Inkluzi musíme bránit, jinak na to doplatíme všichni, říká ředitelka školy

Trmice leží v těsném sousedství Ústí nad Labem. Třicet procent zdejších obyvatel je v exekuci, mnoho rodin žije v sociálním vyloučení, problémů je celá řada. Přesto se tady něco daří.

Trmická základní škola je dobrým příkladem, že inkluzivní vzdělávání funguje. Zakládají si na klimatu školy, každé dítě tady dostane šanci a odráží se to i na výsledcích. Ze škol na Ústecku tady mají jedny z nejlepších výsledků v přijímacích zkouškách.

Ředitelku Marii Gottfriedovou ale trápí, že inkluze je opět terčem, do kterého se strefují politici.

„Vidím v tom nebezpečí pro budoucnost celé společnosti,“ říká ředitelka.

Rozhovor s Marií Gottfriedovou je posledním dílem série Inkluze po Česku, kterou Seznam Zprávy od začátku roku nabízely. Všechny díly najdete níže v textu.

Dají se inkludovat všechny děti do běžných škol?

Řekla bych, že drtivá většina dětí je při otevřené mysli pedagogů a s potřebnou podporou vzdělavatelná na běžné základní škole. A nebo si zaslouží to alespoň zkusit. Před lety jsme takhle vlastně začínali. Oslovila nás maminka děvčete se středně těžkým mentálním postižením. K tomu tam byla potom ještě i nějaká kombinace fyzického postižení.

Dobře si to pamatuji, jak za mnou přišla, přinesla zprávy z poradny a od lékařů a říkala: „Paní ředitelko, já vím, že naše Patricie bude mít v životě různá omezení. Ale chtěla bych vás poprosit, jestli byste to s ní nezkusili. A když mi po půl roce řeknete, že to nejde, tak budeme hledat jinou možnost. Ale hrozně bych si přála, aby mohla mít co nejnormálnější život.“

A jak to dopadlo?

No, musím přiznat, že jsem tehdy jako ředitelka teprve začínala a měla jsem z toho obavy. Ale zkusili jsme to. Byla tomu velmi otevřená třídní učitelka, pomáhala asistentka, ale samozřejmě jsme toho tehdy příliš nevěděli, a tak jsme zkoušeli řadu věcí prostě intuitivně. Od té doby se samozřejmě nesmírně posunuli pedagogové, speciální vzdělávání i poradenství. Tehdy jsme ale opravdu hodně hledali za pochodu. Měli jsme ale otevřenou mysl a k tomu vůli. A Patricie u nás vychodila devítku. A dneska mohu říct, že nám dala víc, než jsme jí mohli dát my.

Co vám dala?

Když pominu, že jsme se díky jejímu příchodu k nám do školy nesmírně pedagogicky posunuli, tak jsme si hlavně s jejím příchodem otevřeli další okno, kterým jsme spatřili nové horizonty. Byl to jeden z prvních takových případů, který nás navedl k inkluzivní filozofii.

Patricie a jí podobné děti totiž jsou svou jinakostí velkým přínosem pro ostatní žáky, kteří nevnímají jen jejich limity, ale také silné stránky, protože se dívají na svět i trochu jinak. Mají třeba silnou intuici nebo schopnost vidět trochu za tvář člověka.

Můžete to na nějakém příkladu popsat?

Hodně se věnujeme péči o klima školy. Vztahy jsou pro nás prioritou. Takže samozřejmostí jsou třídnické hodiny a párkrát jsme v téhle třídě řešili nějaké napětí nebo třeba nepohodu. A v těchto momentech jsme jako dospělí viděli, že Patriciin pohled na věc má pro třídu obrovskou váhu. Dokázala vycítit a pak také jednoduše pojmenovat problém.

Takže jsme moderovaně diskutovali, děti si to mezi sebou vyříkávaly a ona se najednou postavila a řekla: „Víte, co by stačilo? Kdybys ty víc mlčel a poslouchal. A ty, když se ti něco nelíbí, to uměla narovinu říct a neříkala to jenom svý kamarádce.“ Takhle trefila hřebík na hlavičku a pak tam zůstalo hrobové ticho.

Ze všech stran jsme před volbami slyšeli, že je třeba s inkluzí skoncovat nebo ji minimálně upravit. Cítíte, že je inkluze v Česku v ohrožení?

Ano, cítím tlak na to zase vracet věci zpátky. Asi v naději, že si zjednodušíme život. Že se vrátí do škol klid. Spíš než riziko z pohledu pedagogického v tom ale vidím nebezpečí pro budoucnost celé společnosti. Jestliže se vrátíme zase k segregaci ve školství, tak co tím vysíláme za signál? Že tady jsou lidé horší a lepší, které je potřeba od sebe oddělit, protože jde o „jiné světy“ a každý potřebuje „něco jiného“.

Cítím v tom hrozný tlak na výkon. Ale nejlepší pekařka přece není ta, která zvládne vyrobit nejvíc perníčků. Přijde mi nebezpečné zasévat do dětí odmala, že jsme lidé různé jakosti a každému nám tedy náleží nějaký vymezený prostor. Pak se nedivme, co nám zrcadlí dnešní svět. A naopak se z něho vytrácí, že jsme všichni součástí jednoho kmene, že se bez sebe neobejdeme. Sama můžu být bůhvíjak bohatá, inteligentní, schopná a výkonná, ale když tady budu sama, tak je mi to na nic.

Když ale zmiňujete výkon, tak ani ve výsledcích dětí se to neukazuje. Data z testování ukazují, že inkludované děti své spolužáky nebrzdí. Proč tedy podle vás přetrvává dojem, že inkluze má negativní dopad na výsledky vzdělávání?

Zaprvé si myslím, že inkluze nebyla na tom prvopočátku v roce 2005, kdy přišel průlom ve školském zákoně, dobře vysvětlená, a to nejen pedagogům, ale i veřejnosti. Zadruhé i v politické debatě jsme velmi orientovaní na výkon a peníze. Takže když nastupuje nový ministr školství, tak se jako první zmíní platy, ale vůbec se nemluví o hodnotách. A zatřetí si myslím, že bychom potřebovali více škol, kde se inkluze daří, a také je ukazovat, protože už jich dnes je, zaplaťpánbůh, celá řada.

Vy jste se v hodně sdíleném příspěvku na konci minulého roku zastala inkluze jako základního principu v českém školství. Ale zmínila jste tam také, že na inkluzi se dívají s nedůvěrou lidé, kteří budují ploty, protože se orientují nejvíce na sebe. Naopak lidé, kteří budují vztahy, vidí v inkluzi základní potřebu. Která z těchto dvou skupin podle vás převažuje?

To je těžká otázka, protože každý žijeme v nějaké své bublině. Když to vezmu na sebe, tak si myslím, že mám kolem sebe, a i tady ve škole, více lidí, kteří budují vztahy. V celospolečenském a pro mě už třeba trochu anonymnějším prostředí ale vnímám hrozně moc plotů, což může být důvodem, proč se opět otevírá inkluze jako téma.

U téhle otázky mi ale přijde strašně důležité zmínit, že děti ze své přirozenosti budují vztahy, to nejsou stavitelé plotů. Vidím to ve škole dennodenně a je jedno, z jakého prostředí děti přicházejí. Jsou přirozeně otevřené, touží se poznávat, zjišťovat, co je na druhém člověku fajn. Stačí to podpořit, ale my dospělí to samozřejmě můžeme taky rychle zazdít.

Co byste vzkázala politikům, kteří teď rozhodují o podobě inkluze? A abych nemířil jen na vládní tábor, i největší opoziční blok – koalice Spolu – měl v programu, že „upraví pravidla inkluze, aby nebránila rozvoji nadaných studentů“.

Vzkázala bych jim, že jestli se chtějí zasazovat o dobro všech, tak není lepší cesta než inkluze. Než spolu mluvit, komunikovat, poznávat se a žít. Soudržná společnost se buduje na základní škole, kde se děti přijímají takové, jaké jsou. Vědí, jaká je každého silná stránka a kde mají slabiny. Máme to takhle všichni.

I dítě, které jde na gympl a pak bude studovat třeba matfyz, má své slabiny, jsou momenty, kdy potřebuje nějaký specifický přístup. Ale má kolem sebe druhé a ví, že mu pomohou, a to je nesmírně cenné. Takhle různorodé a obohacující prostředí navíc existuje naposledy na základní škole, kde v jedné třídě sedí budoucí jaderný fyzik s kadeřnicí, lékařem a zedníkem. Když tohle člověk jednou zažije, tak už si to s sebou do života nese.

Abychom ale možná i čtenářům přiblížili, že to nejsou teorie. Zrovna u vás víte, o čem mluvíte, když zmiňujeme inkluzi nebo náročné podmínky pro vzdělávání. Mohla byste popsat školu z pohledu složení žáků?

Jsme běžná základní škola s prvním a druhým stupněm. Ve většině tříd máme paralelky – áčko a béčko. Chodí k nám zhruba 300 žáků a z toho je tak 70 žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Plus máme zhruba polovinu žáků sociálně znevýhodněných.

Co se týče města Trmice, tak jde o jedno z nejchudších a nejzadluženějších měst v republice, a to se propisuje do školy. Spousta dětí pochází z rodin v dluhové pasti, bez pořádného bydlení, kde jsou ve hře třeba i závislosti na straně rodičů, tedy nepohoda, někdy i násilí. Nejsou to jednoduché příběhy a často člověk musí s pokorou i sám sobě říct, že nezachrání všechny, nezachrání celý svět. Na druhou stranu tyhle děti sem do školy na nějaký půlden přichází a my můžeme udělat něco pro to, aby to pro ně bylo aspoň nějaké obohacení.

Do jaké míry může škola napravovat to, co se nedaří v rodině?

Škola si nemůže hrát na spasitele. Ale je dobré rodinné zázemí každého žáka znát, nesoudit to a přijmout to jako fakt. Co škola určitě může, a už to je někdy vítězství – všechno ještě více nezhoršit. Bavili jsme se prozatím dost široce, možná i trochu filozoficky, teď to ale snesu trochu na zem.

Dobrým začátkem inkluze může být, když si před začátkem roku dá škola na papír, kolik vlastně chce po dětech různých příspěvků a plateb – za učebnice, pravítka, tužky, exkurze, školy v přírodě, plavecký výcvik a nevím, co ještě. Když si vezmete seznam, který dostávají rodiče prvňáčků, tak na běžné škole, kde nemají nijak přehnané nároky, atakujete hranici 10 tisíc korun.

Jak to funguje u vás?

My jsme si řekli, že když se ve školském zákoně hned zkraje píše, že vzdělávání je bezplatné, tak děti budou mít veškeré učebnice a pracovní sešity zdarma. Protože je po nich chceme my jako škola. K zubaři si taky nenosím vrtačku, i když přiznávám, že tohle srovnání je trošku banální.

Pak jsme ale také přikročili k tomu, že každý učitel má takovou svou základní sadu pomůcek. Já třeba učím matematiku v páté třídě, takže vám můžu ukázat svou krabici…

…no, určitě, ukažte…

(Zvedá se od stolu a jde do skříně pro krabici pomůcek.)

…tady je. Pro každého mám jedno a druhé pravítko, pak tady mám kružítka, tužky a v krabičce ještě gumy. A s tímhle jdu do třídy, pomůcky si rozdáme a po dětech už žádné jiné věci nechci. Někdo má třeba své vlastní, jiný ale ne. A taková krabice může být prvním krokem k inkluzi. Když si vezmu, jaký pomyslný batoh si nesou na zádech některé děti už z rodiny, tak to nejmenší, co může škola udělat, je, že jim ho nenaloží ještě dalším nákladem.

Dáváte domácí úkoly?

Máme je dobrovolné, žáci je nemusí odevzdávat. Zaprvé bereme v úvahu, že ne každé dítě má doma vůbec zázemí pro to, aby je zvládlo. A teď se nebavíme o pomoci rodičů, ale třeba nemají ani pracovní stůl, kde by úkol napsaly. Zadruhé ale tím vedeme děti k zodpovědnosti. Říkáme jim, ať si samy vyhodnotí, jestli si potřebují něco doma procvičit, nebo už to zvládají, a radši půjdou ven na hřiště.

Kdybyste měla možnost jednu věc v českém školství změnit, co by to bylo?

No, bylo by toho víc, ale děláme spolu rozhovor 27. ledna, je tady pololetní vysvědčení, tak já bych zrušila známkování a hodnocení jako takové. Myslím, že jsou tím naše školy deformované. Neustále poměřujeme – je to na čas, na známku, na body… Mohli bychom si dopřát ten luxus a připustit si, že do školy chodíme pro radost, aby nás to bavilo. Abychom se v hezkém prostředí, kam se ráno těšíme, rozvíjeli.

Na závěr – bavili jsme se hlavně o inkluzi, ale vzdělávání čelí i řadě dalších výzev, třeba prudkému nástupu umělé inteligence, se kterou nevyhnutelně přichází otázka, co má škola dnes a hlavně do budoucna dětem dát?

Doba, kdy škola předávala informace, je nevyhnutelně pryč. V mnoha oborech dnešní žáci vědí víc než my učitelé. Pokud jsme ale moudří pedagogové a jsme srovnaní se svou rolí, tak si myslím, že jsme stále nenahraditelní, a to v doprovázení dětí, otevírání dveří a představování různých cest. V tom školu nenahradí žádná umělá inteligence, protože potřebujeme také přirozenou lidskou skupinu.

Základní škola by měla být takovou velmi pestrou nabídkou zajímavých aktivit, díky kterým si každé dítě může zkoušet a testovat, co jím rezonuje, co ho baví a těší, a zjišťovat tak, kde jsou jeho silné a slabé stránky, kde vůbec v životě stojí, kým je, kým by se chtěl stát a jakou cestou by se mohl vydat. Posouváme se tedy od faktů, informací a učiva k sebepoznávání, seberozvoji a autonomii. Vzdělávání ve školách by tedy mělo vést ne k chytrosti, ale ke zralosti.