Hlavní obsah

Singer: Slovensko není druhé Česko, ani ekonomicky, dle dat ani politicky

Miroslav Singer
ekonom, bývalý guvernér ČNB, hlavní ekonom a ředitel pro institucionální vztahy Generali Holding

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: FB/Ivan Korčok

Ilustrační snímek.

Reklama

Slovensko se od Česka liší víc, než si myslíme. V ekonomice, názorech, pohledem na válku na Ukrajině i podnikatelským prostředím. Když si to připustíme, Slováky lépe pochopíme, píše v komentáři bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Prezidentské volby na Slovensku, respektive jejich výsledek připomněl, že mnozí Češi se ani 31 let po konci společného státu nedokázali zbavit tendence poučovat Slováky z pozice chytřejších starších bratrů, případně se vůči nim morálně vymezovat. A nejen to.

Současně se totiž nám v mediální oblasti u v podstatě stejných komentátorů či politiků rozmáhá trend, kdy poučováním a nadřazováním produkují další nešvar, kterým je strašení se Slovenskem. Pominu, že kombinace nadřazování a strašení se není úplně logicky konzistentní, či že Peter Pellegrini má z hlediska svého profilu minimálně tu výhodu vůči naší hlavě státu, že si alespoň nemohl stihnout významně zadat s komunistickým režimem, a soustředím se na to zásadnější.

Slovensko je nám ekonomicky, ale dle dostupných dat i mých zkušeností i kulturně a politicky mnohem méně podobné, než naznačují jazyková blízkost, krátkodobě podobná tempa růstu, či inflace.

Začnu ekonomikou. Slovensko totiž není jen příkladem, že euro naprosto nezaručuje automaticky úspěch a prosperitu. Nejenže se od poloviny minulé dekády bohatší Česko Slovensku opět ekonomicky vzdaluje a jeho odstup od Slovenska se za dobu členství našich sousedů v jednotné měnové zóně zvýšil o polovinu. Ale i jiným ekonomikám „nové EU“ se v porovnání se slovenskou daří mnohem lépe.

Například Rumunsko, jehož ekonomický produkt na obyvatele byl v době vstupu Slovenska do jednotné měnové zóny zhruba na polovině výkonnosti Slovenska, svůj odstup zmenšilo na polovinu. Ekonomický výkon na jednoho průměrného Rumuna je dnes na úrovni ¾ jednoho Slováka. Slovenský ekonomický model je už v makropohledu od modelu české ekonomiky mnohem odlišnější, než se domníváme.

Dále Slovensko investuje, či spoří podstatně méně z vytvořeného produktu. Opět budu používat období od vstupu Slovenska do eurozóny, za tu dobu se kapitálové investice pohybovaly mezi 20 % a 26 % vytvořeného produktu - HDP. Kapitálové investice české ekonomiky se ve stejném období pohybovaly mezi 26 % a 28 % HDP. Za typický rok investovala česká ekonomika o dva až tři procentní body více než naši sousedé.

To se samozřejmě odráží i ve vyšší spotřebě na Slovensku. Zatímco spotřeba v české ekonomice osciluje spíše s klesající tendencí v čase mezi 45 % a 50 % vytvořeného HDP, na Slovensku vždy převyšuje 53 %, aby se většinou pohybovala kolem 57 %.

V kontextu dnešní české debaty o euru určitě také stojí za zmínku, že tuto odlišnost Slovensku nekompenzují (díky členství v eurozóně) získané přímé zahraniční investice. V poměru přímých zahraničních investic vůči HDP předstihlo Slovensko od svého vstupu do eurozóny v roce 2009 českou ekonomiku jen dvakrát - v roce 2011 a 2015. A jako občasný návštěvník našich východních sousedů se nemohu ubránit dojmu, že těmto makrodatům často odpovídá i stav slovenských menších měst a vesnic, byť samozřejmě i u nás lze zvláště v pohraničních regionech nalézt řadu podobně nepěkných příkladů.

Co je normální?

Slovensko se ale dlouhodobě od nás odlišuje i v řadě dalších ukazatelů. Samozřejmě, dlouhodobě vyšší nezaměstnanost lze připsat existenci obtížně zaměstnatelné převážně romské minority ve východní části země. Už obtížněji si lze ale vysvětlit, jak se na Slovensku vyvíjí třeba pro politický vývoj tak významná distribuce příjmů ve společnosti.

Zatímco v Čechách vyjádřeno statistickým ukazatelem (Giniho koeficient) příjmová nerovnost spíše stagnuje, aby od roku 2017 spíše nevýznamně narůstala, na Slovensku od roku 2013 prudce klesla.

A v podstatě podobný vývoj lze pozorovat u podílu příjmů, který získává desetina občanů na vrcholu příjmového rozdělení. U nás od roku 2019 mírně stoupá, na Slovensku v podstatě už deset let prudce klesá. V tomto světle je poněkud obtížné vysvětlit nespokojenost Slováků s vlastní politikou. Tedy pokud pozorovatel nezačne spekulovat o možnostech té nejbohatší části slovenské společnosti unikat z daňového systému…

Čímž se trochu dostávám k vlastním zkušenostem a začnu s podnikatelskou kulturou. Na Slovensku je prostě drsnější. Někdy docela sympaticky, slovenské „firemní večírky“ byly a často stále jsou, zvláště v korporacích fungujících v obou zemích, pojmem.

Někdy jsou ale horší. Během své praxe v restrukturalizacích jsem pomáhal několika klientům, kteří se pokusili přenést model správy a kontroly svého podnikání z Čech na Slovensko. Aby zjistili, že to nejde. Stále vzpomínám na přítele, který založil PR a komunikační firmu v Čechách a pokusil se nechat rozvíjet její slovenskou dcerku bývalému komentátorovi (v dobrém) proslulého jména. Asi za rok dva se mne ptal, zda je skutečně normální, aby ředitel této dcerky z jejího zisku renovoval vlastní byt a zdůvodňoval to tím, že tak přece firmě snižuje daňový základ. Pro čtenáře nevystavené podnikatelské zkušenosti, není…

V tuto chvíli se ale mnozí hráči na české politické a mediální scéně dožadují intenzivnějšího „boje“ například s dezinformacemi, jejichž nebezpečnost se v jejich očích zjevně neodvíjí od počtu občanů sledujících tyto platformy. Dělají to ale často formulacemi, které nepříjemně připomínají ty, jež si pamatuji z časů, kdy naši společnou zemi ovládali komunisté.

Jenže politicky se Slovensko od Česka liší opravdu dramaticky a to bez ohledu na to, jak se jeví volební preference. Opět jsem se s tím mohl seznámit už prakticky od konce komunismu. Jako mluvčí fakulty jsem již v roce 1990 sledoval marné pokusy sloučit tehdy mimořádně populární organizace zaštiťující u nás a na Slovensku studentské hnutí.

Ta jednání pro mě předznamenala to, co všichni občané Československa sledovali na úrovni vrcholové politiky. Včetně debaty o pomlčce v názvu, tedy „Česko-Slovenská“ nebo „Československá“ studentská federace. (Pro pamětníky připomínám ještě o dva roky starší spor „rozdělovník lebo spojovník“). Ještě nepříjemnější byly zkušenosti z mé po Československu poměrně doširoka rozkročené rodiny. Bratranec z Moravy byl ve vedení studentského hnutí bratislavského peďáku vhodný, jen dokud se nevyhrálo, pak už byl jako „Čehún“ odejit. Popisuji tuto historii proto, že i dnes je politická báze názorů průměrných občanů Česka a Slovenska dramaticky odlišná.

Nejspíše to souvisí s emancipací Slováků a tím, že její kus naplnili i komunisté. Alespoň jinak si výsledky průzkumů v zemi, kde ještě po druhé světové válce na rozdíl od Česka prohrávali komunisté volby, vysvětlit nelze.

NATO, Rusko, armáda. Tam všude jsme jiní

Z údajů u nás dost nepochopitelně krajnějším spektrem komentátorů démonizované společnosti Globsec, která už několik let vydává zajímavou zprávu mapující v osmi zemích „nové EU“ názory na politiku, vyplývá, že v mnoha otázkách stojí průměrný Čech či Češka, či Slovák a Slovenka na zcela opačných stranách názorového spektra.

Namátkou: 71 % Čechů připisuje primární odpovědnost za agresi na Ukrajině Rusku. Stejně to vidí jen 40 % dotazovaných občanů Slovenska, nejméně ze všech zemí nové EU, kde byl průzkum prováděn.

Vojenskou pomoc Ukrajině Češi v drtivé většině schvalují a jen 38 % souhlasí s tezí, že tato pomoc provokuje Rusko a přibližuje válku k naší zemi. Na Slovensku s podobnou tezí souhlasí 69 procent dotazovaných, tedy největší procento ze všech zemí, kde byl průzkum prováděn.

Na Slovensku by dnes sice pro setrvání v uskupení NATO byla většina tázaných, 58 %, ale opět je to ta nejmenší část. Česká armáda požívá u tázaných největší důvěru ve vzorku - 84 %, Slovenská armáda druhou nejmenší - 48 %, jen Bulhaři věří své armádě méně než Slováci. USA považuje za bezpečnostní hrozbu pro svou zemi ani ne šestina Čechů. U Slováků je to přesně polovina tázaných a s ohromným odstupem od nich stojí i poměrně Rusku přátelské Bulharsko, kde je to 33 %.

Poté, co se prezident Macron změnil z figury chlubící se telefonáty s Putinem v jeho oponenta, přestávají Slováci francouzskému prezidentovi věřit, u Čechů podle průzkumu důvěru získává. 47 % Slováků chce Rusko jako partnera, Čechů 6 % atd. atd.

Rozdíly mezi Českem a Slovenskem se zřetelně objevují, jakmile se komentátor dostává pod povrch podobnosti jazyka a lásce k plzeňskému ležáku. Prostor pro názory, které na Slovensku buď převládají, nebo jsou minimálně většinové, je u nás evidentně limitovaný. Možnosti těch, kteří se snaží o „pochopení“ či porozumění s Ruskem, nejsou velké.

Snad by to mohlo účastníkům diskuzí, které se s blížícími se volbami stále zostřují, pomoci k poněkud méně razantní rétorice, k většímu pochopení pro to, že naší silou je svoboda projevovat i názory, se kterými bytostně nesouhlasíme.

Sám vím, není to lehké, ale i tak je v tom naše síla, ne slabost.

Reklama

Doporučované