lékárníkům dopustil předseda ČLS JEP, této klíčové instituce a autority v oblasti zdravotnické odbornosti, je přinejmenším neobratná. A také nekolegiální a rozhodně nestandardní, vybočující z běžných profesních polemik. Právě proto je těžké ji nevidět jako součást širšího boje mezi lékaři a lékárníky.
Klíčová otázka zní, proč k tomuto boji dochází. Odpověď není jednoduchá, roli tu bude hrát více faktorů. Už jsme zmiňovali hluboce zakořeněnou řevnivost, která lékařům brání vnímat lékárníky jako „plnohodnotné“ zdravotníky. S tím si ale nevystačíme.
Jedním z faktorů bude i vývoj debaty o systémových kompetencích lékárníků. Ty se sice zatím věcně nehýbou, ale fáze veřejné debaty už je taková, že jde spíš o otázku času. Přinejmenším pokud jde o očkování proti chřipce, jehož umožnění následně spustí další diskuze o možnostech dalších vakcinací, jednodušších diagnostických vyšetření či roli lékáren v preventivních programech.
To jsou velmi zajímavé podněty pro diskuzi o efektivitě zdravotnického systému, ale současně také průlom do kompetencí po dlouhá léta vyhrazených (přinejmenším v Česku) lékařům. Může tak vznikat dojem jistého profesního ohrožení.
A zároveň také ohrožení ekonomického. Protože koláč veřejného zdravotního pojištění (ani přímých plateb) se s přerozdělením kompetencí nezvětší. Každý pacient, který se nechá naočkovat proti chřipce v lékárně, přinese do lékárny několik stokorun (ať už v hotovosti nebo ve formě úhrady od pojišťovny), které už nepřinese do ordinace praktického lékaře. Zpočátku může jít o zcela zanedbatelné sumy, ale čím více kompetencí na lékárníky přejde, tím znatelnější bude i tento přesun peněz.
Zdravotní pojišťovny se posléze – logicky – mohou začít zajímat, zda například jednoduché diagnostické vyšetření (třeba změření tlaku), které pacient podstoupí v lékárně, má smysl ještě hradit jeho praktickému lékaři jako součást kapitační platby.
Jsou to v tuto chvíli zcela teoretické úvahy - i očkování v lékárnách dosud musíme obcházet prostřednictvím zvláštních marketingových projektů. Na druhé straně debaty o efektivitě jsou v plném proudu a větší zapojení lékárníků je nevyhnutelné a máme i dostatek dat a zahraničních srovnání pro tvrzení, že by mělo jako jeden z nástrojů fungovat. Zvýšení efektivity znamená dosažení lepších výsledků takříkajíc za stejné peníze - a mají-li se peníze využít a rozložit efektivněji, je nezbytné, aby někdo o nějaké proti současnému stavu přišel.
Obava z takového vývoje, z narušení statu quo, může být jednou z důležitých příčin sporů a výpadů mezi různými zdravotnickými zařízeními. Čím blíž se k nějaké změně dobereme, tím mohou být tyto výpady ostřejší a vymezování a betonování rolí ve stávajícím systému urputnější.
Je to zřejmě nevyhnutelný průvodní jev diskuze o zvýšení efektivity utrácení peněz v českém zdravotnictví. A bez této diskuze, a v nejbližší době už ani bez konkrétních kroků, se české zdravotnictví prostě nemůže obejít. Proto základní poučení ze současné války lékařů a lékárníků zní: zvykejme si.
