Hlavní obsah

Pod čarou: Žádný trend není náhodný. Proč je z keramiky nová jóga?

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Místo do hospody chodí mileniálové na kurzy keramiky.

Reklama

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku:

Článek

Z trendů prvního pandemického lockdownu si pamatuji hlavně pečení chleba a otužování. V současnosti se s domácími bochníky ani skoky do ledové Vltavy už tak často nepotkávám, zato se řada lidí v mém okolí vrhla na řemesla a rukodělné výrobky všeho druhu. Dnešní Pod čarou proto bude hlavně o tom, kde se vzala tahle tvůrčí vlna a proč v ní tak často dominují kurzy keramiky.

Na Facebooku vídám záplavu pozvánek na kurzy šití, háčkování, vaření či pletení adventních věnců, fotek nejrůznějších výrobků je plný Instagram, internetové influencerky se od recenzování make-upu přesunuly na kurzy malování a frázi „večer jdu na keramiku“ slýchám ve svém okolí pomalu častěji než dříve obvyklé „do hospody“ či na koncert. Jistě by to vše šlo smést konstatováním, že jde jen o trendy vynucené pandemickým lockdownem, a podobně jako zmiňované pečení chleba pominou s opětovným rozvolněním a návratem k „běžnému“ životu. To by ale nebyla celá pravda.

Není náhodou, že boom řemesel a amatérské umělecké tvorby táhne zrovna generace mileniálů vstupující do středního věku, a náhodné není ani to, že keramika frčí víc než třeba letecké modelářství nebo výroba zákusků. Stejně jako u jiných trendů, i v tomto případě se v jeden čas spojila spousta souběžných vlivů, které daly vzniknout nové mánii a prozíraví lidé s trochou podnikavosti na ní mohli i dobře vydělat. Právě na příkladu zdánlivě náhodné obliby keramiky se dá celý fascinující proces, jak vzniká trend, velice dobře popsat.

Anatomie trendu

V první řadě přece jen nelze vynechat důležitou roli pandemie. Omezení kultury, cestování a společenského života spolu s přerušovanými lockdowny vytlačilo lidi do domácností či do přírody, a kapsy si tak namastili výrobci outdoorového oblečení, Netflix, hobbymarkety i výrobci kuchyňských potřeb.

K překonávání domácí nudy se přidala i ekonomická nejistota, a leckdo tak začal opravovat staré oblečení i z čiré nutnosti. Pandemie vyvolala či posílila řadu traumat a duševních potíží. Pokud se vám nedařilo objednat se k psychologovi a meditace nezabrala, je pravděpodobné, že jste zkoušeli mysl utišit nějakou soustředěnou ruční prací. Za poslední dva roky tak toho bylo nejspíš uháčkováno víc než za celé dekády a dříve opomíjené koníčky pronikly na titulní stránky světových médií.

Vedle pandemie je tu i neúprosný běh času. Když jsem se ptal třicátníků ve svém okolí, proč se začali věnovat keramice a obdobným aktivitám, často zmiňovali, že rodina a práce ubraly času na hospody a večírky a zároveň je nutí trávit víc času doma. Mileniálové už skutečně nejsou generací pařící mládeže, ale do středního věku si zároveň přinášejí specifické konzumní návyky.

Důraz na šetrnost, ekologii a udržitelnost, okolnostmi vynucenou spořivost a paradoxně zároveň zálibu v autentičnosti, řemeslné kvalitě a designu spojenou s péčí o vkus a estetické trendy. Stručně řečeno, je to touha po útulné a hezké domácnosti v těžké době. Výsledkem pak mohou být nejen nákupy drahých hrnců, ale třeba právě i keramiky, která často jako by vypadla z interiérů našich babiček.

Dalším faktorem je podoba práce, kterou se dnes živí většina městské střední třídy. Pro kancelářské zaměstnání je typická jistá neuchopitelnost výsledků, absence fyzické námahy a také jakýchkoliv fyzických prožitků – pokud mezi ně nepočítáme zrovna karpální tunely a bolavá záda. Nudná a nesmyslná povaha řady kancelářských pozic navíc vyvolává touhu po smysluplné kreativní realizaci někde jinde.

Nedávný průzkum Pew Research ostatně ukazuje, že v mnoha rozvinutých západních zemích označuje nejrůznější koníčky jako zásadní podmínku smysluplného života právě mladá generace. A čím více fyzické práce s materiálem a hmatatelných výsledků, tím lépe – luštění křížovek prostě ty kýžené pocity z fyzicky vydřených plodů práce nepřinese.

Scénu koníčků a volnočasových aktivit zásadně proměnily i sociální sítě. Díky jejich decentralizované povaze je najednou více vidět na věci, které dříve mohly zůstávat mimo pozornost mainstreamových médií. Řada umělců a tvůrců může díky Instagramu a jiným sítím snadno propagovat svou práci, portály jako americké Etsy či český Fler vedly ke značné demokratizaci amatérského užitého umění, a obrazový charakter Instagramu nebo TikToku přirozeně nahrává aktivitám, které jsou vizuálně atraktivní. Člověk, který vaří, maluje či tvoří u hrnčířského kruhu prostě v krátkém videu vypadá zajímavě, a může také snadno nasbírat statisíce sledujících.

Důležitou roli hraje i touha po mezilidském kontaktu. V západní společnosti už desítky let probíhá eroze komunitního života a spolkových aktivit, což nutně vyvolává reakci. Setkávání v hospodách rozhodně není pro každého, nejen v lockdownu, a družení u společné tvorby či her má svou výhodu i v tom, že neklade takové nároky na kvalitu konverzace či společná témata. Společné aranžování kytek, pletení nebo malování může být optimálním kompromisem mezi introvertním osaměním a kamarádským kroužkem, a boom rukodělných kroužků všeho druhu je tak podepřen i touhou po nenáročném komunitním setkávání.

Ruce v hlíně

Když si výše uvedené procesy představíme jako linky imaginárního grafu, protnou se přesně v místě, které může vypadat jako legendární romantická scéna u hrnčířského kruhu ve filmu Duch s Demi Moore a Patrickem Swayze. Keramika nabízí skvělou odpověď na všechny z popsaných tužeb, a už před několika lety si tak marketingoví experti dali dvě a dvě dohromady a nový trend začal úspěšně kvasit.

Už v roce 2015 spouští britský Channel 4 televizní show The Great Pottery Throw Down (která nedávno odvysílala už čtvrtou sérii), o dva roky později časopis Vogue keramice dodává cool faktor titulkem „Keramika je nová jóga“, na rostoucí zájem o designovou keramiku reagují i galerie a aukční síně, ruce do hlíny brzy strčily hvězdy jako Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Seth Rogen či James Franco, a v současném pandemickém bezčasí keramika začala plnit i TikTokové účty šikovných teenagerů.

Onen titulek z Vogue není nadnesený výkřik, ale docela dobře vystihuje jeden ze zásadních půvabů keramiky. Vedle řemesla a umění je to i poměrně těžká fyzická práce, která si navíc vyžaduje spoustu času a soustředění. Skvěle tak zapadá do trendu mindfulness a jiných relaxačních metod, a potvrdili mi to ostatně známí, kterých jsem se na jejich cestu ke keramice vyptával – právě fyzický charakter práce s hlínou patří mezi hlavní lákadla a s jistou mírou nadsázky dodává keramice i fitness aspekt. Zaboření rukou do hlíny je zase alespoň dílčí náhradou fyzického doteku pro generaci, která trpěla osamělostí a nedostatkem intimity už před pandemií.

Potřebu fyzické práce a rozptýlení umí naplnit i řada dalších koníčků, ale keramika má určité unikátní benefity. Na rozdíl od háčkování či modelářství je vnímána nejen jako řemeslo, ale především umění, a dobře tak odpovídá na touhu po kreativním sebevyjádření, ostatně stejně jako zmíněné kurzy malování.

Novopečení milovníci keramiky často zmiňují i radost z výrobku, který je výrazněji hmatatelný než jiné rukodělky, a samostatnou kapitolou je pak atraktivní magie materiálu spojená s procesy pálení a glazování – proto jsou mimo jiné v oblibě i kurzy výpalu tradiční japonskou metodou raku s využitím pece na dřevo (a zapomínat nelze ani na fascinující historii tohoto oboru, do které se noří například britský keramik Edmund de Waal ve výborném cestopisném memoáru White Road).

Aby byl koníček opravdovým koníčkem, neměl by se příliš blížit skutečné práci a povinnostem, a i v tom má keramika výhodnou startovní pozici. Vaření je sice fajn, ale kromě koníčku je pořád i nutnou domácí aktivitou, a na pletení či šití i přes dílčí pokrok stále leží stereotypní nálepka typicky ženské práce či povinnosti. Keramika s sebou takové asociace nenese (v její historii ostatně najdeme řadu výrazně macho tvůrců) a na rozdíl od vaření není čistě funkční aktivitou. Spálený guláš je jen frustrující záležitost, kdežto nevyvedenou křivou misku lze považovat za další část onoho tvůrčího a relaxačního procesu – stejně jako ve zmiňované józe.

Zábava lepších lidí

Kurzy keramiky jsou příjemnou spolkovou (v některých případech možná i seznamovací) aktivitou, a jistou atraktivitu může mít i jejich exkluzivní charakter – přece jen jde o relativně finančně i časově nákladnou aktivitu, ke které se tak nejspíš uchýlí právě oni stárnoucí městští mileniálové, kteří na nich mohou trávit čas mezi lidmi své krevní skupiny. V době, která se vyznačuje snadnou dostupností masově produkovaného zboží, je paradoxně pochopitelná rostoucí obliba zdánlivě neefektivně a zbytečně draze ručně vyrobených věcí, kterými se lze odlišit od průmyslově produkovaného tovaru.

Tahle libůstka střední třídy není žádnou novinkou. Už ve viktoriánské Anglii podobným způsobem na rozmach průmyslové výroby reagovalo hnutí Arts and Crafts a stejný posun předpověděl spisovatel Neal Stephenson ve svém cyberpunkovém románu Diamantový věk, který vykresluje dystopickou budoucnost, ve které se i přes obrovské technologické možnosti vládnoucí elity vyžívají v pomalé řemeslné práci (není to ostatně jeho jediná přesná futurologická předpověď, už před třiceti lety také trefně popsal koncept Metaversa). Nelze tak zapomínat na to, že hňácání v hlíně může vedle relaxace sloužit i jako subtilní symbol společenského postavení.

Po rozebrání vzniku celého keramického trendu by se mohlo zdát, že je to průzračně logická záležitost. Srovnáme všechny společenské změny a nenaplněné tužby, najdeme tu nejvíce odpovídající odpověď a najednou je jasné, že z kurzů keramiky bude hit. Kdyby ovšem vše fungovalo takhle jednoduše, bylo by mezi námi nejspíš mnohem víc milionářů. Některé věci prostě přesně předpovědět nelze a v celém procesu stále zůstává špetka neuchopitelné magie.

Jedním z nejtypičtějších rysů mé mileniálské generace je touha po autenticitě, která reaguje na všudypřítomný marketing, přetvářku a proměnlivost digitálního světa. Není žádný zásadní důvod, proč by mnohé z výše popsaných koníčků a aktivit měly být méně autentické než zrovna keramika. Jenže ať už za to může fyzický dotek s hlínou, alchymie proměny materiálu, uspokojivý pocit z večeře servírované na vlastnoručně vyrobeném talíři, a nebo úplně jiné asociace, zdá se, že zrovna keramika prostě lépe vyzařuje silnější dojem oné opravdovosti. Možná je tak nejlepší nechat všechny analýzy stranou a užít si věc, která je bůhvíproč tak půvabně upřímná a skutečná.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Reklama

Související témata:

Doporučované