Panteon hrdinů Ukrajiny. Autorka ztratila ve válce snoubence

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

Ráno se hosté scházejí ve druhém patře hotelu v západoukrajinském městě Ternopil. Nakládají si vajíčka, zeleninu, klobásky, sýry.

Přesně v 9:00 zazní z rádia několikrát úder zvonu a hned po něm hodiny hlasitě odměřují sekundy. Všichni přestanou mluvit, odloží příbory a šálky. Někteří se postaví, jiní mlčky sedí.

Celá Ukrajina se na minutu zastaví. Připomíná si tak své padlé vojáky a všechny lidi, které připravila o život ruská agrese.

I po čtyřech letech plnohodnotné války mnozí minutu ticha stále drží, protože úcta k padlým je na Ukrajině silná u většiny lidí, bez ohledu na rozdílnost názorů v jiných věcech.

Ternopil leží na západě, daleko od fronty, ale vojáci odsud bojují na stovky kilometrů vzdálené frontě stejně jako ostatní Ukrajinci.

Hlavní třídu Tarase Ševčenka lemují portréty padlých, u nichž jsou svíce a květiny. V další ulici je zase čerstvě vysázená alej stromů. U každého je název firmy nebo jméno člověka, který nějakým způsobem přispěl ukrajinské armádě. Své stromy tady mají například mlékárna, pojišťovna, škola, ale i rodiny nebo jednotliví obyvatelé Ternopilu.

Válka prostupuje celým městem, i když bojiště je daleko. „Mnoho mužů odešlo během těch čtyř let válčit na frontu, takže velkou část odpovědnosti za chod města, byznysu a dalších věcí převzaly ženy,“ popisuje mi starosta města Serhij Nadal.

„Máme nedostatek pracovní síly, ale děláme všechno pro to, aby ekonomika a všechny služby ve městě fungovaly dál. Poskytujeme také finanční a psychologickou pomoc rodinám vojáků. Podporujeme také přibližně 1200 rodinných příslušníků padlých vojáků. Ve spolupráci se zahraničními partnery organizujeme pro děti padlých hrdinů pobyty v zahraničí,“ říká.

Na Mykulineckém hřbitově na okraji Ternopilu vznikl unikátní projekt, první svého druhu na Ukrajině. Vedení města chce vzdát hold padlým obráncům a rozhodlo o vybudování Panteonu hrdinů.

Návrh projektu během dvou měsíců zpracovala designérka a výtvarnice Darcja Veretjuková. Kříže a náhrobky jsou tu z pískovce v šedobílé barvě.

„Chtěla jsem, aby památník mohl stát tak, jak je teď, za padesát, sto nebo tři sta let. Náhrobky sice klesnou níž do země, přesněji půda se trochu zvedne, ale jinak by měl panteon zůstat v současné podobě,“ přibližuje 35letá žena svůj záměr pro Seznam Zprávy.

Panteon hrdinů se neustále rozšiřuje. Válka trvá už čtyři roky a svoji poslední cestu tu končí další padlí.

I Darcja má za sebou příběh, který ji k památníku poutá osobně. Coby dobrovolnice pomáhala už před dvanácti lety ve válce na Donbase bojovníkům praporu Ajdar, mezi nimiž byl i její přítel Vitalij Derech.

„Je to smutná historie. Byli jsme zasnoubení, měli jsme se brát. Ale pak začala ruská invaze. Padl 28. května 2022, tři měsíce po jejím začátku,“ vzpomíná.

„Ahoj,“ říká před hrobem a mává na Vitalijovu fotografii. „Občas si tady s ním povídám a vykouřím u toho cigaretu. Tak se nezlobte, že si tady zapálím,“ dodává.

Kvůli své koncepci měla v Ternopilu problémy. „Lidé tady pořád mají představu, že náhrobky mají být černé nebo prostě tmavé. Někteří rodiče byli proti tomu, aby jejich syn měl stejný hrob jako ostatní, tak kolem toho bylo mnoho vzrušených diskuzí. Ale jak vidíte, alespoň něco se realizovalo.“

Hřbitov je ukázkou, jak městem kráčely dějiny. Jsou tu staré, už skoro rozpadlé náhrobky polských rodů z 19. a první poloviny 20. století: Ternopil patřil k Rakousku-Uhersku a pak Polsku. Jsou tu samozřejmě i hroby z doby Sovětského svazu, kdy se nesměly užívat náboženské motivy. A teď památník vojákům, kteří brání Ukrajinu před Ruskem.

„Myslím, že je naší povinností prokazovat takto úctu těm, kteří padli. A že by vojenské hroby měly být jiné než ostatní,“ je přesvědčená výtvarnice, která pracuje i jako ilustrátorka knih.

Nevěří přitom počtu padlých, které nedávno zveřejnil prezident Volodymyr Zelenskyj. „Říkal, že za čtyři roky války zahynulo 55 tisíc ukrajinských vojáků. Když ale dám dohromady hroby na vojenských hřbitovech, další padlé na civilních hřbitovech nebo vojáky spadající do kategorie nezvěstných v boji, tak si myslím, že to číslo je mnohem vyšší. Možná o desítky tisíc.“

V Ternopilu je vidět v ulicích mnoho vojáků i vojaček. Starších i mladých, někteří jsou o holi.

Anatolij, který teď pracuje jako šéf přepravní firmy, na sobě uniformu nemá, válečných zkušeností má ale dost. „Byl jsem na začátku války v Kyjevě, Buči a Hostomelu, potom na Donbase. Granát mi roztrhl hruď, ale jinak je všechno dobré. Všechno by bylo dobré, jen kdyby ta válka už skončila,“ říká.

V centru města v nenápadné budově a v ještě nenápadnějším vchodu ve dvoře sídlí Muzeum politických vězňů. Je umístěno v bývalé věznici, kde v podzemních kobkách sovětští vyšetřovatelé a příslušníci Stalinovy bezpečnostní služby NKVD věznili lidi podezřelé ze sympatií a podpory Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Organizace, která pod vedením Stepana Bandery bojovala za nezávislost Ukrajiny v době druhé světové války.

Jsou tu mučírny i cely, do kterých vyšetřovatelé nalévali vodu, aby vězni museli stát. Ukrajinská povstalecká armáda je hlavně pro obyvatele západní Ukrajiny symbolem boje proti ruskému nepříteli.

Návštěvníky tady provází historik Ihor a má přehled o českých prezidentech. „Havel, Klaus a Pavel podporovali Ukrajinu, Zeman ne,“ vyjmenovává.

Podle něj budou Ukrajinci bojovat, dokud to bude nutné. Stejně jako bojovali jejich předchůdci.

„Jestli Rusové přijdou sem, postaví se jim všichni, to vám garantuji. A Donbasu se nemůžeme vzdát, to jsou naše Sudety. Když je Rusům necháme, půjdou dál, stejně jako šel Hitler po roce 1938,“ tvrdí Ihor.

V době čtvrtého výročí války ale obyvatelé Ternopilu mají světlo a teplo. Ruské bombardování energetické infrastruktury způsobilo kolaps i tady, ale z nejhoršího jsou Ternopilané v tuto chvíli venku. „Kdybys přijel před dvěma týdny, tak šla elektřina dvě hodiny denně a teplo vůbec. Teď je všechno opravené, snad to vydrží.“