Hlavní obsah

Nekorektní komik Sacha Baron Cohen mluví o korektnosti

Kamil Fila
filmový kritik
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Sacha Baron Cohen na snímku ze srpna 2019.

1. 12. 11:30

Britský herec Sacha Baron Cohen vzbudil pozornost projevem, ve kterém kritizoval Facebook a další globální internetové společnosti. O jeho řeči a argumentech píše v článku pro Seznam Zprávy filmový kritik Kamil Fila: „Cohen stojí na straně George Orwella, který byl proti oběma extrémům: volně šířeným fake news i totalitnímu Velkému bratrovi.“

Článek

Osmačtyřicetiletého britského komika Sachu Barona Cohena si většina lidí pamatuje coby Borata, brutálně pitomého reportéra z Kazachstánu. Po Mr. Beanovi je Borat snad nejznámější komickou figurkou posledních desetiletí. Baron Cohen své postavy, bílého rappera Aliho G, rakouského homosexuálního módního reportéra Bruna či arabského diktátora Aladeena hraje v jejich blbosti tak přesvědčivě, až nás překvapí, že tento muž má ve skutečnosti vynikající vzdělání – studoval historii v Cambridge.

21. listopadu 2019 převzal Cohen ocenění od Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League), americké organizace bojující s předsudky, zejména s antisemitismem. Ve své řeči (jejíž celé znění přeložil na svůj web novinář Filip Rožánek) se zaměřil na Facebook, Google, Twitter a YouTube, které obvinil z toho, že se nesnaží dostatečně bojovat proti otevřenému podněcování k nenávisti.

Cohenovo ocenění se může na první pohled jevit zvláštně. Vždyť jeho humor pracuje se stereotypy a možná je i podporuje. V jádru komikových vtipů a performancí však vždy bylo, aby se lidé, kteří žijí ve stereotypních představách, ukázali jako pitomci. Ať už šlo o postavy, které ztvárňoval sám, tak o skutečné lidi, které vtahoval do svých promyšlených mystifikací a čekal na jejich reakce.

„Pokud byl Borat schopný přimět celý bar v Arizoně, aby zpíval ‚Shoďte Žida do studny‘, odkryl tím lhostejnost lidí vůči antisemitismu. Když jsem coby gay reportér Bruno začal líbat muže v průběhu zápasu v kleci v Arkansasu a málem tím způsobil nepokoje, ukázalo to násilný potenciál homofobie,“ dal ve svém projevu několik příkladů.

Jestli jste rasisté nebo homofobové, jste hloupí a směšní – takové je hlavní Cohenovo poselství. Komikovi, jenž naposledy zaujal seriálem na HBO Who is America?, však došlo, že situace se za posledních deset let výrazně změnila a kvůli konspiračním teoriím šířeným po internetu se rozpustil samotný koncept pravdy jako něčeho pevného a důležitého.

„Když jsem se coby Ali G ptal astronauta Buzze Aldrina, jaké to bylo, promenádovat se po sluníčku, tak to bylo vtipné, protože jsme jako publikum měli stejný pohled na fakta. Pokud věříte, že přistání na Měsíci byl podvod, tak vám to vtipné nepřijde. Když Borat přiměl arizonský bar souhlasit, že ‚Židé ovládají peníze nás všech a nikdy je nechtějí vrátit‘, bylo to vtipné, protože publikum vědělo, že vyobrazení Židů jako lakomců je konspirační teorie pocházející ze středověku. Jenže když se kvůli sociálním médiím dostávají k moci konspirace, mají to pak nenávistné skupiny jednodušší s náborem, cizí rozvědky jednodušší s ovlivňováním našich voleb a státy jako Myanmar to mají jednodušší s genocidou Rohingů.“

Uvedl dokonce případ, kdy v projektu Who Is America? přesvědčil jinak vzdělaného a zdánlivě normálního muže, že Antifa se chystá při pochodu žen v San Franciscu dávat dětem do plenek hormony, aby z nich udělala transsexuály. On tomu uvěřil a byl ochotný odpálit falešné nálože, které měly zabít několik účastníků pochodu. „Chtěl jsem vidět, jestli by něco takového vážně udělal. Odpověď zní, že ano. To tlačítko stiskl a myslel si, že skutečně zabil tři lidské bytosti. Voltaire měl pravdu: „Ti, kdo vás přimějí věřit absurditám, vás mohou přimět páchat zvěrstva.“

Svoboda projevu není svoboda dosahu

Cohen se ve své řeči zaměřil především na nedávný, zdánlivě rozumný, ale přitom dost skandální projev Marka Zuckerberga na univerzitě v Georgetownu, kde se pokusil hájit svobodu slova a v němž varoval před novými zákony a regulováním firem, jako je ta jeho. Shrnutí Cohenových bodů jenom ve zkratce (vycházíme z překladu Filipa Rožánka):

1) Zuckerberg se celý problém snažil vykreslit jako rozhodování o svobodě projevu. Přitom nejde o to, omezit někomu svobodu projevu. Svoboda projevu není svoboda dosahu. Vždycky budou existovat rasisté, misogyni, antisemité apod. Ale myslím, že se shodneme, že bychom neměli bigotním jedincům či pedofilům poskytovat bezplatný nástroj k podpoře jejich myšlenek nebo zaměření jejich obětí.

2) Zuckerberg tvrdil, že nová omezení toho, co může být na sociálních sítích, by byla „ustupováním ze svobody projevu“. První dodatek ústavy však říká, že Kongres nesmí přijmout zákon omezující svobodu vyjadřování, nicméně to neplatí pro soukromé firmy jako je Facebook. Z restaurace také její majitel vyhodí neonacistu, který začne prohlašovat, že chce pozabíjet Židy.

3) Zuckerberg srovnává regulování firem, jako je ta jeho, s kroky „těch nejrepresivnějších režimů“. Něco takového řekne jeden ze šesti lidí, kteří rozhodují o tom, jaké informace uvidí většina světa. Zuckerberg ve Facebooku, Sundar Pichai v Googlu, Larry Page a Sergey Brin v jeho mateřské společnosti Alphabet, Brinova bývalá švagrová Susan Wojcicki v YouTube a Jack Dorsey v Twitteru. V téhle šestici ze Silicon Valley jsou všichni do jednoho miliardáři a všichni Američané, a starají se víc o to, aby rostla hodnota jejich akcií než o ochranu demokracie. Je to ideologický imperialismus – šestice nikým nevolených lidí v Silicon Valley vnucuje svou vizi zbytku světa, nezodpovídá se žádné vládě a chová se, jako by stála nad zákonem.

4) Zuckerberg mluví o tom, že vítá „různorodost myšlenek“. Řekl, že příspěvky popírající holocaust shledává „hluboce urážlivými“, ale nemyslí si, že by je Facebook měl odstraňovat, „protože mám za to, že zkrátka existují věci, ve kterých se různí lidé mýlí“. Abych citoval novináře, reportéra a moderátora Edwarda R. Murrowa, „nemůžu přijmout, že byste u všech zpráv mohli rovnocenně a logicky argumentovat ve prospěch obou stran“. Pro existenci holocaustu jsou miliony důkazů – je prostě historickou skutečností. Popírat ho není nějaký náhodný názor. Ti, kdo popírají holocaust, se snaží vyvolat další.

5) Když Zuckerberg probíral složitost odstraňování obsahu, ptal se: „A jak vymezíte hranici?“ Ano, vytyčení hranice může být komplikované. On však ve skutečnosti říká, že důslednější odstraňování lží a konspiračních teorií prostě je moc drahé. Mluvíme tu o nejbohatších firmách na světě, které mají k dispozici nejlepší inženýry. Mohly by tyto problémy vyřešit, pokud by se jim chtělo. Twitter sice mohl nasadit algoritmus důsledněji potírající nenávistné výroky bílých šovinistů, ale údajně to neudělal, protože by pak musel ze své platformy vyhodit některé velmi prominentní politiky. Pravdou je, že tyto firmy se zásadně nezmění, protože jejich celý obchodní model závisí na povzbuzování zájmu uživatelů, a nic negeneruje větší zaujetí lépe, než lži, strach a pobouření, říká Cohen.

Podle něj by se měly velké sociální sítě dostat na stejnou úroveň jako noviny, časopisy a televizní zprávy, které mají standardy, regule a postupy, na to, co lze říkat, ukazovat nebo dělat, případně od jaké hodiny výše to je možné. U politických kampaní vidíme jasně rozdíly. Twitter je zakázal, Google přistoupil ke změnám, ale pokud zaplatíte Facebooku, rozšíří pro vás jakoukoliv „politickou“ reklamu budete chtít, dokonce i kdyby to byla lež. Dokonce vám pomůže s mikrocílením těchto lží na své uživatele, aby měly maximální účinek.

Pokud se budeme držet této zvrácené logiky, varoval Cohen ve své řeči, kdyby Facebook existoval ve 30. letech, dovolil by Hitlerovi propagovat v půlminutových reklamách jeho „řešení židovského problému“. Standardem by mělo být stahovat politické reklamy, u nichž se prokáže, že jsou lživé, vrátit peníze zadavatelům. Rovněž je možné zpomalit a není nutné pustit ven každou kampaň ihned. Sociální média by měla přestat házet odpovědnost na své uživatele. A je zjevné, že pokud k tomu nebudou donucena zvnějšku nějakým zákonem, nebudou se do přísnějších regulací pouštět sama od sebe.

„Ve své řeči Zuckerberg rovněž řekl, že jedním z jeho hlavních cílů je ‚udržet definici svobody projevu co nejširší‘. Naše svobody však nejsou jen cílem samy o sobě, jsou rovněž prostředkem k dosažení jiných cílů – jak říkáte tady ve Spojených státech, k právu na život, svobodu a sledování osobního štěstí. Tato práva jsou však dnes ohrožována nenávistí, spikleneckými teoriemi a lžemi.“ Tolik Sacha Baron Cohen.

Tak v čem je problém?

Projevu se dá poměrně snadno zatleskat, nejen proto, že odhaluje Zuckerbergovy argumentační klamy, lenost a vytváření kouřových clon, a nejen proto, že v celé délce šlo zároveň o varovné, ale i velmi kultivované a vtipné vystoupení. Už se samozřejmě ozvalo mnoho hlasů, že Cohen žádá utopii nebo jakousi novou totalitu.

Denně se jen na Facebooku objeví kolem 130 tisíc reklam a existují desítky jazykových mutací. Jaký také vymyslíte algoritmus na rozeznávání toho, co je pravda a lež? Strojová inteligence toto nebude ještě dlouho umět a také lidem to často dělá problémy. Jenomže tyto námitky neobstojí. Z oněch 130 tisíc reklam je jen zlomek politických a na prověřování toho, co je nebo není pravda, nepotřebujete v dnešní době tolik času. Některé malé týmy politologů, sociologů nebo historiků dovedou při živých debatách provádět fact checking v řádu minut. Není dnes ani při dostupné historické literatuře a zároveň objemu běžně známých konspiračních teorií těžké určit, co je pravda a co je typická konspirační lež.

Stanovit, co je a co není dezinformační web, jde na základě několika ukazatelů. A tento web prostě ztrácí právo na sdílení na sociálních sítích. Jistě budou vznikat nové variace, ale základní vzorce tady s námi jsou pořád – jednou jsou to jezuité, potom templáři, pak sionští mudrci, potom tvůrci New World Order a tak dále. Narativ o ovládnutí světa je stále stejný a jeho šiřitele a občas i „věřící“ ani nezaráží, že dotyčné skupiny spolu nemají nic společného a že by v tak složitě měnícím se světě plném parciálních zájmů bylo nemožné nějakou globální konspiraci provádět.

Podobně není těžké stanovit, co je „hate speech“, nacházet rychle zdroje hoaxů, prohlédnout a katalogizovat slovník profesionálních trollů a podobně. Pakliže se bavíme o nejbohatších firmách na světě a pakliže prý máme přebytky humanitně vzdělaných lidí, kde by měl být problém?

Žijeme v paradoxu tolerance

Cohenovi kritici namítají, že jeho cesta k legislativní kontrole je zosobněním Orwellova Ministerstva pravdy, které přitom byl v románu 1984 tou nejhorší formou propagandy. Projdou pouze schválené názory a neexistuje pluralita.

K tomu lze říct v zásadě dvě věci. Zapomíná se na to, že Orwell sám byl proto, aby existoval úřední dohled nad tím, co smí vycházet v novinách a být v rozhlase. V době války s Německem bylo klíčové nenechat obyvatelstvo demoralizovat dezinformacemi. Orwell na jednu stranu vylíčil exces kontroly v 1984, ale sám byl pro jistou formu kontroly a byl ochoten ji jako státní zaměstnanec aktivně provádět. My dnes velmi dobře víme, že jsme v hybridní dezinformační válce s Ruskem. Trollí farmy jsou reálný problém. Tvářit se, že jde jen o svobodnou výměnu názorů v elektronickém prostoru, znamená být nebetyčně naivní nebo tuto naivitu předstírat.

Druhým protiargumentem je slavný text filozofa Karla Poppera, autora knihy Otevřená společnost a její nepřátelé, v níž definuje takzvaný paradox tolerance. Společnost, jež je tolerantní ke všemu bez limitu, se nakonec stává slabou kvůli lidem vyjadřujícím tvrdou násilnou netoleranci.

Udržení tolerantní společnosti je možné jen za předpokladu, že je netolerantní k netoleranci. Slova nejsou jenom slova, ale vedou k činům. Pokud se stanoví veřejný obraz nepřítele (Židé, Romové, uprchlíci), je velmi snadné je zavírat, deportovat či vyhlazovat. Všimněme si, kdo má větší tendence zakazovat – liberální společnost, která říká, že máme k lidem přistupovat rovnoprávně, bez ohledu na jejich barvu pleti, náboženské vyznání nebo sexuální orientaci, nebo ti, kteří říkají, že lidé určitého etnika jsou automaticky problém pro zbytek společnosti, že určité náboženství je automaticky nebezpečné, že lidé s menšinovou sexuální orientací nemají být viditelní ve veřejném prostoru a chtít stejné zacházení jako ostatní.

Je opravdu takovým omezením říkat někomu, že má používat slušné výrazy a nepřirovnávat skupiny jiných lidí k parazitům, nemocem, přírodním katastrofám nebo je jinak démonizovat? Je opravdu nějakým zásahem do osobní svobody zeptat se: „Odkud máte zdroj této informace?“ A když ho dotyčný nedodá, označit zprávu za lež?

Je nebezpečné prověřovat politické kampaně a odmítat ty, které budou jiné strany označovat za ničitele světa? Co se stane zvláštního, budeme-li tato pravidla uplatňovat striktně? Možná bude snazší řešit reálné sociální problémy chudoby, změny klimatu, změny na pracovním trhu s nastupující automatizací a tak dále. Možná dostane politika pozitivnější náboj, nebojujme proti ostatním, ale řešme společné problémy všech. Je to až tak utopická nesmyslná myšlenka?

Říkat, že si dezinformátoři vymyslí jiné způsoby šíření a možná si vymyslí i nové, hůře odhalitelné slovníky, je zvláštní druh poraženectví a cynismu. Víme velmi dobře, že se dá snížit dopad jejich momentální činnosti o desítky procent a možná o většinu.

„Starý dobrý svět“ tu nikdy nebyl

Současná veřejná debata o regulaci toho, o čem a jak se dá veřejně mluvit, je prosycená zvláštní atmosférou. Poměrně překvapivý je základní narativ: starý dobrý svět je narušován jakýmisi nájezdníky zvenčí – cizími náboženstvími, cizími etniky, sexuálními minoritami, humanitními intelektuály, kteří nerozumějí obyčejnému lidu. (Obyčejnému lidu pak rozumí lépe americký miliardář v roli prezidenta nebo bývalý prominentní člen KGB, zatímco absolventi humanitních oborů, kteří se za malý plat v neziskovkách potkávají s lidmi z ulice a válečných konfliktů, nemají o životě obyčejného lidu představu.)

Zvláštní je, že tento „starý dobrý svět“ reálně nikdy neexistoval, protože vždy tu proti sobě stály různé skupiny lidí, nikdy nebyl klid, mír, rovnovážný stav, fungující „tradiční rodiny“, zkrátka nic, o čem se nyní tak často myticky mluví. Zatímco v USA lze třeba stanovit, že chvilkově vládla nejvyšší životní úroveň v 50. letech, v Česku žádné takové období nebylo ani chvíli.

Ještě zvláštnější ale je, že obhajoba tohoto starého dobrého světa (který je sám největší utopií a mýtem, ale mluví se o něm jako o čemsi přirozeném a neměnném) stojí víceméně kompletně na myšlenkách vycházejících z postmoderní filozofie 70. a 80. let. Jakmile někdo řekne: „Toto je lež, hoax, fake news“ a snese pro to důkazy, ozve se na obranu: „Ale vždyť pravda není jasná, ale subjektivní, každý má tu svoji, jak vůbec víte, co je pravda“? Jenomže tento relativismus je na světě asi jen tak padesát let a je vynálezem těch filozofů, kteří by přitom měli být oni nenávidění „neomarxisté“.

Nový světový řád, který má být plánem neomarxistů, je tedy napadán slovníkem, který vymysleli „neomarxisté“, ovšem skuteční neomarxisté v politice tento slovník nepoužívají, ale používají ho „konzervativci“, aby ubránili starý světový řád.

Je to tak zmatené a nesmyslné, že rozplést to by znamenalo napsat dlouhou knihu. Ve zkratce lze říct, že postmoderna nebyla radostnou obhajobou toho, že žádný příběh (náboženský, historický, vlastenecký) není univerzální. Byl to popis krize, která vedla k rozpadu východního sovětského bloku, protože se přestalo věřit na marxisticko-leninský výklad dějin. Ale byl to i popis krize Západu, představy, že kapitalismus zvládne vyřešit všechny problémy, a že „bohatý bílý muž ze Západu“ přinesl všude kulturu, mír a prosperitu.

Neubližovat si

Postmoderna byla kritikou na obě strany. Byla kritikou toho, jak špatně ve věku masových médií poznáme pravdivou informaci od fikce, simulace či virtuální reality – ale to neznamená, že máme tvrdit, že žádná pravda nikdy neexistuje. Postmoderní myšlení bylo obhajobou životního stylu menšin, ale s výhledem, že se jednotlivé skupiny ve společnosti mohou navzájem obohatit, ne, že se mají segregovat a ignorovat.

Předpokladem je pro to ale překvapivě jediné: reflexivní racionalita. Ne racionalita, která je někdy tupě úřednická, a nakonec vede k tomu, že nás ubije horou paragrafů nebo dokonce dovede ospravedlnit existenci koncentráků jako efektivního řešení problémů. Reflexivní racionalita ví, co jsme spáchali v minulosti a nemáme už opakovat. Je to racionalita, která jednak věří na určitý pokrok ve vědění, na spolupráci mezi různými vědními obory a politiky. Racionalita, která respektuje různost pohledů na svět, ale ptá se, co je správné, nejen pro většinu, ale i jak docílit stavu, kdy nejsou utiskovány menšiny. Postmoderní reflexivní racionalita znamená umět spolu slušně mluvit, hledat společné body, a přitom si neubližovat.

V pomalém procesu to vede k postupnému obrušování hran a také tomu, že se různé skupiny postupně zbavují svých předsudků, například, že homosexualita přestane být hřích nebo že v islámu ženy nakonec prakticky nebudou podřízeny mužům.

Reflexivní racionalita ví, že osvícenství bylo největším zlomem v dějinách lidstva, že sociální stát přinesl největší zvýšení životní úrovně a že se nikdy nesmíme vracet za tento bod k náboženskému tmářství nebo bezohlednému kapitalismu 19. století. To neznamená, že má zmizet hluboce prožívaná osobní víra nebo volný trh. Znamená to jen přehodnocení dogmat, uvědomit se jinak nevědomé stránky jakékoli ideologie.

Většina dnešních filozofů označovaných za postmodernisty je už mrtvá. Ale rozhodně by nebyli rádi, kdyby někdo jejich myšlenky zneužíval způsobem, jakým se to dnes děje. Stejně jako Friedrich Nietzsche svými úvahami nad potřebou vzepnout se od ubohého podřízeného člověka ke svobodnému nadčlověkovi opravdu nemířil k tomu, aby vznikla nacistická strana.

Sacha Baron Cohen tedy překvapivě stojí na straně George Orwella, který byl proti oběma extrémům: volně šířeným fake news i totalitnímu Velkému bratrovi.

Současní zastánci konspiračních teorií, kteří chtějí svobodu slova hlavně pro sebe, a jakmile by ji měli, omezovali by své liberální odpůrce mnohem brutálněji, než se nyní děje jim samým, mluví o jakémsi ideálním vylhaném světě minulosti. Přitom se zaštiťují pokroucenou verzí relativity pravdy, kterou ukradli postmodernismu, ale celou ji znásilnili, nepochopili ji jako popis krize a udělali si z ní paradoxní nástroj, jak se dovolávat legitimity. Jsou to podvodné rétorické triky, na něž nesmíme skákat.

Stojíme nepochybně před těžkým úkolem. Nastolit u veřejnosti povědomí o „paradoxu tolerance“ a donutit nejmocnější firmy na světě, aby sloužily opravdu většině. Nemyslím si, že by se potom stalo něco zásadního i těm, kteří se dnes tolik cítí ohroženi „novým světovým řádem“. Když se zklidní jejich rétorika, zklidní se i jejich myšlení a svět bude o něco bezpečnější a příjemnější místo k životu.

Na nenávisti je nejhorší jedna věc – špatně se s ní dělá cokoli produktivního. Na produktivitu člověku stačí jen trochu zdravé naštvanosti, která ale v druhých nevidí absolutní zlo. Přijměme tedy paradox, že jinak nekorektní komik má právo mluvit o tom, že bychom měli být korektnější. Když si vyčistíme pole od rasismu, sexismu a různých fóbií, odhalí se před námi pole skutečných problémů a koneckonců i humor se bude trefovat do reálných věcí a chyb.

Doporučené