Článek
Přestože je na náš daňový systém možné slyšet nehynoucí kritiku, ten český se v mezinárodním srovnání ve skutečnosti drží na velice dobré pozici. Studie Tax Foundation, respektovaná v odborných kruzích, hodnotí náš systém jako osmý nejlepší mezi členskými státy OECD. Je pravda, že jsme si oproti předchozímu hodnocení pohoršili, ale stále jde o velmi slušné umístění, které odráží, že tuzemská legislativa a praxe nejsou zdaleka v tak špatném stavu, jak by se mohlo z některých narativů zdát.
Změna příčky však není nahodilá. Pokles z pátého na osmé místo je důsledkem konkrétních legislativních úprav – zejména zvýšení sazby daně z příjmů právnických osob z 19 na 21 procent a nešťastných zásahů do systému odpisů. To jsou změny, které měly přímý vliv na atraktivitu a stabilitu našeho daňového prostředí. Přesto – a právě s ohledem na velikost a ekonomické možnosti České republiky – považuji tuto pozici stále za úspěch.
Kvalitu daňového systému neurčuje pouze legislativa, ale také to, jak efektivně jsou daně vybírány. A zde má Česká republika co nabídnout. Daňová správa přistupuje ke své činnosti v zásadě racionálně. Pracuje systematicky, snaží se o kvalitu a vstřícnost. Samozřejmě se vyskytnou případy, které z různých důvodů skončí sporem s poplatníkem, ale podobné situace nalezneme v každé zemi.
Zkušenost z praxe ukazuje, že úředníci ve většině případů nejsou nepřáteli podnikatelů, ale partnery, kteří se snaží naplnit zákonný rámec co nejsrozumitelněji. To je přístup, který je třeba chránit – a to i před přehnaným reformním nadšením.
V předvolebních slibech politických stran často zaznívá volání po „odstranění daňových výjimek“. Toto sousloví se skvěle vyjímá na billboardech, ale ve skutečnosti málokdo přesně ví, co si pod tím představit. Bez hlubší analýzy může být rušení výjimek kontraproduktivní.
Příkladem budiž změny v daňovém režimu zaměstnaneckých benefitů. Nové nastavení je složitější, přináší zvýšenou administrativní zátěž a místo zjednodušení došlo ke zmatku. Podobně nepřehledná situace nastala i v oblasti příjmů z prodeje cenných papírů, kde se pravidla otočila o 180 stupňů během několika měsíců.
Pozitivně vnímám snahy o digitalizaci a automatizaci daňové agendy. Skvělým příkladem může být Estonsko, kde mají poplatníci přístup k předvyplněnému daňovému přiznání. Tento přístup šetří čas, snižuje počet chyb a zvyšuje důvěru ve spravedlivé nastavení systému.
Také Česká republika jde v tomto směru kupředu. Nově zaváděné jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele by mělo významně zjednodušit agendu pro firmy. Pokud tento nástroj opravdu propojí informace mezi státními institucemi bez zbytečného papírování, bude to správný krok směrem k moderní daňové správě.
Základní principy daňové politiky se od dob klasické ekonomie nezměnily. Daně mají být jednoduché, srozumitelné a férové. V posledních letech však sledujeme spíše opačný trend. Administrativní zátěž roste, zákony se mění v krátkých intervalech a poplatníci jsou v nejistotě.
Zde už je třeba bít na poplach. Nejde o to odmítat změny, ale trvat na tom, aby byly připravovány kvalifikovaně, ve spolupráci s odborníky a aby respektovaly potřebu stability. Vývoj daňové legislativy není otázkou týdnů – proces přípravy, připomínkování a schvalování trvá i dva až tři roky.
Pokud se vláda rozhodne pro reformu, musí jednat hned po nástupu. Jinak sklízí plody už někdo jiný – a tím dochází ke ztrátě politické motivace i odpovědnosti za kvalitu těchto změn. Výsledkem pak často bývá, že místo promyšlených kroků přicházejí překotné zásahy, které nejsou dotažené a přinášejí více nejistoty než užitku. Daňový systém však potřebuje především stabilitu, důvěru a kontinuitu – nikoli přepisování pravidel každé volební období.
