Mělo jich být tisíce ročně. Garantované nájmy ale narážejí na realitu trhu

Dostupné nájemní bydlení se v českých městech stává čím dál vzácnější komoditou. Na inzerát se hlásí desítky zájemců, ceny rostou, a ani lidé s pravidelným příjmem často nedokážou na trhu uspět. Radnice přitom nemají dostatek vlastních bytů a výstavba nových znamená roky čekání. Hledají proto jiné cesty, jak lidem pomoci – třeba skrze spolupráci se soukromými vlastníky.

Letos přijatý zákon o podpoře bydlení, jehož součástí je právě zavedení systému garantovaného bydlení, měl takové spojení radnic s pronajímateli výrazně usnadnit. Systém nabízí majitelům jistotu nájemného i úhradu případných škod, obcím má dávat do ruky nástroj, jak reagovat na bytovou nouzi v reálném čase. Některá města nebo městské části začaly zájemce o takové projekty hledat ještě předtím, než zákon začal platit – například městská část Praha 7. Jenže mezi politickou ambicí a realitou na trhu zeje hluboká propast.

Za víc než rok fungování se městské agentuře podařilo získat jediný byt k pronajmutí. Přestože výběr nájemníků je přísnější než na běžném trhu a riziko neplacení prakticky nulové, většina majitelů zůstává k nabídce netečná. Garance pro ně nejsou argument – rozhoduje výnos. O tom, proč to tak je, jak celý systém funguje v praxi a co by jej mohlo posunout dál, mluví v rozhovoru Hana Mezerová, koordinátorka Garantovaného bydlení v Praze 7.

Proč jste se na Praze 7 pustili do systému Garantovaného bydlení už před schválením zákona? Byla ta potřeba opravdu tak naléhavá?

Počet lidí ohrožených bytovou nouzí stále stoupá stejně jako náklady na bydlení. Praha 7 nemá dostatek bytů, aby pokryla potřeby svých občanů. Nová městská výstavba se chystá, ale je to běh na dlouhou trať. Zkoušíme tedy oslovit soukromé majitele formou garancí. Už nějakou dobu jsme věděli, že jen samotné Kontaktní místo pro bydlení nestačí. Ten model, kdy hledáte byty třeba přes inzertní portály, fungoval jen velmi omezeně – nebyl čas ani kapacita na to dělat to opravdu důkladně. Inspirací byla Městská nájemní agentura, která to v Praze začala dělat systematičtěji, a podobné projekty vznikaly i v dalších městech nebo pod neziskovkami. Chtěli jsme mít někoho, kdo bude opravdu cíleně hledat byty na volném trhu, jednat s vlastníky a řešit to do hloubky – nejen v rámci dvacetiminutové konzultace. Díky podpoře Evropského sociálního fondu jsme mohli spustit program Garantovaného bydlení.

Jak se vám dařilo během posledního roku?

Získali jsme jeden byt v rámci garancí. Ozvala se nám sama majitelka, kterou zaujal podobný projekt v Brně, z čehož jsme měli velkou radost. V tuto chvíli jsme tedy u jednoho bytu s garancemi. Kromě toho máme ještě čtyři byty, kde jsme pomáhali klientům zabydlet se na běžném trhu. Ale v konkurenčním prostředí se nám zatím další byt garantovaného bydlení nepodařil sehnat.

Čím to je? Není zájem ze strany majitelů?

Bohužel ano. Není. Praha 7 je velmi atraktivní lokalita, byty tady chtějí krátkodobě pronajímat a majitelé si mohou vybírat svého nájemníka. My jim často nemůžeme nabídnout takovou cenu, jakou by dostali jinde – musíme se vejít do limitů příspěvku na bydlení. A to prostě není konkurenceschopné. I když děláme osvětu, obvoláváme SVJ (společenství vlastníků jednotek - pozn. red.), rozesíláme informace, často slyšíme: „Fandíme vám, ale za tu cenu to nepůjde.“ Proto nabízíme garance, kterými se snažíme oslovit sociálně smýšlející majitele bytů. Bereme na sebe riziko neplacení nájmu nebo škod v bytě. Hlavní garancí je ale fakt, že za tyto nájemníky ručí radnice a že jsou pečlivě vybíráni.

Máte představu, kolik nájemníků by mělo zájem do systému vstoupit, kdyby v něm bylo dost bytů?

Jednoduché číslo říct nejde, ale obecně platí, že bytová nouze je obrovská. Lidé často přicházejí s úplně jiným požadavkem, třeba chtějí městský byt, ale nakonec se ukáže, že by pro ně Garantované bydlení mohlo být schůdnější cestou. Bohužel v tuto chvíli máme jen jeden byt – takže nemáme prostor tu poptávku reálně otestovat. Ale zájem tu je.

Stát mluví o ambici přidat do systému 3000 bytů ročně. Myslíte, že je to realistické?

Možná v některých regionech, ale ve velkých městech jako Praha nebo Brno je to velmi těžké. Tady je poptávka po bytech extrémní. Konkurence na trhu je obrovská. Když dnes zveřejníte inzerát, hlásí se někdy i stovky lidí. Majitelé mají z čeho vybírat. V takové situaci je těžké nabídnout jim něco, co je přesvědčí. My jsme v kontaktu i s dalšími nájemními agenturami – cítíme, že situace na trhu je čím dál horší. A to i ve srovnání s obdobím před válkou na Ukrajině. Tehdy chodili do Kontaktního místa pro bydlení hlavně lidé ve vážné sociální nouzi, později začali chodit i ti, kteří mají práci, ale prostě nemají kde bydlet.

A jak vybíráte nájemníky?

Nejdřív musí projít konzultací v Kontaktním místě pro bydlení. Tam zmapujeme jejich situaci a zhodnotíme, jestli je pro ně Garantované bydlení vůbec vhodné. Pokud ano, jdou před bytovou komisi. Získávají body podle kritérií a podle toho pak může padnout nabídka. V praxi ale také záleží na tom, koho chce vlastník. U našeho jediného případu si paní majitelka přála učitelku – a shodou okolností jsme měli přesně takovou klientku. Takže se to dobře spárovalo. Ale není to vždy tak jednoduché.

Takže projít výběrovým řízením je v tomto případě složitější než na běžném trhu?

Ano, určitě. Klient musí projít celým schvalovacím procesem – od konzultace v Kontaktním místě pro bydlení přes bytovou komisi až po podrobné mapování, které u nás v Garantovaném bydlení trvá zhruba hodinu a půl. Řeší se nejen jeho příjmy a náklady, ale i další aspekty, jako zdravotní omezení, nároky na byt nebo třeba schopnost samostatného fungování. Výsledkem je detailní rozvaha o tom, co si klient může reálně dovolit a jaký typ bydlení je pro něj vhodný. Celý proces je tedy výrazně komplexnější než běžné komerční hledání nájmu, kde obvykle stačí doložit příjmy/absenci exekucí, a domluvit se s majitelem. My se snažíme, aby to byla udržitelná a oboustranně funkční spolupráce.

Tam ale samotný kontakt nekončí, nebo ano?

I po nastěhování zůstáváme s nájemníkem v kontaktu. Dochází za ním sociální pracovník, a to hlavně v začátku – podle potřeby i častěji. Návštěvy probíhají většinou přímo v bytě, což umožňuje vnímat i věci, které by si klient třeba sám neuvědomil. Postupně se frekvence setkávání snižuje, jak se nájemník zabydlí a stabilizuje. Celý systém je postavený tak, aby podpora byla dostupná i po uzavření smlouvy – nejen při jejím sjednávání.

Zdá se skoro nereálné, aby po takovém výběrovém řízení byl nájemník neplatičem.

Přesně, i proto je ten vstupní proces tak důkladný. Nejde jen o to vybrat nájemníka, ale o to, aby si sám uvědomil svou finanční realitu a obě strany byly spokojené.

Jak dlouho může nájemník v Garantovaném bydlení zůstat?

U nás to není časově omezené. Nájemní smlouva je mezi nájemníkem a vlastníkem, takže je na jejich dohodě, jak dlouho bude trvat, ale minimální doba nájmu je rok. I kdyby skončil projekt, může spolupráce pokračovat, pokud funguje. Důležité je, že za tím stojí i Nadační fond, který plánujeme udržet i do budoucna.

Co by nejvíc přispělo k tomu, aby systém lépe fungovat?

Potřebovali bychom větší jistoty – finanční i systémové v téhle době. Majitelé bytů zde stále vnímají rizika. Potřebovali bychom, aby stát dal jasnější signál, že za tím stojí, že to bude fungovat i za dva roky. A také aby se o tom více vědělo – že to není sociální bydlení v tom pejorativním smyslu, ale normální systém s podporou, pro lidi, kteří jen potřebují trochu pomoct.