Ještě loni mohli Češi závidět Bulharům. Kolik dluží evropské státy

Vláda Andreje Babiše rozvolňuje rozpočtová pravidla a chce (sobě i a všem následujícím) usnadnit zadlužování Česka. Po covidové pandemii a zrušení superhrubé mzdy se přitom schodky rozpočtu každoročně usadily ve stamiliardových sumách.

„Jde o největší rozvolnění rozpočtových pravidel od covidu, může to vést k obřím schodkům a rychlému růstu dluhu,“ varoval po schválení uvolnění zákonných mantinelů, podle nichž se sestavuje státní rozpočet, předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl.

Jedním z hlavních argumentů pro povolení rychlejšího zadlužování země je ten, že tuzemský dluh vůči HDP není ani zdaleka nejvyšší v Evropě, jak potvrzuje následující graf.

Ještě v roce 2000 vykazovalo Česko podle dat Eurostatu dluh na úrovni zhruba 17 procent HDP, v roce 2010 se s úderem finanční krize dostal už na téměř 37 procent a kulminoval v roce 2013 na 44 procentech. Po 12 letech, kdy se situace zlepšovala díky rychlejšímu růstu ekonomiky, v roce 2025 tuto úroveň překonalo a míří výš.

Příklady z evropských zemí ukazují řadu přístupů k zadlužení země. Například Řecku úspornou kúru nadiktovali věřitelé, tamní dluh se v roce 2020 pohyboval na úrovni bezmála 210 procent. Pro představu – kdyby chtěli Řekové zaplatit své dluhy najednou, museli by dva roky odevzdat vše, co jejich ekonomika vyprodukuje. Od té doby jejich dluh klesá až ke 146 procentům v roce 2025.

Také Bulharsko ukazuje, že se s dluhy dá bojovat, když se chce. V roce 2000 u něj evropští statistici evidují dluh téměř 71 procent, o deset později zadlužení v poměru k HDP činilo zhruba 15 procent. Na této zemi je také vidět, že boj s dluhy se v lecčem podobá držení diety – včetně jo-jo efektu. V roce 2016 už Bulhaři zase dlužili skoro 30 procent.

Sofie však může Česku a řadě dalších zemí poskytnout i jinou cennou lekci – politici během pandemie povolili dluhová stavidla, ale Bulharsku se (na rozdíl od jiných zemí) podařilo udržet sledovaný poměr zhruba na stejné úrovni. Z dat vyplývá, že zadlužení začalo prudce růst až v roce 2025, kdy dluh vyskočil meziročně z necelých 24 na skoro 30 procent. Brusel už kvůli tomu zahájil řízení o nadměrných schodcích.

Český dluh není v evropském kontextu nijak extrémní, nicméně kromě jeho aktuální výše jsou důležité roční schodky. Ostatně na to, aby se státy během krátké chvíle prudce nezadlužily, existují v Evropské unii pravidla.

Absolutní výše dluhu by neměla překročit 60 procent, což Česko v klidu splňuje. Ze zemí, které vstupovaly do EU stejně jako Česko v roce 2004, tuto metu překonaly Maďarsko, Slovensko a Slovinsko. Polsko s Rumunskem byly v roce 2025 jen pár desetinek pod ní. Například Francie už dávno překonala 110 procent, to samé Itálie.

Další pravidlo hlídá roční deficity, které by neměly překročit hranici tří procent HDP. Změť čar v tomto grafu ukazuje jediné – Česko, jeho vysoké schodky a že v tom není zdaleka samo.

Za posledních 25 let se podle Eurostatu podařilo být v plusu jenom čtyřikrát. Například v roce 2016 pod premiérem Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) a ministrem financí Andrejem Babišem (ANO) činil přebytek rozpočtu téměř 62 miliard. Pro letošní rok však už například ČNB počítá se schodkem 2,7 procenta a příští rok už přes tři procenta.

Jen pro srovnání, vychvalovaní Bulhaři zvládli mít rozpočet v plus hned 12krát za 25 let. Na opačném pólu jsou pak Rumuni, Poláci, Maďaři a Slováci, kterým se toto nepodařilo ani jednomu. Data vycházejí z výpočtu Eurostatu.

Dva hluboké zářezy, kdy se schodky všech sledovaných zemí propadají hluboko do minusu, jsou roky 2009 a 2020, tedy finanční krize a pandemie covidu.

„Naše dynamika je špatná, zatímco většina států byla schopná svůj dluhový poměr za posledních šest let snížit, tak my jsme ho poměrně zásadně zvýšili. ​A když to řeknu tvrdě, tak jsme za to moc nedostali,“ konstatuje ekonom z poradenské společnosti Oxford Economics Tomáš Dvořák. Spousta dalších států se podle něj zadlužuje víc, ale úměrně k tomu zvládají vydávat víc na obranu nebo jiné kritické strategické investice, což se podle něj v Česku moc neděje.

„Vláda má v úmyslu se zadlužovat výrazně víc, říká, že jí to nevadí. Tvrdí, že z toho vyrosteme skrze investice, na které si chce půjčovat, ale když se podíváte na to, jak to hodnotí jak veřejné instituce, jako je třeba Česká národní banka, tak soukromé analytické firmy, jako jsme třeba my, tak vidíte, že napříč celým spektrem všichni očekávají, že náš dluhový poměr poroste,“ varuje Dvořák.

Vztah mezi celkovým dluhem a ročním deficitem není přímočarý, vláda může hospodařit se schodkem, ale pokud ekonomika jako celek roste rychleji (nebo ji nafukuje inflace), může celkové zadlužení i klesat.

Co však neklesne, jsou výdaje na obsluhu státního dluhu – jde prakticky vzato o úroky, které stát platí za to, že najde kupce ochotné koupit jeho dluhopisy. Ještě před pár lety na to stát dával méně než 50 miliard, v roce 2026 už Ministerstvo financí pracuje s položkou 110 miliard korun.

„Slovensko má dlouhodobě větší schodek, výrazně vyšší zadlužení vůči HDP a i přesto si na finančních trzích půjčuje za úrok o zhruba 1 % nižší, protože je členem eurozóny. A my nejsme,“ všímá si Dvořák.

K diskuzi o zadlužení států stojí také za připomenutí letitý text dnešního guvernéra ČNB Aleše Michla, který pro MF DNES i HN na konkrétních příkladech zemí ukazoval, že zdaleka neplatí pravidlo, že bankrotují země s nejvyšším dluhem – z jeho dat vyplývá, že se to nejčastěji týkalo zemí v dluhovém intervalu 41 až 60 procent.