Hlavní obsah

Kandidát na šéfa žalobců dostával za totality za mříže odpírače vojny

Foto: ČTK

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová navrhla, aby vláda jmenovala Igora Stříže nejvyšším státním zástupcem.

Reklama

7. 7. 6:00

Seznam Zprávy zmapovaly několik případů z roku 1989, kdy kandidát na šéfa žalobců Igor Stříž pomohl do vězení svědkům Jehovovým za odpírání vojenské služby.

Článek

V březnu 1989 dostal dvaadvacetiletý Petr Šoch z Frýdku-Místku předvolání, aby si převzal povolávací rozkaz. Dostavil se na vojenskou správu, avšak rozkaz převzít odmítl. Odvolal se na svědomí a náboženské přesvědčení - jako člen náboženského společenství svědkové Jehovovi se řídil biblickým učením, že lidé proti sobě nesmějí bojovat.

Stejně jako mnoho spoluvěrců se Petr Šoch snažil armádě vyhnout legálně. Nechal se zaměstnat v uhelných dolech a spoléhal na to, že nakonec dostane dlouhodobý odklad, jak to umožňovalo usnesení československé vlády ještě z roku 1958.

Jenže odklad nedostal. Když pak nenastoupil k přidělenému útvaru do Žatce, následovalo obvinění a vojenský soud, který ho poslal na dvacet měsíců do vězení.

Šlo o jeden z případů, které měl na sklonku komunistického režimu na starosti tehdejší vojenský prokurátor Igor Stříž, dnes kandidát na jednu z vrcholných funkcí v demokratické justici. Jako prvního náměstka nejvyššího státního zástupce ho ministryně spravedlnosti Marie Benešová navrhuje na post šéfa žalobců, který se uvolnil po odchodu Pavla Zemana.

Střížovi kritici namítají, že působení ve vojenské prokuratuře zanechalo v jeho kariéře morální škraloup. Podle nich by státní zástupce neměl vést někdo, kdo před listopadem 1989 pracoval v komunistické justici a pomáhal mimo jiné posílat odpůrce vojny do vězení.

Jaká je Střížova minulost, mohou ozřejmit dokumenty a svědectví o případech pěti lidí, kteří odmítli nastoupit na vojnu kvůli svědomí nebo víře. Jejich obžalobu připravoval právě Igor Stříž.

Když redakce Igora Stříže informovala, že příběhy odsouzených shromáždila, kandidát na nejvyššího státního zástupce zdůraznil, že se držel tehdejších zákonů.

„Na podrobnosti si již samozřejmě nevzpomínám, ale k samotné trestnosti považuji za důležité uvést, že k naplnění znaků skutkové podstaty bylo nutné prokázat úmysl trvale se vyhnout vojenské službě. Ne vždy to bylo z důvodů svědomí, často se jednalo o prostou nechuť vykonávat základní vojenskou službu,“ uvedl Igor Stříž.

Na to, že by někdo z obviněných odkazoval na víru nebo členství v náboženské společnosti svědkové Jehovovi, si prý náměstek nejvyššího žalobce nevzpomíná.

„Vždy se hájili pouze odkazem na své svědomí, bez bližšího zdůvodnění. K motivaci, tedy důvodům, proč daná osoba odmítla vykonávat vojenskou službu, jsem samozřejmě přihlížel, ale nebyl to znak skutkové podstaty,“ napsal v prohlášení, jehož nezkrácená verze je přiložena na konci textu.

Stříže podpořila i Unie státních zástupců. Podle jejího prohlášení není známo, že by se jako vojenský prokurátor dopouštěl nějakých excesů. „Nedomníváme se, že ‚prostá‘ profesní minulost v předlistopadové justici může po více než třiceti letech někoho diskvalifikovat, a to tím méně, pokud nějaký státní zástupce po roce 1989 osvědčil takové profesní a morální kvality jako Igor Stříž,“ uvedl viceprezident profesního sdružení žalobců Ondřej Šťastný.

Ze zjištění Seznam Zpráv však na rozdíl od Střížova tvrzení plyne, že někteří „odpírači“ na svoji víru přímo odkazovali. Mezi nimi i zmíněný Petr Šoch.

Podle advokáta Lubomíra Müllera, který dlouhodobě zastupuje lidi odsouzené za odmítání vojenské služby kvůli rehabilitacím a odškodnění, Ústavní soud v nálezu z března 2003 vysvětlil, že svoboda svědomí má vyšší hodnotu ochranu než svoboda náboženství.

„To, že si (Igor Stříž - pozn. red.) po 30 letech nevzpomíná na konkrétní kauzy svědků Jehovových či jiných osob, které by vojenskou službu odepřely z náboženských důvodů, nic nemění na tom, že takové osoby byly na základě obžalob vojenských prokurátorů v letech 1987-1993 Vojenským obvodovým soudem v Olomouci odsuzovány, a to dokonce opakovaně,“ uvedl právník.

Havířina nepomohla

Role vojenského prokurátora při stíhání odpůrců vojenské služby byla zásadní. Přijímal trestní oznámení, dohlížel nad vyšetřováním, psal obžalobu a zastupoval ji u vojenského soudu.

Igor Stříž pracoval na Vojenské obvodové prokuratuře v Olomouci, pod kterou spadal i ostravský region, kam se za prací v dolech stěhovalo mnoho svědků Jehovových. I když ve funkci prokurátora Stříž působil teprve od února 1989, do sametové revoluce řešil takových případů vícero.

Případ Petra Šocha dostal prokurátor Stříž na stůl v dubnu 1989. V dochovaném záznamu z konce tohoto měsíce zapsal, jak prověřoval okolnosti předávání povolávacího rozkazu. Od zaměstnankyně vojenské správy ve Frýdku-Místku si nechal potvrdit, že byl Petr Šoch vyrozuměn o termínu a nástupu na vojnu a o možných důsledcích, pokud neposlechne.

Proč nemuseli horníci na vojnu

Podle usnesení československé vlády ze dne 12. března 1958 měli být k výkonu vojenské služby povoláni horníci uhelných podzemních dolů „jen pokud o to požádají“. Těm, kteří o službu v armádě nepožádali a zůstali v hornictví do věku 30 let, se pak měla vojna prominout, respektive měli být přesunuti do zálohy.

Advokát Lubomír Müller, který zastupoval odsouzené odmítače vojny při rehabilitacích, zdůrazňuje, že předlistopadová vojenská justice nepostupovala podle tehdy platných zákonů. Horníci, kteří nepožádali o službu v armádě, podle něj vůbec neměli dostat povolávací rozkaz a nemuseli kvůli odkladu vojny uzavírat speciální smlouvu se zaměstnavatelem, jak také obžaloba tvrdila. Po roce 1989 se soudy opakovaně usnesly, že původní odsuzující rozsudky proti těmto lidem padly neprávem.

Následně vydal Stříž pokyny vyšetřovatelům, aby zahájili trestní stíhání. „Důsledně vážit vazební důvody a při jejich naplnění realizovat vazbu,“ zněla jedna z jeho instrukcí.

Petr Šoch přitom odmítl nastoupit na vojnu už dříve. Na vojenské správě mu prý poradili, aby se nechal zaměstnat jako horník. Tehdejší zaměstnavatel, Nová huť Klementa Gottwalda, nejprve nechtěla vyučeného obráběče kovů pustit. Když přišel povolávací rozkaz v březnu 1989 znovu, pracoval už Petr Šoch v dolech - i když teprve třetí měsíc.

Zachoval se ale stejně jako předtím a rozkaz převzít odmítl.

Svědomitý, ale nebezpečný

Svojí přímostí se Petr Šoch trochu vymykal i mezi svědky Jehovovými. Na rozdíl od některých „bratrů“ otevřeně zdůrazňoval svoji víru a nemluvil pouze o svědomí. Nesnažil se také poukazovat na zdravotní potíže, které by ho mohly před vojnou třeba nakonec zachránit.

„Vojenskou službu mi mé náboženské přesvědčení nedovoluje vykonávat, a proto ani v budoucnu bych vojenskou službu nevykonal. Na svém rozhodnutí trvám,“ zapsal si prokurátor Stříž do protokolu při výslechu Petra Šocha z 10. května. Odtud „odpírače“ přesunuli rovnou do vazby. Podle prokurátora Stříže byla „důvodná obava“, že by Petr Šoch mohl pokračovat v trestné činnosti.

V sepsané obžalobě pak prokurátor Stříž uznal, že obviněný sice má dobrou pověst ve svém bydlišti a v zaměstnání je hodnocený jako svědomitý a oblíbený pracovník, poukazování na svědomí a víru však nechtěl zohlednit.

Bible a odmítání vojenské služby

Jedna z biblických pasáží, konkrétně z knihy starozákonního proroka Izajáše, ze které svědkové Jehovovi odvozují odmítavý postoj k službě v armádě:

Překovají své meče v radlice

a svá kopí ve vinařské nože.

Národ nepozvedne meč proti národu

ani se už nebudou učit bojovat.

(Podle překladu Bible od svědků Jehovových)

„Svoboda náboženského vyznání je zaručena Ústavou ČSSR. Náboženské přesvědčení občana ČSSR však nemůže být v rozporu s plněním jeho základních občanských povinností, uložených mu zákony našeho státu,“ uvedl Stříž do obžaloby.

Šochův odmítavý postoj k vojenské službě pak prokurátor označil za „společensky nebezpečný“.

„Svým postojem k povinnosti vykonat vojenskou službu projevil Petr Šoch negativní postoj k zabezpečení ochrany základních hodnot naší společnosti,“ konstatoval prokurátor. Šocha obžaloval z obcházení branné povinnosti a navrhl pro něj vězení v rozmezí 22 až 24 měsíců v první nápravné skupině, tedy nejméně přísném režimu.

Vojenský obvodový soud v Olomouci byl nakonec k obžalovanému o něco shovívavější. Petr Šoch dostal 20měsíční trest. I před soudem trval na svých principech, a dočkal se tak pokárání, že dává špatný příklad.

„Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného zvýrazňuje povaha spáchané trestné činnosti, jejíž vážnost a nepřípustnost nelze ani v současném období podceňovat,“ uvedl soud v rozsudku z 9. června 1989.

Koho ještě stíhal prokurátor Stříž za odmítání vojny

Rudolf Fabuľa

V červnu 1989 odsouzen na 22 měsíců. Otevřeně se hlásil ke svědkům Jehovovým. V lednu 1990 propuštěn díky amnestii prezidenta Václava Havla. V roce 2004 soudně rehabilitován, původní rozsudek zrušen v celé rozsahu. Následně zproštěn obžaloby s odůvodněním, že žalovaný skutek není trestným činem

Vladimír Poprik

Poprvé byl odsouzen v roce 1982 Vojenským obvodovým soudem v Plzni k šestnácti měsícům nepodmíněně. V roce 1991 byl týmž soudem plně rehabilitován.

Podruhé byl odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Olomouci v červenci 1989 na 18 měsíců nepodmíněně. Po odvolání Vyšší vojenský soud v Táboře v srpnu 1989 rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání. Dne 16. listopadu 1989 ho olomoucký vojenský soud odsoudil znovu na 18 měsíců, ovšem s tříletou podmínkou.

Po zdlouhavém řízení byl nakonec plně zproštěn obžaloby soudem až v roce 2006.

Anton Papfy

Poprvé odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Olomouci v červnu 1988 na dva roky. V říjnu téhož roku mu byl zbytek trestu prominut díky prezidentské amnestii.

Podruhé odsouzen Vojenským obvodovým soudem v Olomouci v červenci 1989 na 24 měsíců do druhé nápravné skupiny. Jeho odvolání Vyšší vojenský soud v Táboře v srpnu téhož roku zamítl. Nástupu na vojnu se nakonec vyhnul díky lékařským posudkům.

Nejvyšší soud v roce 2003 potvrdil, že byl neprávem odsouzen podruhé za stejný trestný čin, což se příčilo právní zásadě „Ne bis in idem“ (ne dvakrát o tomtéž). Podobně byl dvakrát odsouzen také Vladimir Poprik.

Petr Mojčák

V červnu 1989 odsouzen olomouckým vojenským obvodovým soudem na 18 měsíců. Otevřeně se hlásil ke svědkům Jehovovým.

Na svobodě díky Husákovi

Ve vězení si Petr Šoch nakonec odseděl i s vazbou zhruba sedm měsíců. Na dobu strávenou ve věznici Nové Sedlo u Žatce nevzpomíná ve zlém, s nadsázkou ho přirovnával k pobytu na pionýrském táboře. Když mu na konci listopadu 1989 sdělili, že se na něj vztahuje amnestie odcházejícího komunistického prezidenta Gustáva Husáka, prý ani nechtěl na svobodu.

„Chtěl jsem tam zůstat, pomáhat druhým, ale řekli mi, že musím jít, že jsem propuštěn,“ vzpomínal v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Po propuštění se Petr Šoch vrátil na šachtu, nakonec v ní pracoval 23 let. Nyní žije na Ostravsku jako invalidní důchodce.

Tehdejšího prokurátora Stříže by prý už dnes nepoznal. „Vůbec si ho nedokážu vybavit,“ řekl s tím, že předlistopadovým justičním činitelům nemá za zlé, že ho odsoudili. „Mně nevadilo, že sedím ve vazbě, nebylo se mnou žádné špatné zacházení. Bral jsem to tak, že jsem nic neudělal a že jsem zůstal ryzí vůči Bohu,“ uvedl Petr Šoch.

V porevolučních letech se bývalí vězni postupně snažili o rehabilitaci. Amnestie jim totiž zpravidla jen prominuly zbytek trestů, formálně zůstávali dál právoplatně odsouzení. K úspěšným žádostem o rehabilitaci pomohly hlavně dva verdikty Ústavního soudu - že se na odmítnutí vojny vztahují zásady Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, a že nelze za stejný čin někoho stíhat dvakrát - což se vztahovalo na řadu případů, protože svědkové Jehovovi odmítali nastoupit do armády opakovaně.

Petr Šoch dosáhl v roce 2002 zrušení rozsudku a zproštění obžaloby - s odůvodněním, že jeho jednání při odepření vojenské služby není možné považovat za trestný čin. Odškodnění se však domohl až díky nálezu Ústavního soudu z roku 2007.

„Z lidského hlediska jsem z rehabilitací nepocítil nějaké velké zadostiučinění, ale to proto, že jsem měl na celou věc úplně jiný názor. Věděl jsem, že jsem zůstal věrný Bohu a bral jsem to spíš jen jako nějaký bonus. Důležitý byl výmaz z trestního rejstříku,“ podotkl Petr Šoch.

Vyjádření Igora Stříže

Za dobu svého působení u vojenské prokuratury od roku 1987 jsem se nejdříve v pozici právního čekatele připravoval na vykonání závěrečných zkoušek, posléze jsem byl vyšetřovatelem a od února 1989 i prokurátorem (až do roku 1993). Během té doby jsem se zabýval veškerou kriminalitou v armádě (šikana, majetková i násilná trestná činnost, zneužívání pravomoci), ale v několika případech jsem stíhal i nenastoupení služby v ozbrojených silách.

Na podrobnosti si již samozřejmě nevzpomínám, ale k samotné trestnosti považuji za důležité uvést, že k naplnění znaků skutkové podstaty bylo nutné prokázat úmysl trvale se vyhnout vojenské službě. Ne vždy to bylo z důvodů svědomí, často se jednalo o prostou nechuť vykonávat základní vojenskou službu. Nevzpomínám si, že by někdo z obviněných uváděl na svou obhajobu, že je věřícím či členem náboženské společnosti Svědkové Jehovovi a že mu ve vojenské službě brání příslušnost k církvi či konkrétní náboženské společnosti. Vždy se hájili pouze odkazem na své svědomí, bez bližšího zdůvodnění. K motivaci, tedy důvodům, proč daná osoba odmítla vykonávat vojenskou službu, jsem samozřejmě přihlížel, ale nebyl to znak skutkové podstaty.

Hlavním problémem byla tehdejší úprava branné povinnosti, která neumožňovala alternativní podobu výkonu povinné vojenské služby, jakou byla až od devadesátých let např. civilní služba (řada z těchto lidí totiž odmítala i náhradní vojenskou službu, která se povolovala např. horníkům). To považuji za velký nedostatek tehdejší úpravy a mrzí mě, že prakticky neexistovala možnost výběru, kromě zdravotních důvodů a pětiměsíční náhradní vojenské služby.

Na druhou stranu je třeba uvést, že trestnost nenastoupení vojenské služby existovala i po roce 1989, jakož i v dnešní době, kdy máme ústavně zakotvenou brannou povinnost, stejně jako povinnost vykonat mimořádnou vojenskou službu. Vojenská prokuratura neurčovala, kdo má či nemá povinnost vykonávat vojenskou službu, ovšem postihovala jednání, které naplňovalo znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to i po roce 1989.

Pokud je mi známo, nenastoupení vojenské služby se přísně postihovalo ve většině evropských států i v USA a Kanadě. V těchto zahraničních právních úpravách navíc musí dotyčný odvedenec (na rozdíl od české právní úpravy) sám prokázat, že mu náboženské či jiné podobné důvody brání vykonávat vojenskou službu. Tento problém se přitom vyvíjel celosvětově i v čase. Obecně známý je případ amerického boxera Muhammada Aliho, který v roce 1967 odmítl s poukazem na své náboženské přesvědčení vykonat vojenskou službu a byl odsouzen k pěti letům vězení.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované