Hlavní obsah

Glosář: O likvidaci Koláře ví nejvíc Gerrard. O opici zase Kúdela

Foto: Profimedia.cz, Seznam Zprávy

Uprostřed dvou kruhů pekelných se ve čtvrtek večer ocitli Steven Gerrard, kouč Rangers, a slávistický obránce Ondřej Kúdela.

Reklama

Brutalita a rasismus jsou dva kruhy pekelné, v jejichž středu se ocitlo divoké utkání Evropské ligy mezi Rangers a Slavií. Ve svém pravidelném pondělním glosáři se za ním znovu ohlédl Luděk Mádl, fotbalový expert Seznam Zpráv.

Článek

Ani s odstupem několika dní se otrávené mysli nevyléčily a důsledky pekelného čtvrtečního večera na Ibrox Stadium budeme cítit ještě dlouho, protože zlo plodí jen další zlo. Třeba otevřeně rasistický transparent bojůvky zakuklenců, která se hlásí ke Slavii a svou malost zvěstovala celému světu na sociálních sítích. Klub už na ně sice podal trestní oznámení, leč kompenzaci za další škody napáchané na už tak dost podlomené reputaci z nich nevymůže nikdy. Démon z lahve byl prostě vypuštěn. A ještě nějaký čas tu kolem nás bude poletovat a obtěžovat. Není zbytí.

Celé Skotsko, potažmo britská média pění z údajného rasistického slovního útoku obránce Ondřeje Kúdely směrem k protihráči Glenu Kamarovi. Ve vzteku ho prý měl slávista nazvat zas**nou opicí (fucking monkey), sám Kúdela připouští větu se zas**ným chlapíkem (fucking guy).

V Česku se z mnohých úst a klávesnic zase linou úvahy ve stylu „co je nějaké slovo proti činu?!“. Tady se pro změnu vychází z teze, že přes temný mrak obvinění z rasismu přestává být vidět na brutální způsob vedení boje ze strany Rangers a na Kamarovu ránu pěstí, kterou měl po utkání zasadit Kúdelovi do obličeje v odvetě za údajný rasistický výrok.

Ani to možná není vše. Sám v sobě nosím silné podezření, že na jeden případný, vlastně nejen sportovní zločin se tu možná ještě zapomíná. V hlavě se mi totiž usadilo semínko nejistoty, zda Steven Gerrard, kouč domácích, nevložil do své strategie směřující k záchraně postupu v Evropské lize i cílenou snahu, aby byl gólman hostí Ondřej Kolář v průběhu utkání nějak vyřazen z boje.

Netvrdím, že se to stalo. Chtěl bych věřit, že nikoli. Je to jen podezření. Ale už jen to, že ve své mysli něco takového při vědomí skutečností, jež proběhly, připouštím, byť jen v dimenzi, že se to mohlo stát, je peklo samo o sobě. Peklo, které vyvolaly události čtvrtečního večera. A jak vidno, tyhle kruhy pekelné vysílají svou temnou energii dál a dál. A neslábnou.

Ať už tak či tak, pouštět se do debaty, co z toho všeho je horší než něco jiného, a sestavovat na tomto základě nějaký žebříček zla, který by ve svém důsledku zlehčil, nebo dokonce ospravedlnil jeden zločin ve stínu toho druhého, je po mém soudu zavádějící zhůvěřilost.

V Glasgow se zřetězily skutky a slova, jež je nutno odsoudit – ať už přišly z jedné, či druhé strany. A přinejmenším jejich následné interpretace poodhalily celospolečenské tůně mnohem hlubší a temnější, než by si leckdo dokázal připustit.

Hřích první: zjevná brutalita

Cest, jak ve sportu dojít k vítězství, je spousta. Ano, ideální je čestný, přímý, férový souboj. Když je soupeř lepší, umí lépe zpracovat balon, rychleji běhá a přesněji střílí, lze tomu čelit různými způsoby. Třeba propracovanější týmovou strategií. Anebo tak, že na hřišti přitvrdíte, aby to soupeře bolelo či zastrašilo. Pravidla to v jistých hranicích umožňují a ty hranice by měl hlídat hlavní rozhodčí.

Glasgow Rangers ve čtvrtek sáhli k natolik brutálnímu pojetí hry, že to zaskočilo všechny. Bohužel včetně Orla Grinfelda, izraelského rozhodčího, který na taktiku skotského týmu rozhodně nedokázal náležitě a včas reagovat. Takže se brutalita v průběhu utkání stále stupňovala.

Že Rangers hráli jako řezníci, je věc naprosto nesporná. Intenzita jejich hrubosti a nevybíravosti vysoce překročila všechny normy. Dokonce i ty skotské, které jsou ve srovnání se zbytkem světa stále trochu ostřejší. Ale opravdu ne o tolik.

Že Rangers zčistajasna takhle obhroubli, nemůže být náhoda. Museli k tomu dostat pokyn. A od koho jiného než od Stevena Gerrarda, svého kouče, v minulosti hráčské hvězdy Liverpoolu, kapitána, obvykle spojovaného s gentlemanstvím a tradičními morálními hodnotami.

„Hrajte tak, ať je to bolí.“ Řekl to svým hráčům před utkáním se Slavií? Podle toho, co jsme na hřišti viděli, s vysokou mírou pravděpodobnosti ano. Na mysl se ale vtírá otázka, zda Gerrard nezašel ještě dál.

Za stavu 0:1 potřebují domácí přinejmenším vyrovnat, aby dostali zápas alespoň do prodloužení. V 55. minutě sahá Gerrard ke svému prvnímu střídání, na hřiště jde Kemar Roofe. Uplyne zhruba pět minut – a špunty Roofeho kopačky se v likvidačním kopu agresivně opřou o lebku slávistického brankáře Ondřeje Koláře. Jde o skutek, který se naprosto vymyká tomu, co ve fotbale běžně vídáme. Kdo to viděl, těžko se někdy zbaví podezření, že Roofe musel naprosto přesně vědět, co dělá. Že chtěl Koláře napadnout, zranit, vyřadit z boje. Je mi líto, ale tak se mi to bohužel rýsuje.

V hlavě mi ale hlodá i otázka, zda na něco takového přišel sám, anebo jestli mu to někdo nařídil. Což by samozřejmě bylo peklo. Bohužel by to v příslušných kontextech dávalo jistý zvrhlý smysl, protože Rangers pravděpodobně velmi dobře věděli, že soupeřova tradiční brankářská dvojka Přemysl Kovář sedí kvůli zdravotním problémům na střídačce jen tak „pro parádu“. A že v případě Kolářova nuceného střídání by na hřiště musel 18letý nezkušený Matyáš Vágner.

Tento stav věcí byl ve čtvrtek večer největší potenciální slabinou slávistického týmu. Zda se ji pokusil využít a nasadil k tomu opravdu všechny prostředky, to ponechme svědomí Stevena Gerrarda. Pokud to hypoteticky udělal, musel by počítat s tím, že po likvidačním faulu bude jeho autor vyloučen. Ale i v deseti mohli Rangers střílet na osmnáctiletého kluka, zkoušet ho válcovat při standardních situacích a podobně.

Jednak ale Vágner několik ošemetných situací zvládl a jednak Rangers záhy inkasovali další červenou kartu a Stanciu posunul skóre na 0:2. V tu chvíli bylo rozhodnuto, protože Skotové by museli v devíti lidech za 16 minut nastřílet Slavii tři góly.

Ať už byl útok na Ondřeje Koláře plánovaný, nebo ne, skončil brankář s frakturou kosti přilehlé k čelní dutině, několika stehy v obličeji a otřesem mozku.

Hřích druhý: údajný rasismus

Mimořádná brutalita soupeře vyvolávala na trávníku mimořádnou atmosféru. Emoce nás ovšem odpovědnosti za naše skutky ani slova nezbavují.

Jisté je, že Ondřej Kúdela v přerušené hře vyhledal protihráče Glena Kamaru, přistoupil k němu, zakryl si rukou ústa, aby nebylo možné odezírat jeho slova, a něco mu řekl. Kamara na ta slova reagoval, jako by dostal ránu elektrickým proudem. A začal na Kúdelu pokřikovat, že je rasista.

Kúdela tvrdí, že Kamarovi sdělil, že je „fucking guy“, Kamara tvrdí, že slyšel „fucking monkey“. A že to slyšel i jeden z jeho spoluhráčů.

Slovní provokace a nadávky létají mezi hráči vzduchem při utkáních odpradávna. A asi vždycky létat budou. Je opět na rozhodčích, aby to případně postihovali, pokud to tedy slyší.

Rasistické projevy ovšem vyspělé civilizované společnosti na celém světě odsuzují obzvlášť silně. V trestních, ale i fotbalových řádech se na ně kvůli tomu pamatuje se zpřísněnými sazbami. A je to tak správné, protože i represe vyvolává diskusi. A ta dává možnost k pochopení těm, co některé věci dosud nechápou.

Co Kúdela Kamarovi opravdu řekl, nebo co mu Kamara ve vřavě rozuměl, to vědí jen ti dva, možná ještě Bongani Zungu, další hráč Rangers, kterého Kamara zmiňuje coby svědka.

Upřímně řečeno, verze s „fucking guy“ zní divně. Takové spojení se v angličtině prakticky nepoužívá. Ale hypoteticky mohlo vzejít z Kúdelovy jazykové nedokonalosti.

Osobně se bojím, že to bylo trochu jinak, protože na „fucking guy“ by asi Kamara nereagoval takhle nepříčetně, natož aby si to ještě 50 minut po utkání šel vyřizovat pěstmi. Možná Kúdelovi špatně rozuměl, nevím.

Jisté je, že si Kúdela měl jakoukoli slovní provokaci odpustit. A rasistickou, pokud k ní došlo, tuplovaně. Přičemž slovo „tuplovaně“ ještě ani zdaleka není dostatečné.

Možná Kamaru ve zlomku vteřiny skutečně napadlo zrealizovat ďábelský plán: „Hele, tady mi protihráč něco pošeptal, nikdo neví co, tak budu dělat, že to jako bylo rasistické, a tím zakryjeme naši brutální hru.“ Tuto možnost bych si ale dovolil vyloučit. Takovou konstrukci opravdu nevymyslíte v mžiku oka, byť si s ní leckteří pohrávají.

Hřích třetí: pocit nadřazenosti

Rasismus hlásá blud o nadřazenosti lidských ras podle barvy kůže či snad tvaru lebky. Lidstvo na své civilizační pouti ušlo opravdu dalekou cestu od kšeftování s otroky přes americkou občanskou válku, děsuplný holokaust a další šílenosti. Ve jménu nenávisti a pohrdání těmi, co jsou vizuálně či jinak odlišní, se stále v různých koutech planety dějí hrozné věci.

I proto, že mnohým stále uniká, že například lidskou bytost s africkými kořeny nemusíte hned bičovat, abyste ji bolestivě zasáhli. Její duši zraní i každé odporné slovo, které na svou adresu zaslechne. A není to žádná přecitlivělost, nýbrž zcela legitimní postoj.

A s těmi, co hlásají, že je prý výrazně horší někoho kopnout než někoho k smrti urazit, bych si dovolil polemizovat.

Kolega Jiří Hošek, který coby rozhlasový zahraniční zpravodaj působil ve Velké Británii několik let, pootevřel ve svém komentáři další úhel, ze kterého lze na dění na Ibrox Stadium i jeho následky nahlížet. Zmínil, že v pozadí cítí i jistou přehlíživost, kterou si v Británii pěstují vůči lidem z východní Evropy.

Vychází bezpochyby ze svých osobních zkušeností. A řekněme si na rovinu, že my sami jako Češi nejsme „v průřezu“ o nic lepší, když mnozí z nás nahlížejí mezi prsty třeba na osoby z rozvojového světa, ale i na Rusy, Ukrajince, Balkánce, Asiaty… račte si vybrat.

Právě tuhle přehlíživost lze ostatně vyčíst i z prohlášení, které o incidentu v Glasgow vydal Kamarův advokát. V textu několikrát jmenuje Ondřeje Kúdelu, ale správný tvar jeho příjmení netrefí ani jednou. Vycházejí mu z toho různé zpotvořeniny, třeba „Kedel“. A je mu zjevně úplně jedno, jak se ten člověk doopravdy jmenuje.

Na tom, aby se tyhle příkopy, jež vytvořila historie, zažité stereotypy a nedostatek informací, neprohlubovaly, ale naopak zarovnávaly, pracují dlouhodobě třeba i diplomaté. Takový Libor Sečka, český velvyslanec ve Velké Británii, měl v uplynulých měsících bezpochyby radost z toho, že svou rodnou zemi může na britských ostrovech prezentovat třeba i díky vynikajícím sportovním výkonům Tomáše Součka a Vladimíra Coufala v dresu West Hamu United.

No a teď celou tu práci může hodit do koše, protože po aféře Kúdela vs. Kamara se zase v Británii prohloubil stereotyp vnímání Čechů jako barbarů odněkud z Východu. Fotka zakuklenců s rasistickým transparentem to pak samozřejmě jen podtrhne, i když jde o hrstku jedinců, která se standardům společnosti bezpochyby vymyká. Ale vysvětlujte to někomu.

Nehledě na to, že i tahle extremistická skupinka má z čeho čerpat. Totiž z latentního rasismu, který českou společnost rozhodně neopouští.

Už jsme přišli na to, že je opravdu špatné topit romské spoluobčany v řece. Nebo házet po Afričanech na hřišti banány. Ale rasistickým vtípkům se stále zasměje kdekdo. A navíc se s s vámi bude do krve hádat, že halekání „M45 bez koriandru“ směrem na gólmana Filipa Nguyena přece není nic rasistického. Jenže je. A kdo tvrdí opak, ten podstatu termínu rasismus bohužel dosud nepochopil.

Sečteno a podtrženo

Zběsilé kopačky odkoply zámky od Pandořiných skříněk a ostře sledované dění na fotbalovém jevišti vypustilo do veřejného prostoru nové debaty o hluboce zakořeněném českém rasismu nebo o západní přehlíživosti vůči postsovětskému sektoru.

Ty jsou tu s námi pořád, denně na ulici. Ale ty mikropříběhy si prožíváme sami, a leckdy je tedy ani nijak zpětně nevyhodnocujeme. Zato když se dramaticky rozehrají na fotbalových stadionech, v zápasech, jež sledují miliony z nás, máme tu najednou téma celospolečenské.

Ne, fotbal není zdrojem problémů. Kdepak. Je toliko prostředím, médiem, které tyhle démony zviditelňuje a jejich pekelný výsměch nám všem nedokonalým lidem vylaďuje na frekvenci, kterou najednou slyšíme všichni naráz. A zcela srozumitelně.

Najednou se obnažují problémy, na které jsme chtěli zapomenout, dělat, že tu nejsou. Opak je pravdou. A fotbal svou koncentrovanou reprodukcí těchto problémů dává společnosti informaci o tom, co zanedbala. A co by měla napravit.

Reklama

Doporučované