Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Obětoval jsem část sobotního odpoledne a prolistoval programy několika politických stran k blížícím se parlamentním volbám. Nikoli všech, zase tak velký masochista nejsem.
Nijak překvapivě se slibují vyřešit všemožné neduhy české ekonomiky, ať už mluvíme o zdravotnictví, školství, obraně, infrastruktuře, bydlení… Pochopitelně to většinou vyžaduje investice a často se také slibují lepší mzdy a důchody.
Co se týká čísel, programy jsou již vágnější, zejména z pohledu financování. Můžeme se dočíst, že peníze se seženou potlačením korupce, zrušením dotační ekonomiky a zbytečných agend, lepším výběrem daní a podobné obecné floskule.
Již před více než dvěma sty lety přišel David Ricardo s tezí, že financování výdajů státu dluhem a daněmi vyjde nakonec nastejno – stát či vláda žádné vlastní peníze nemají, takže případný dluh bude stejně uhrazen daněmi v budoucnu, ať už stávajícími poplatníky nebo jejich dětmi. Této myšlence dnes říkáme „Ricardian equivalence“ a v 70. letech byla rozpracována Robertem Barrem.
Striktní interpretace této myšlenky by znamenala, že fiskální expanze nebude mít vliv na poptávku, protože lidé si budou vědomi, že budou vytvořený dluh splácet daněmi v budoucnu. Platnost této teze je tedy dána některými silnými předpoklady, například racionalitou spotřebitelů a jejich mezigenerační solidaritou.
Klidně můžeme nechat ekonomy se dohadovat, do jaké míry ricardiánská ekvivalence platí, ale podstata úvahy Davida Ricarda je pro postoj k politickým programům užitečná: Jak se budou tyto programy financovat?
Politické strany většinou slibují udržet schodek pod třemi procenty HDP nebo dokonce směřovat k vyrovnanému rozpočtu. Na první pohled ale případné plnění slibů v programech není slučitelné se stávajícími rozpočtovými příjmy.
Z toho vyplývají pouze tři možnosti: Podstatná část slibů nebude splněna nebo se zvýší daně nebo se zvýší dluh a deficit rozpočtu se od vyrovnaného bude vzdalovat, nikoli přibližovat. Či nějaká kombinace těchto tří možností.
Zástupců politických stran bychom se proto měli ptát, jak to s financováním vidí a kterou z výše uvedených tří možností vidí jako nejpravděpodobnější. Anebo ať vyčíslí, kolik opravdu ušetří na změnách v dotační politice, o kolik více vyberou daní… a porovnejme to s náklady na financování závazků uvedených v programech.
Někteří moji přátelé ekonomové sice argumentují, že by se vyššímu dluhu nebránili – pokud bude ovšem investován do budoucího růstu ekonomiky. Podíváme-li se ovšem na země s vyšším dluhem, kterých máme okolo sebe dost, tak to rozhodně nevypadá, že by vyšší dluh byl dlouhodobě korelovaný s vyšším růstem.
A projdeme-li si programy zdejších politických stran, tak bohužel většina aspektů těchto programů nepůsobí příliš jako investice do růstu, ale pouze do krátkodobého zvýšení (pocitu) blahobytu u voličů.
Navzdory pochybnostem psychologů a behaviorálních ekonomů o racionalitě spotřebitelů/voličů bych proto doporučoval, aby si příjemci různých dávek, zvýšených důchodů apod. tyto dodatečné příjmy uspořili, dluhy budeme muset zase zaplatit my, daňoví poplatníci.
A nám důchodcům, pokud je v nás alespoň špetka mezigenerační solidarity, bych případné skokové zvýšení důchodu doporučoval také uspořit a předat další generaci, ať se s dluhy vytvořené naší generací v budoucnosti snáze vypořádají.
V ekonomii totiž těmto nenadálým příjmům říkáme „windfall gain“ a ten je nejlépe uspořit, nikoli utratit.
