Článek
Ruská agrese proti Ukrajině trvá dlouhých 12 let. A už nekonečné čtyři roky čelí druhá největší evropská země plnohodnotnému ruskému válečnému úsilí.
Ze země za tu dobu před válečnými hrůzami utekly miliony lidí, z nichž stovky tisíc našly útočiště, nebo i nový domov v Česku. Zvládnutí první migrační vlny z února 2022 a následná integrace uprchlíků neproběhly bez chyb, ale obecně jde o jednu z věcí, na něž může být hrdá jak česká společnost jako celek, tak i minulá vláda Petra Fialy.
V Česku v současné době žije zhruba 380 tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny, z toho asi 290 tisíc je starších 18 let a přes 170 tisíc jich podle dat ministerstva práce pracuje v zaměstnaneckém poměru. Tento vcelku utěšený stav má více příčin - vedle vůle Ukrajinců v hostitelské zemi pracovat a vedle solidně nastaveného systému pomoci a motivace k práci je to samozřejmě i vyhladovělý český trh práce. Tomu dlouhodobě chybějí statisíce zaměstnanců převážně v méně kvalifikovaných profesích. Čísla o tom, že pobyt Ukrajinců se už pár let vyplácí nejen firmám, ale i českým veřejným financím, jsou dostatečně známá.
To všechno dohromady vedlo už v minulém volebním období k úvaze, že dobře integrovaní uprchlíci by měli mít snazší přístup k trvalému pobytu. Že by stálo za to zbavit je otravné byrokratické povinnosti každoročně žádat o prodloužení dočasné ochrany a dát jim stabilnější výhled a naději, že hostitelská země se pro ně v dohledném horizontu může stát zemí domovskou, budou-li o to stát.
Proto loni v září vznikl na Ministerstvu vnitra koncept „zvláštního dlouhodobého pobytu“. Jenže bylo také pár týdnů před volbami a končící vládní koalice se pokoušela hrát tak trochu na všechny strany.
A tak úřad Víta Rakušana vymyslel program, který sice zdánlivě otevírá integrovaným Ukrajincům dveře k plnohodnotnému začlenění do české společnosti, ale zároveň při podrobnějším zkoumání zřetelně říká, že o velkou část sebelépe začleněných Ukrajinců ve skutečnosti v Česku nestojíme.
Není divu, že tuto sofistikovanou kombinaci hrané vstřícnosti vůči ukrajinským uprchlíkům a jejich reálného odpuzování minulý týden převzala od Rakušana vláda Andreje Babiše „i s chlupama“.
Tomio Okamura se naoko rozhořčoval a hlásil, že ministři za SPD budou rozhodně hlasovat proti. To byla ale jenom okatá snaha vymezit si ve vládní koalici své místo nejzavilejšího odpůrce Ukrajinců. Ve skutečnosti by se Okamura mohl pod program zvláštního dlouhodobého pobytu klidně podepsat.
Kdo splnil podmínky Rakušanova programu, získal na pět let onen zvláštní dlouhodobý pobyt a po uplynutí této lhůty může rovnou požádat o pobyt trvalý. K získání zvláštního postavení je třeba splnit mnoho podmínek. Většina z nich je rozumná. Žadatel musí pobývat v Česku alespoň dva roky v režimu dočasné ochrany. Musí být bezúhonný a jeho děti musejí plnit povinnou školní docházku. Nesmí mít dluhy na pojistném a nesmí pobírat humanitární dávku. Musí mít vyřešené bydlení. To všechno lze brát jako přísné, ale obhajitelné podmínky „zkratky“ k trvalému pobytu.
Jenže v předvolební snaze nevypadat vůči Ukrajincům zase přehnaně vstřícně vymysleli Rakušanovi úředníci ještě kritérium „ekonomické nezávislosti“. Nestačí nebýt na dávkách, nestačí nedlužit na povinném pojistném, nestačí mít kde bydlet. Žadatelé musejí ještě prokázat, že mají hrubý příjem alespoň 440 tisíc korun ročně, přičemž za každou další osobu v domácnosti tato částka roste o 110 tisíc.
Pro samostatně žijícího uprchlíka ještě příjem necelých 37 tisíc hrubého měsíčně (zhruba 11 tisíc pod průměrnou mzdou ve třetím čtvrtletí 2025, která činila něco přes 48 tisíc korun) nepředstavuje tak velkou překážku. Ale takových uprchlíků v Česku moc není. Typickými uprchlíky jsou matky s jedním či dvěma dětmi, jejichž muži zemřeli ve válce nebo zůstávají na ukrajinské frontě.
Matka žijící v Česku s jedním dítětem musí podle kritérií zvláštního dlouhodobého pobytu dosáhnout na příjem 550 tisíc korun ročně, tedy 46 tisíc měsíčně. Se dvěma dětmi je to dokonce 55 tisíc měsíčně. To už je 1,15násobek průměrné mzdy.
Stojí za to připomenout, že na průměrnou mzdu většina zaměstnanců nedosáhne. Medián neboli střední hodnota mezd, která skutečně dělí zaměstnance na dvě stejné poloviny lépe a hůře vydělávajících, činila ve třetím čtvrtletí 2025 necelých 43 tisíc hrubého. Ukrajinská matka dvou dětí by tak musela být pro splnění kritéria „ekonomické nezávislosti“ usazena velmi vysoko v lépe vydělávající polovině obyvatelstva.
Na jedné straně tedy česká ekonomika vysílá zprávy, že Ukrajince nutně potřebuje, a to často v hůře placených oborech a profesích, do nichž se Češi nehrnou – ať už jde o sociální služby, nepedagogické profese ve školství nebo třeba pomocné síly ve zdravotnictví. Na straně druhé ale lidem v těchto profesích, byť sebelépe společensky integrovaným, staví do cesty k trvalému pobytu nesmyslně vysoké příjmové překážky.
Program zvláštního dlouhodobého pobytu podle toho také vypadá. V Rakušanově vlně programu požádalo o tento pobyt 80 tisíc lidí (47 tisíc domácností). A celých 45 procent jich bylo vyřazeno právě kvůli nedostatečnému ročnímu příjmu. Dalších 35 procent žadatelů nesplnilo některou z dalších podmínek. Uspělo nakonec jen 15 tisíc Ukrajinců, což je v celkovém počtu pracujících a vzhledem k potřebám české ekonomiky úplně směšný zlomeček. Nedá se očekávat, že druhá vlna, kterou zaštítí současný ministr vnitra Lubomír Metnar, bude úspěšnější.
Pokud nějaký nečekaně dynamický růst mezd v potřebných profesích relativně nesníží příjmovou laťku k získání zvláštního pobytu, nestane se tento program nástrojem integrace válečných uprchlíků do života v Česku.
Zůstane i po čtyřech letech hrůzného krveprolití na Ukrajině nepříliš použitelným pomníkem nedostatku politické odvahy. Odvahy připustit si, že česká ekonomika a společnost imigranty nutně potřebuje a že příležitost, kterou nám nabízejí lidé z Ukrajiny, je v tomto kontextu zcela jedinečná. A z politického i kulturního pohledu mnohem přívětivější než jakékoli alternativy, které v budoucnu tak jako tak nevyhnutelně přijdou.
