Hlavní obsah

Dotace pro malé farmy v EU fungují. Proč by neměly u nás?

Petr Havel
Agrární analytik a spolupracovník projektu České zájmy v EU
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

„Nové“ dotace znamenají více peněz na ochranu životního prostředí a také na investice.

Reklama

21. 3. 11:28

Nový systém dotací pro české farmáře po vzoru EU vzbudil velký rozruch. Agrární analytik Petr Havel ve svém komentáři argumentuje, že „evropské zemědělství“ ve výsledku přispívá k potravinové nezávislosti i ochraně přírody.

Článek

V Česku je Společná zemědělská politika Evropské unie vnímaná zejména jako možnost čerpat dotace. Jejich výši by naše země sama nebyla schopná do zemědělství nikdy dát. V době před vstupem do EU (i když samozřejmě byly jiné cenové relace) se z národního rozpočtu dávalo v ČR do zemědělství zhruba 11 miliard korun, dnes je to v kombinaci evropských a tuzemských dotací více než čtyřnásobek. Bez peněz z EU by naše zemědělství nebylo tak modernizované, a samozřejmě z pohledu celé EU je výsledkem společné politiky také potravinová nezávislost.

Nejen dostatek, ale dokonce přebytek potravin produkovaných v rámci EU umožňuje přehodnocení priorit od podpory produkce k podpoře takového způsobu hospodaření, které zlepšuje, nebo alespoň nezhoršuje, stav životního prostředí. Řekl bych, že ovoce tohoto systému sklízíme již dlouho, a válečný konflikt na Ukrajině potvrdil, že jednotná Evropa je výhodou (i bezpečnostní). Ano, systém má i své problémy, přičemž tím zásadním je především vysoká byrokracie, a ta by se měla snižovat (což ovšem naplňování priorit Green Dealu asi nepřinese).

Rodinné farmy jako základ

Nejdůležitější aktuální změnou ve Strategickém plánu Společné zemědělské politiky EU je nepochybně zvýšení dotací na prvních 150 hektarů, na které má být nově vyčleněno 23 procent z plateb na plochu místo původních 10 procent. Současná vládní koalice chce také spolufinancovat evropské dotace až 65 procenty z národního rozpočtu. To v zásadě znamená více peněz na podporu ochrany životního prostředí a také na investice, které mohou přispět ke zlepšení stavu přírody nebo životních podmínek hospodářských zvířat.

Spolufinancování do zmíněných 65 procent se totiž netýká plateb na plochu (tam EU žádné spolufinancování neumožňuje), ale například dotací na podporu ekologického zemědělství a obecně environmentálních opatření, jejichž výsledkem by měla být pestřejší, a tedy vůči klimatickým vlivům nebo rizikům eroze odolnější, krajina.

V praxi jde o podporu veřejného zájmu a v zásadě platí, že čím je vyšší podíl spolufinancování z národních rozpočtů, tím více peněz na zlepšení stavu krajiny půjde. V režimu spolufinancování jsou navíc i dotační programy zaměřené na chovatele hospodářských zvířat, která mimo jiné produkují organickou hmotu a hnojiva, jimiž lze částečně nahradit chemická hnojiva a snížit tak rizika kontaminace půdy a vody.

To vše může přiblížit naše zemědělství a přístup k ochraně krajiny k již existujícím standardům ve vyspělých evropských zemích a takzvanému evropskému modelu zemědělství. Ten je založen na hospodaření na bázi rodinných farem, které tvoří v EU zhruba 90 procent z počtu všech zemědělských podniků. Jejich společným jmenovatelem je pak vysoký podíl vlastní zemědělské půdy a snaha předat hospodářství budoucí generaci pokud možno v lepším stavu, než v jakém jej přebírali současní hospodáři. Tyto principy přirozeně ústí do zodpovědnější péče o půdu a krajinu vůbec, i když samozřejmě plošně neplatí, že všichni zemědělci hospodařící na velkých výměrách se chovají nezodpovědně. U rodinných farem a obecně menších zemědělců má ale vyšší úroveň péče o krajinu vyšší logiku, a zvýšení dotací na prvních 150 hektarů je tedy také nepřímou podporou vyšší ochrany přírody, neboť zahrnuje drtivou většinu zemědělců z rodinných farem.

Samotná pozměněná podoba Společné zemědělské politiky přitom bude mít také vliv na ceny potravin, zdaleka však ne takový jako válečný konflikt na Ukrajině. Zejména ceny obilovin, ale i mnoha dalších zemědělských komodit, vystřelily počátkem března letošního roku na historická maxima, například cena pšenice na více než 11 tisících korun za tunu, což je 2,5násobek obvyklé ceny této komodity.

Potraviny zdraží, ale hlad nás nečeká

Zásadní navýšení nákladů na zemědělskou, ale i potravinářskou produkci představují (minimálně dočasně) také historicky nejvyšší ceny pohonných hmot, problémem je také nižší prostupnost hranic, a to i kvůli nedostatku řidičů kamionů. Je tak zřejmé, že ceny potravin napříč celým spektrem porostou mnohem více a rychleji, než se původně předpokládalo, a to o desítky, nebo dokonce vyšší desítky procent oproti současnému stavu. Minimálně ve střední Evropě ale ani v současné době, ani v blízké budoucnosti nedostatek minimálně základních potravin nehrozí a hrozit nebude. Budou ale o dost dražší, a to i oproti současnému stavu, kdy již potraviny zejména na přelomu loňského a letošního roku podražily. O kolik to reálně bude, napoví i budoucí letošní vývoj počasí a objem a kvalita letošní úrody.

Pro podobu našeho zemědělství tak budou důležitější dotační programy zaměřené na ochranu krajiny a nastavení takzvaných ekoschémat, o nichž se v současné době diskutuje. Z dosud zveřejněných strategických dokumentů EU a přípravy dalších opatření vyplývá, že stávající podmínky zemědělského hospodaření se budou v příštích letech ve jménu ochrany přírody dále zpřísňovat, což bude pro hospodařící zemědělce znamenat buď vyšší náklady, nebo nižší efektivitu.

Důležité tedy bude, zdali budou mít naši (ale i evropští) zemědělci na kompenzaci vícenákladů dostatek peněz, což je zásadní podmínkou pro reálné zajištění veřejného zájmu ochrany přírody a krajiny. I proto předpokládá většina zemí EU spolufinancování evropských peněz z národních zdrojů ve výši 60 až 80 procent. Pokud se tedy koalicí deklarovaná výše spolufinancování na úrovni 65 procent skutečně naplní, půjde o další akt ve sjednocování podmínek k zemědělskému hospodaření mezi ČR a EU, zahrnující navíc národní zájem vyšší ochrany české, moravské a slezské krajiny.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované