Článek
Herečka a zpěvačka Jana Fabiánová odstartovala jeden z nejsledovanějších soudních procesů posledních let. V říjnu 2021 zveřejnila status na sociální síti, kde známého psychiatra Jana Cimického obvinila ze sexuálního napadení. Následně se začaly přidávat další ženy. Například moderátorka České televize Martina Vrbová Hynková, kterou před 21 lety při přípravě televizního pořadu povalil na sedačku a začal ji osahávat a líbat.
Ve středu dostal Cimický u soudu pět let vězení. „Na jednu stranu cítím úlevu. Na druhou stranu stále cítím údiv, že se tady 40 let zametala pod koberec takhle společensky nebezpečná situace,“ říká dnes Fabiánová.
Jaká je vaše bezprostřední reakce na výrok Obvodního soudu pro Prahu 8?
Jsem vděčná, že se to uzavřelo. Jsem vděčná, že policie i soudy uznaly, že je potřeba tuhle kauzu důkladně prošetřit. Jsem vděčná, že se spojilo dostatek lidí, kteří to tentokrát nechtěli opět nechat zapadnout.
Jaké pocity v sobě nyní máte?
Na jednu stranu cítím úlevu. Na druhou stranu stále cítím údiv, že se tady 40 let zametala pod koberec takhle společensky nebezpečná situace. Mrzí mě, že se neumíme navzájem lépe chránit, že je potřeba, aby se za spravedlnost rvaly oběti a přitom čelily posměchu a degradaci. Mrzí mě, že není nastaven systém, který by zamezil, aby sexuální predátoři takhle proplouvali systémem a desítky let ubližovali, ačkoliv si vybrali třeba i pomáhající profesi, která má normální úroveň lidské empatie v popisu práce.
Přemýšlela jste od okamžiku zveřejnění vašeho statusu o tomto případu, nebo naopak raději vůbec?
Nešlo o tom nepřemýšlet. Zaprvé se na mě začaly obracet oběti a svědci z této kauzy, ale i z jiných kauz, často z oblasti domácího násilí, a já tak pochopila, že násilí je i v současnosti v naší zemi obrovský problém. Zadruhé, to, že jsem promluvila výrazně, a ne zrovna v dobrém, ovlivnilo můj život na dalších pět let. Nechci, aby to vyznělo jako sebelítost. Byla jsem si vědomá toho, že promluvit veřejně o sexualizovaném útoku a násilí s sebou ponese negativní následky. Pochopitelně je správné ctít presumpci neviny, je ale přece také nutné ctít presumpci pravdy směrem k obětem násilí. A to se v tomto případě několik prvních let moc nedělo. Takže, bohužel, nejenže jsem nad tím musela často přemýšlet, musela jsem se taky opakovaně obhajovat, zažívat zlehčování, posměch a poslouchat názory lidí o tom, jak se vlastně nic nestalo, protože se mi podařilo po chvíli vytrhnout a utéct… Dokonce mi jeden známý řekl, že je to ode mě celkem zajímavý „marketingový tah“, protože v showbyznysu se přece chce každý zviditelnit. Z toho názoru mi bylo špatně hodně dlouho. Pravda ovšem je, že se nikdo nechce zviditelnit na něčem tak odporném, jako je sexualizovaný útok. Nebýt hrstky dobrých přátel, mého muže i faktu, že se nemusím živit showbyznysem, protože mám druhou profesi jako grafik a web designér, byla bych na tom asi nedobře. Na takovéhle věci by neměl být nikdo sám. A bohužel vím, že zdaleka ne každá oběť násilí má kolem sebe aspoň tu hrstku skutečných přátel a podporu. Jsou lidé, kteří jsou na to úplně sami a to vnímám jako selhání nás všech, jako společnosti.
Jan Cimický u soudu.
Jak důležitý byl tento proces a jakou roli hrál ve vašem životě?
Ten proces byl pro mě, jako přeživší, i přes všechny osobní i profesní ztráty přínosný. Díky existenci sociálních sítí i posunu ve společnosti, se začaly ozývat další oběti i svědci. Díky tomu se o kauzu začala zajímat policie. To dodalo odvahu dalším obětem, takže se celá věc konečně dostala k soudu. Kdyby se to dostalo k soudu již v roce 2000, kdy se ho snažilo zastavit několik novinářů, nebyla bych na seznamu obětí. V mém soukromí sice léta vědělo o mém napadení mnoho blízkých a kolegů, protože sexualizovaný útok je prostě traumatizující a odporný čin a bohužel je to něco, co si přeživší nese s sebou životem. Ale fakt, že se to konečně opravdu začalo řešit na policii a u soudu, mi pomáhal odstranit ze sebe tu obrovskou nálepku studu, kterou si nese každý, kdo zažil sexualizované násilí. Stydět se má ale agresor, ne napadená/ý. Kolem roku 2000 byl z nějakého bizarního důvodu útok tohoto rázu stále ještě vnímán, jako ostuda pro oběť a ne ostuda pro agresora. Agresora nikdo moc neřešil. Řešilo se: Jak byla oběť oblečená, proč tam lezla, že určitě lže, že o ni „by si nikdo ani neopřel kolo“… To ve vás vyvolá pocit, že vina je na vás, protože vaše okolí s vámi nesoucítí, vaše okolí vámi pohrdá za to, že jste byla/byl napaden i za to, že to sdílíte. Ale nyní konečně zafungoval systém. Začalo se to opravdu prošetřovat. Na policii u výslechu to už nikdo nezlehčoval. Bylo to prošetřování trestných činů a o to jediné mi šlo.
Co byste si přála, aby tento případ ve společnosti zanechal?
Přála bych si, aby nastala změna směrem k obecně laskavější společnosti, která má vůli chránit sama sebe. Tohle přece není problematika typu muži vs. ženy, tohle je lidé vs. agresoři. Pokud se na stranu obětí, což jsou velmi často ženy a děti, postaví všichni normálně přemýšlející, laskaví a nelhostejní muži, budou mít agresoři v naší společnosti mnohem slabší pozici.
