Hlavní obsah

Konec uhlí v Česku v roce 2033? Jen, bude-li za něj náhrada, říká vláda

Foto: Shutterstock.com

Uhlí Evropa nechce, ale co ho nahradí? Ilustrační snímek.

Reklama

15. 2. 7:12

Česká energetika stojí na křižovatce. Vláda řeší, jak se postavit k obnovitelným zdrojům, plynu, uhlí i jádru, a hraje se o obrovské peníze. Energetickou koncepci řeší náměstek ministra průmyslu a obchodu Petr Třešňák (Piráti).

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Je málo tak důležitých úkolů pro novou českou vládu, jako určit další vývoj domácí energetiky. Musí se vypořádat s evropským Green Dealem a zároveň zajistit českým spotřebitelům dostatek energie za dostupné ceny.

Energetický program pětikoalice se přitom rodí zvlášť těžko: Politici vládních stran totiž mají právě na tuto klíčovou problematiku zcela rozdílný pohled.

Od zelených nadšenců po fosilní konzervativce

Piráti, TOP09 a STAN pomohli před dvěma lety odhlasovat Green Deal s jeho ambiciózními cíli na snižování emisí. Mezi jejich politiky nejsou výjimkou ani poměrně extrémně zelené názory, jaké pro Seznam Zprávy nedávno popsal pirátský europoslanec Mikuláš Peksa.

Podle největších příznivců Green Dealu se má Česko plně spolehnout na nové bezemisní technologie, byť některé z nich v průmyslovém měřítku komerčně zatím nikdo nezvládá. Na trhu se podle nich časem prosadí nepravidelně vyrábějící obnovitelné zdroje, protože budou levnější než klasická energetika. Rovnováhu pomůže zajistit jednotně fungující evropský trh a levná energie se na kontinent bude i dovážet. I proto podle Mikuláše Peksy a podobně smýšlejících politiků nemá smysl v Česku usilovat o energetickou soběstačnost.

V pětikoalici je ale silný i hlas těch, kdo podobné vizi vůbec nevěří. ODS je převážně klimaskeptická a energo-konzervativní. Její europoslanci hlasovali spolu s SPD proti Green Dealu. Energetickou část volebního programu ODS pomáhal psát konzervativní člen výboru pro životní prostředí Evropského parlamentu Alexandr Vondra. Vyhranění kritici Green Dealu z řad ODS, třeba poslanec Jan Zahradník, varují před závazky na rychlý konec uhlí. Tato skupina chce v EU hledat spojence mezi dalšími uhelnými státy, varují před decentralizací energetiky a volají po stavbě více velkých jaderných bloků.

Při tak zásadním názorovém střetu je tvorba energetického programu Fialovy vlády tvrdý oříšek. I proto je v tomto směru vládní program opatrný. Novou Státní energetickou koncepci, která by měla další cestu české energetiky určit, slibuje programové prohlášení do konce příštího roku. To je úkol pro nového ministra průmyslu Jozefa Síkelu, reprezentanta STAN, a jeho nového politického náměstka, energetického experta Pirátů Petra Třešňáka.

Dotační smršť pro zelené zdroje

Jestli má dnes nová vláda v něčem jasno, tak je to rozvoj zelených elektráren za evropské peníze. „Máme ohromný potenciál pro rozvoj obnovitelných zdrojů,“ říká Třešňák. Na budování solárních elektráren, větrníků, baterií nebo výroby zeleného vodíku půjde v příštích letech řádově stovka miliard korun z Modernizačního fondu, Fondu spravedlivé transformace, Fondu obnovy a dalších programů.

Vláda už v programovém prohlášení slíbila vybudovat do tří let sto tisíc fotovoltaických instalací na střechách. „Na rozdíl od jiných obnovitelných zdrojů lze právě soláry stavět nejrychleji a nehraje u nich takovou roli NIMBY efekt (z angl. Not In My Backyard, tedy Nestavět na mém dvorku – pozn. red.). I v roli investora bych se v Česku poohlížel po fotovoltaice a až posléze například po větru,“ vysvětluje náměstek.

Třešňák tak počítá se štědrou investiční podporou pro fotovoltaiky. Obhajuje ale postoj vlády, která nechce solárům přinejmenším v příštích dvou letech poskytovat také provozní podporu, jak žádají ekologické organizace nebo zástupci obcí. Peněz je podle něj dostatek, takže bude reálné v příštích letech vybudovat v obnovitelných zdrojích kapacitu v „nižších jednotkách gigawattů“.

Zároveň Třešňák upozorňuje, že k zeleným elektrárnám bude třeba stavět záložní zdroje, protože soláry i větrníky, závislé na počasí, mají výkyvy v produkci. „Jde o to, jakým způsobem jsme schopni je bilančně dorovnat. Jaká bude jejich reálná výroba, ať už roční nebo i v krátkých časových intervalech,“ vysvětluje.

Ministerstvo počítá s rozvojem bateriových úložišť energie i s ukládáním energie do vodíku, i na tyto technologie bude možné čerpat dotace. Zálohy za obnovitelné zdroje ale hned tak nevyřeší. „Jsou zatím v plenkách, a tak bych zatím zůstal u konzervativnějších způsobů zálohování,“ říká Třešňák.

Prostor tak vidí v nových přečerpávacích elektrárnách, ale přiznává, že jejich budování v Česku nebude jednoduché, a tak spoléhá spíš na zemní plyn. „Ten může díky své variabilitě posloužit jak na dlouhodobé výkyvy, tak k výrobě v základním pásmu. Německo k tomu přistoupilo především takto a staví nové paroplynky. Je ale otázka, jestli to chceme dělat podobně, tedy mít velký podíl obnovitelných zdrojů a plynu, experimentovat s baterkami nebo vodíkem,“ dodává Třešňák. Jinými slovy – v postoji k plynu prostě vláda stále nemá jasno.

Plynové rozpaky

Velcí investoři se nechtějí do stavby nových velkých paroplynových elektráren pouštět bez toho, že by jim vláda zaručila návratnost jejich investic. „Čím více je daná oblast investičně náročná, tím stabilnější je potřeba legislativní a tržní prostředí. A to opravdu není nikde v Evropské unii, proto nikdo nebude stavět nic, co je investičně náročné a není to garantováno státem,“ shrnul to na sociální síti LinkedIn analytik skupiny Sev.en Energy Radek Jirků.

Aby se u nás stavěly nové paroplynky, musel by o tom stát s investory uzavírat speciální smlouvy. Třeba jim platit za to, že budou držet tyto kapacity jako zálohu, podobně jako to dělají Němci. Jenomže k takovým krokům se vláda zatím nerozhodla.

I proto není jisté, kdy v Česku skončí spalování uhlí. „Budeme vytvářet podmínky, aby byl možný odklon od uhlí do roku 2033,“ píše se sice ve vládním programovém prohlášení. Jedním dechem ale vláda ujišťuje, že se domácí uhelné elektrárny budou odstavovat jen tehdy, bude-li za ně dostatek záložních kapacit. Uhlí v Česku prostě nemá skončit dřív, než za ně vznikne adekvátní náhrada.

Potřebujeme uhlí?

Ekologičtí aktivisté často připomínají, že Česko vyváží zhruba pětinu své elektřiny, takže má prostor pro uzavírání uhelných zdrojů i v případě, že se za ně nové elektrárny stavět nebudou. Pirátský náměstek na MPO je v tom ale mnohem opatrnější.

„Jistě, v tuto chvíli má Česko ohromné exportní saldo. Ale je třeba si uvědomit, že po uhelném phase-outu toto skončí, zbudou zde dvě jaderky a pak obnovitelné zdroje. Navíc nejsme schopni přesně odhadnout životnost původních Dukovan,“ říká. Dukovanská elektrárna sice usiluje o prodloužení životnosti do půli 40. let, zatím ale není jisté, zda se to podaří. „Česká republika se během 40. let může stát čistým dovozcem elektřiny,“ varuje pirátský náměstek.

Majitel mosteckých dolů Pavel Tykač tak věří, že Česko nakonec udrží uhelnou energetiku mnohem déle, než vláda nyní plánuje. Právě proto, že za ni nenajde rozumnou náhradu. „Realita je taková, že elektrárny jsou zejména v zimním období nezbytné pro naše přežití. Bez uhelných elektráren v zimě nejsme schopni vyrobit dost elektřiny, abychom přežili,“ uvedl například v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Přechod na plyn má svá úskalí,“ připouští Třešňák. „Je to stále fosilní zdroj produkující skleníkové plyny. Navíc mohou vznikat nezanedbatelné úniky metanu při jeho těžbě a transportu. Samozřejmě zůstává i značná geopolitická závislost na Rusku, byť se stále navyšuje dovoz LNG z jiných oblastí,“ vysvětluje. K ukončení uhelné energetiky počátkem 30. let se ale přes všechny komplikace přiklání – už proto, že jsou s ní kromě skleníkových plynů spojené další emise s dopadem na přírodu i lidské zdraví.

Většinu nevýhod náhrady uhlí plynem by mohly podle příznivců Green Dealu vyřešit syntetické náhražky zemního plynu, především zelený vodík. Třešňák je v těchto předpovědích velmi opatrný. „I vodík má mnoho dalších otazníků. Opět nejsou podle mého názoru dopočítány celkové emisní bilance. Je potřeba podívat se na to s podklady, založenými na skutečných důkazech. Například současný IPCC report (zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu – pozn. red.) hodnotí emisní stopu za celý životní cyklus pro různé zdroje a paliva, ať už je to ruský plyn, nebo LNG, z Kataru nebo ze Států. Stejně tak vodík, pokud se nebude vyrábět lokálně, ale bude se dovážet tankery bůhví odkud, nemusí vycházet ideálně. Až dojde k jeho reálnému nasazení, uvidíme, zda by byl vodík správným řešením,“ říká náměstek Třešňák.

Komodita, nebo veřejný statek?

Pirátský europoslanec Mikuláš Peksa je přesvědčen, že Česko může rezignovat na snahu o zajištění energetické soběstačnosti, protože energii za rozumné ceny mu zajistí společný evropský trh. Peksův stranický kolega na MPO to ale zdaleka nevidí tak jednoznačně.

„Určitě musí fungovat jednotný energetický trh a má být konsenzus nad nástroji k dosažení uhlíkové neutrality. Ideální je ale mix obojího. Co si umíme vyřešit a vyrobit zde, to bychom měli podpořit. Pokud to nebude dostatečné, nezbyde nám nic jiného, než nakoupit venku. Platí něco mezi tím, že si musíme všechno vyřešit tady doma po svém, a mezi tím, co říká kolega Peksa: že to Evropa vyřeší volným trhem,“ zvažuje Třešňák.

Záleží podle něj hlavně na tom, zda považujeme energie za běžnou komoditu, nebo za veřejný statek. „Chceme občanům zajistit teplo a světlo, nebo to chceme nechat na volném trhu? Není od věci řešit energetickou bezpečnost na úrovni národních států. A třeba vlastně úplně odspodu,“ míní.

Komunitní soběstačnost

Budování energetiky „odspodu“ je dalším novým trendem, který chce vláda podporovat. Oficiálně se tomu říká komunitní energetika. V praxi jde o budování bioplynových, solárních, větrných elektráren, případně kogeneračních kotelen na výrobu elektřiny a tepla z biomasy nebo odpadů v režii obcí, sousedských uskupení či ve spolupráci s místními podnikateli.

Vláda slibuje pro tyto aktivity bourat dosavadní bariéry. Otázka je, nakolik jsou dnes občané a obecní samosprávy na podobné možnosti připraveni a mají o ně zájem. V Česku jde o zcela nový způsob uvažování o lokální spolupráci na vlastním zabezpečení energie. Není jasné, jaký bude mít odbourávání bariér pro komunitní energetiku ohlas.

Vláda přitom na druhou stranu občanům v programovém prohlášení slibuje, že nepřipustí rozpad centrálního zásobování teplem, zabrání skokovému zvyšování cen v teplárenství a připraví strategii pro přechod velkých tepláren k čistým technologiím. Pokud to splní, bude motivace pro vznik komunitních energetických systémů ještě nižší.

Budoucnost českého jádra

Klíčovým tématem české energetické koncepce je postoj k jaderné energetice. Celá domácí politická scéna – od opozice po vládní strany – se už řadu let vzácně shoduje, že budoucnost je v jaderné energii. Konkrétní řešení ale už tak jasná nejsou.

Vládní koalice teprve začíná řešit, zda schválit vypsání zakázky na stavbu nového velkého reaktoru v Dukovanech podle plánu předchozího kabinetu. ČEZ, který má soutěž odstartovat, čeká už jen na vládní pokyn.

Z časových důvodů kabinet nakonec tendr zřejmě bez velkých diskusí posvětí podle původního scénáře, i když je projekt spojen s řadou rizik. Už proto, že reaktor o maximální kapacitě 1200 megawattů (větší není možný v Dukovanech chladit souběžně s původními čtyřmi jadernými bloky z 80. let) má připraven jediný dodavatel – americký Westinghouse.

Zda se ČEZ vyzbrojený státní půjčkou pustí do projektu za až 300 miliard korun celkových nákladů, bude jasné po vyhodnocení podaných nabídek, tedy nejdříve dva roky po vypsání tendru. Do té doby jen přípravy přijdou na téměř pět miliard korun. Politici se ale víceméně shodují, že stojí za to na Dukovany vsadit.

Jen část politiků je ale přesvědčena, že následovat by měla stavba dalších velkých reaktorů v Temelíně, případně stavba dalších zcela nových jaderných elektráren v lokalitách, vytipovaných ještě v dobách socialismu.

Evropská komise v nedávno přijaté taxonomii (hodnocení zdrojů energií podle jejich vlivu na zelené cíle EU) dala najevo, že dosavadní podobu jaderné energetiky je ochotna uznávat jako obnovitelný zdroj pouze dočasně, do půlky 40. let. Další stavby klasických reaktorů tak už jsou v Evropské unii spíše nepravděpodobné.

Petr Třešňák vidí jadernou budoucnost v malých modulárních jaderných reaktorech. „Ten pojem je velmi široký, vejdou se do něj malé reaktory o kapacitě nižších jednotek megawattů až po 300 megawattů nebo i víc. A od reaktorů vycházejících ze současných tlakovodních nebo varných technologií po projekty 4. generace,“ říká.

Výhoda reaktorů, označovaných jako SMR, podle něj spočívá především v modularitě a sériovosti jejich výroby. „Aktuálně ve světě existuje zhruba na 80 projektů SMR v různé fázi vývoje a jen hrstka se blíží realizaci a komerčnímu provozu. Ale právě tady je ohromný potenciál pro Českou republiku a náš průmysl. Ať už v rozvoji ryze českého projektu, nebo v zapojení do nějakého projektu v mezinárodním měřítku, který je blízko získání licence a teoreticky by bylo možné energetické nasazení na některých lokalitách v Česku. Věřím, že ve třicátých letech by se to mohlo stát realitou,“ uzavírá pirátský náměstek ministra průmyslu Petr Třešňák.

Pomoc proti zdražování – Jak zvládnout krizi

Domácnosti a firmy čelí problémům s vysokou inflací a růstem cen energií. Projekt Seznam Zpráv „Jak zvládnout krizi“ vám nabízí praktické informace, jak ušetřit a jak řešit či snížit dopady zdražování.

Mohlo by vás také zajímat:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované