Komentář: Důvěra, stabilita. „Fráze“, které určují náš blahobyt víc, než se zdá

Jak to, že některé státy jsou bohaté, a jiné ne? Lze popsat pravidla, která k bohatství vedou? Proč byly Singapur, Švýcarsko a Irsko ještě nedávno chudé – a dnes patří k nejbohatším?

Dnes o tom už nemusíme jen filosofovat. Díky datům a serióznímu výzkumu (např. Acemoglu & Robinson, Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity, and Poverty) vidíme, že rozhodují pravidla hry a to, jak lidé participují na veřejném životě. Ne klima, ne velikost. Stačí se podívat na Koreu: jeden poloostrov, jeden jazyk, dva výsledky.

Co tedy dělí bohaté od chudých? Pět věcí:

Demokracie funguje jen tehdy, když jednají-li občané ctnostně: zajímají se, dávají přednost veřejnému dobru a konají, když je to potřeba. Nestačí jednou za čtyři roky vhodit lístek.

Když se v naší čtvrti začal magistrát chovat nešťastně, lidé se sešli, začali jednat a složili se na právní zastoupení.

Chceme-li kvalitní politiky, musíme vytvářet prostředí, ve kterém do politiky slušní a schopní vůbec vstoupí.

Naše čtvrť se kvůli rozhodnutí magistrátu zmítá v chaosu. Paní starostka městské části kvůli tomu už nechce znovu kandidovat. Proto za ní chodíme a vyzýváme, ať to nevzdává. A povzbuzujeme i další aktivní občany. Jinak zůstanou na kandidátkách jenom ti, kterým jde primárně o blaho svoje, nikoli občanů.

Bez občanských ctností se naplní slova, která kdosi přisoudil Alexanderu Fraser Tytlerovi, Lordu Woodhouselee: „Demokracie bude existovat do té doby, než voliči zjistí, že si mohou odhlasovat štědré dary z veřejné pokladny. Od toho okamžiku bude většina vždy volit kandidáty, kteří slibují nejvíce výhod z veřejné pokladny, což povede k tomu, že každá demokracie nakonec zkolabuje kvůli uvolněné fiskální politice, po které vždy následuje diktatura.“

Lord Woodhouselee už před 200 lety argumentoval, že demokracie je vhodná jenom pro anděly, protože chtít po občanech, aby měli ctnosti potřebné k fungování demokracie, je utopie.

Spisovatel Robert A. Heinlein prohlásil, že „Demokracie je nejlepší možný režim, ale pouze pro aristokraty“. Kromě jiného tím narážel na to, že jen málo občanů je vychováno podle hesla: „Čím více ti bylo dáno, tím více musíš společnosti vrátit.“ Což je základní heslo aristokratů.

Když hrozí, že vám zítra král, premiér nebo hlasující většina vezme firmu či úspory, přestanete investovat, šetřit, přiznávat příjmy a někdy i pracovat. Proto jsou tak důležité předvídatelné, srozumitelné, vymahatelné a nezneužitelné normy.

Mnoho českých firem přesunulo sídla do zahraničí ne kvůli pár procentům na daních, ale kvůli stabilitě. Když politik „zaklekává“ na podniky, rozumný občan kalkuluje, že příště může zakleknout na firmu, kterou vlastní on nebo kde pracuje. A bez bohatých firem není vysokých mezd.

Švýcarsko, Singapur, Monako – a klidně i Dubaj – bohatnou díky jasným pravidlům a bezpečí.

Pokud se nějaký politik projevuje jako chaotik, který mění pravidla dvakrát denně, těžko pak bude taková země atraktivní nejen pro investory a podnikatele, ale třeba i pro zaměstnance, kteří si chtějí spořit.

Německý sociolog Hartmut Rosa už před dvaceti lety, kdy AfD neexistovala a Národní fronta ve Francii měla 4,3 %, popsal, co v lidech vyvolává pocit odcizení a podráždění: když jsou kdysi čistá města najednou špinavá, mizí obchody, automaty na jízdenky jsou nepochopitelné, sousedé a lidé ve městě najednou hovoří neznámou řečí a nerozumí vám, ceny a nájmy jdou nahoru a kvalita železnice a pošty dolů.

Na Dubaji či protestních stranách vidíme, že bezpečí je pro mnoho lidí, chudých i bohatých, důležitější nežli demokracie.

Rovnost před zákonem znamená:

Švýcarské právo staví, kromě jiného, na férovosti, která má přednost před zněním smlouvy.

K čemu je to dobré? Když někoho smete predátorská smlouva do exekuce, stane se trojí. Začne se bát úvěrů (přitom rozumné úvěrování ekonomice prospívá) – sklouzne do šedé ekonomiky – propadne depresi a klesá jeho výkon.

Navíc se rozkřikne, že v zemi se hraje „nečistě“ – a investice zmizí. Proto je pro společnost výhodné, že strany jsou vždy před zákonem i reálně rovné.

Obdobně, pokud si nějaký orgán „prosadí svou“, může se divit, že pak lidé nevěří politikům? Je klidně i možné, že politik je chytřejší než voliči. Ale spasitelský komplex, tedy když si politik myslí, že musí vládnout nevzdělaným masám, vede často buď k autoritářství až totalitě, nebo k odcizení voličů a politiků.

Bolestivější, ale dlouhodobě prospěšnější cesta je, když si voliči na některé problémy přijdou sami, nežli to chtít za ně politicky vyřešit dopředu.

Rovnost před zákonem je důležitá i proto, že vnímaná nerovnost vede k tomu, že lidé pak nejsou ochotni zákony respektovat a přispívat ke společnosti. Chce-li ten po státu X, budu chtít Y. Pokud si A vylobboval nižší daně, B je nebude chtít platit také.

Bez inovací žádné bohatství nevzniká. Po „Slavné revoluci“ 1688 Británie omezila libovůli panovníka, ochránila majetek a uvolnila podnikání – a velikost Londýna brzy předstihla tehdy mnohem větší Paříž.

Tam, kde elity novoty dusily, růst uvadal. Ve Francii trvali na dokonalé francouzštině; angličtina mezitím mutovala a dobývala svět. Švýcaři vsadili na liberalizovaný obchod, inovace (hodinky) a jednotný plán železnic, zatímco v Rakousku-Uhersku se roky hádaly dvě železniční společnosti.

Všimněte si ale, jak málo až nulově hovoří české politické strany o vědě a výzkumu. Jedna významná strana chce vyléčit ekonomiku zavedením EET a osvobozením spropitného od daní. Druhý blok, který má všechna potřebná data, protože už je čtyři roky u vlády, není schopen napsat žádné konkrétní cíle týkající se vědy.

Ale bez inovací nezaplatíme všechny současné a budoucí dluhy a výdaje. Jsou to inovace, které vytvářejí ohromné zisky. Z nich lze část, rozumným způsobem, dostat do státního rozpočtu. Honěním někoho s účtenkou za 300 Kč tři biliony nesplatíte.

Latinská Amerika měla zlato, jídlo a snadno zotročitelné domorodce. Severní Amerika nikoli – osady daleko od sebe, drsné podmínky, málo zlata a roztroušené Indiány, které nešlo zotročit. Z toho vyrostla kultura soběstačnosti.

Acemoglu a Robinson uvádí, že sebevědomí a politicky schopní občané, schopnost postarat se sám o sebe, sjednotit se a bojovat i se zbraní v ruce je naprostým základem pro dlouhodobě udržitelné bohatství celých národů.

Dějiny prosperity často kopírují ochotu postavit se moci: USA (1775–1783), Nizozemsko (1568), Francie (1789), Belgie (1830), Irsko (1917–1918). I ve Švýcarsku proběhlo roku 1847 malé, ale určující střetnutí, na něž navázala nová ústava.

Jindy to není povstání, ale kolektivní obnova: Norsko 1905, později Německo, Japonsko, Singapur. Ano, existují „výjimky“ typu Číny nebo Perského zálivu.

Acemoglu a Robinson ale argumentují, že pokud se bavíme o dlouhodobém bohatství pro maximální množství obyvatelstva, pak výše uvedené podmínky platí.

Ani jedna z výše uvedených podmínek neplatí vždy a všude. Aktuální poznání je, že věci padají dolů. Na Zemi, pokud není blízko magnet a dokud jsme nevynalezli gravitační pole.

Možná někde jinde někdy jindy budou jiná pravidla nežli oněch pět bodů nahoře. Ale tady a teď se jimi vyplatí řídit.